Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Středa 21. 10. 2020

CRo Dvojka: Blízké setkání s Lukášem Hejlíkem

Blízké setkání s Lukášem Hejlíkem


Mým dnešním hostem je herec, který svou popularitu získal díky televizním seriálům Ordinace v růžové zahradě, Ošklivka Katka nebo Terapie. Troufám si ale tvrdit, že širokou veřejnost v posledních letech oslovil hlavně díky svému unikátnímu projektu listování anebo sestavením i vydáním takzvané gastromapy. Dnes proti mně sedí krásný herec Lukáš Hejlík. Po písničce si budem povídat. Dnes s hercem Lukášem Hejlíkem, ahoj.

Ahoj.

Přeju ti krásný den.

Děkuju.

A podle úsměvu vidím i pod tou rouškou, že se usmíváš, takže je ti dobře.

Svítí mi oči, takže se usmívám.

Ale včera jsi konkrétně zažil nějaký zvláštní neurologický vyšetření po telefonu, to si nedovedu představit.

Já jsem typ, kterej netelefonuje 5 let, já nejsem schopnej ani vaše produkční se mi nemohla dovolat, já prostě už si jenom posílám e-maily a jsem na tohle takovej zvrhlej, tak jsem měl včera spoustu těch telefonů. Všechno to byly ty schůzky, který jsme si prostě udělali po telefonu a i neurologický vyšetření šlo udělat po telefonu a bylo to docela jako v pohodě.

Přece neurolog musí poklepat, říkat.

No tak nebyl jsem poklepán, ale ale ležel jsem u toho doma a bylo to příjemný.

Takže jsi jenom konzultoval nějaké pocity.

Naopak já s tou neuroložkou z Brna, i přesto, že jsem s ní telefonoval z Prahy, se vždycky hrozně zakecám, tak mám pocit, že jsme dokonce po tom telefonu byli věcnější, než když jsem u ní v ordinaci, je tam fronta jako na chodbě a já já se s ní zakecávám tak dlouho, že pak mám výčitky, že tam čeká tolik lidí.

Teď určitě nejednoho posluchače zajímá, jaké máš neurologické problémy.

No mám mám migrénu s aurou, což je poměrně docela běžná diagnóza. Bohužel je to prostě diagnóza, takže to není moc na něčem co bych mohl pracovat, dají se sledovat takový příznaky jako třeba málo spánku, no.

Nějaký nervový vypětí.

(???) kafe, málo vody. A přesně, záblesky světel, takže ani tyhle vaše studiový světla mi nedělají zrovna teďka dobře.

Ale zase určitě naše posluchačky se na tebe rádi podívají, i když máš tu roušku. Máme druhou vlnu pandemie, jak to prožíváš?Znovu vlastně tu další jako vlnu, nebo srovnej ty dvě.

Tak tam asi každej pochopil, že to není takový nechci říkat veselý, ale na jaře já jsem sledoval a samozřejmě jsem se snažil nějak i aktivně pomáhat v těch oblastí, ve kterých působím, člověk sledoval takový ty boje, takový to co kdo kreativně vymyslel a jak na to trošku vyzrál a bylo to vlastně jako hezký zaprvý to semknutí lidí, taková ta solidarita, ale i ta kreativita v tom a že se to celý dalo uchopit a teď samozřejmě, protože mám a ty už jsi to řekla v úvodu, hodně blízko k těm restauracím, tak hodně mluvím za tenhle segment. Tak tam viděl člověk nějakou i naději a zůstal v kontaktu s těma fanouškama. Mimochodem, taky všichni vařili.

Ty jsi údajně jezdil kurýrem nebo jsi taky rozvážel?

Rozváželi kafe do nemocnic a teďka je úplně vidět ta druhá vlna, kdy ty nemocnice jsou na tom asi 60 × hůř, ale už jim nikdo nic nevozí.

Čím to je?

No, protože ty podniky jako jedou opravdu o holý přežití, takže zatímco prostě tehdy říkali OK musíme to vydržet, tak teďka nevědí, co vlastně musí vydržet, a to se v podstatě týká všech a nás kultury taky no, protože já jsem v takových segmentech, který vždycky dostanou na hubu jako první.

Já jsem si říkala, že zrovna ty jsi vymyslel vlastně nebo seš tak hodně jako kreativní a evidentně takovej workoholickej typ, pořád něco potřebuješ dělat, protože i kdyby sis vlastně odpočinul například v té první vlně aspoň bys byl třeba s rodinou, tak jsi prostě nelenil a jezdil jsi tedy kurýrem nebo jsi byl ...

Byl jsem byl jsem doma, byli jsme na chalupě a bylo to jako skvělý, i jsem spal docela dlouho, žádnou migrénu jsem během karantény neměl. A dělal jsem určitě věci, na který jsem předtím buď ten čas ne že neměl, ale nedokázal jsem si ho tak intenzivně najít a zrovna ten čas s tou rodinou, to bylo samozřejmě jedna z věcí, a to bylo skvělý a myslím si, že to, co se děje i teď pochopitelně, ale do toho prostě nějak dál podnikám aspoň ve sféře svého vlivu, dělám prostě to, co dělat můžu, takže samozřejmě teďka už to není taková jako optimistická jako nevíme na co moc čekat jako světlo na konci tunelu úplně jako není, ale zase na druhou stranu, já se k tomu snažím přistupovat tak, aby to nebyl jako čistě sobeckej přístup, protože v tom průšvihu je vlastně jako celej svět, takže si říkáš, ok, tak prostě je to tady a třeba na to budeme hezky vzpomínat, jako když se bavíme o 17. listopadu, tak budeme prostě vzpomínat na covidový období.

Někdo hezky, někdo ne, samozřejmě, ale ty jsi určitě během té pandemie četl a k tomu se dostaneme za chvilku po písničce Tiny Turner The Best. Posloucháte Blízká setkání na Dvojce, dnes s hercem Lukášem Hejlíkem. Lukáši, my jsme tady nakousli čtení knih, ty jsi ale v létě vlastně vůbec neměl čas, protože jsi hrál.

Jo, jo, už dokonce od 19. května jsme vlastně jako hráli první zarouškovaný představení.

To znamená, že jste měli roušky na sobě vy? Ne ne lidi. Diváci. To už jako bylo už bylo povolený potom, nějak od června to šlo.

To už bylo povolený. Od 15. května povolený, to se povolilo, že za tejden to jde, ale jaký divadlo už by za týden mohlo hrát kromě nás.

Možná bychom to tvoje listování, takový unikátní projekt, mohli divákům nebo posluchačům vlastně představit, aspoň krátce, protože pořád tady existuje někdo, kdo to třeba vůbec neví, o co jde.

Oni víc diváků mě o tom slyšelo mluvit než to vždy vidělo. To je pochopitelný, ale vlastně my děláme divadelní představení na základě nějaký knížky, takže já třeba právě teďka čtu novou knížku Petry Soukupové, kterou teda úplně jako zbožňuju jako autorku, a u toho si představu, jak by se to vlastně dalo zahrát. Pak si tu knížku vezmu, seškrtám jí a teď jako doslova seškrtám do takových 50 minut a pak prostě přijdu, vezmu si k tomu jednoho nebo 2 herce, maximálně jsme 3 a zahrajeme vlastně ten příběh, takže to není, jakože my z toho čteme zajímavé ukázky, to není jako recitace, to je prostě opravdu hrozně akční a je to divadelní představení bez toho, že máme kulisy, protože to nechávám zase na lidech, tak jak když čteš knížku, tak ti taky vlastně ty kulisy, já vždycky říkám dětem, když hrajeme ráno pro školy, hele, v tu chvíli jste vy největší režiséři, vy jste vy si představujete, jak jsou ty kulisy, jak vypadají ty herci, to je vlastně ta fantazie. A my vlastně kombinujeme tuhle fantazii ze čtení s iluzí divadla a ta je, myslím si, docela sugestivní na to, hele, když dokážeme vtáhnout do děje 130 puberťáků v tělocvičně na škole, tak to prostě funguje.

To mě právě na tom nejvíc zaujalo, vlastně jsem si říkala, že to je samozřejmě bohulibá věc, kterou jsi vymyslel nebo kterou jako děláš, je to taková oživlá audiokniha.

Je to bohulibý, určitě.

Ale představuju si nebo jsem i zažila takový ty vzdělávací programy pro děti, kdy nás to jako děti moc nezajímalo, a když já jsem hrála pro děti třeba nějaký představí, tak došlo i na skobičky nebo něco, co se házelo, tak jak je možný, že s tímto projektem ty puberťáky, kteří si dneska čtou spíš Instagram bych tak viděla nebo jsou furt na telefonech, jak jste to dokázali?

Přes Instagram mi potom ale píšou, hele, tohle to byla nejlepší akce v celé škole a takže, ale chce to příběh, který je zaujme, velmi často to není úplně doporučená četba, i když já bych hrozně chtěl jako něco z toho udělat, ale prostě musí to být příběh, který je zaujme, stejně tak ztvárnění. A je kouzelný jako sledovat, jak se to z takový tý nedůvěry dostane do situace, kdy je tam třeba takový to ticho, víš, jak se vždycky v divadle říká, že ticho, že by padla almara nebo špendlíky, teď nevím přesně, jak to je. Ale je to hrozně hezký a působivý.

Takže ty si přečteš rámcově třeba 40 stran, pak si to přečteš celý, z toho vycucneš něco, napíšeš ty dialogy.

Ne ne, já vezmu tu knížku a opravdu jí škrtám, tak jako když se to znamená, že prostě používám ty dialogy, jak tam jsou, používám i ty vypravěčský scény, jenom prostě potřebuju a teď je to technicky opravdu z 300 000 znaků, včetně mezer, to je takzvaně rozložená kniha ve Wordu, udělat 25 000.

A to ti někdo pošle?

To dělám já. Jo, to mi posílaj nakladatelé, velmi často už samotní autoři, protože oni samozřejmě chtějí, aby na to lidi chodili. Ono to takhle zní fakt bohulibě, ale ty lidi na to chodí. Ale zpravidla to je tak, že kdo přijde, tak vlastně pochopí, že to není moc kožený, že to je jako fakt docela uvolněná věc.

Ale ty si řekneš, potřebuju jednu ženu, 2 ženy, jo, nebo máte máš tým, který je celý ty léta stejný?

Ten vlastně, kdo dělá úpravu, tak je v tu chvíli takovej rejža, protože už vlastně tím úpravou toho textu si říká jasně tady to zvládnem ve dvou udělat. To zvládnem, ne, tady musíme být 3, jo, takže už ten, kdo to upravuje a to jsme jenom já a vlastně další můj kolega. To děláme jenom v listování 2 i přesto, že těch herců nás tam je asi 8, co se střídáme, takže to je na tom to nejtěžší, jako na tom je nejtěžší ta úprava toho textu.

Neskutečný, já na tebe úplně koukám fascinovaně. Já si vůbec nedovedu představit, co to všechno hrát (???).

Tomu se v divadle říká dramaturgická práce, to je vlastně ono jako, akorát já jsem tady i režisér, herec, řidič, manažer, prodavač a ještě principálem.

A někdy i divák.

Na začátku to tak bylo. Když chodilo 6 diváků a třičtvrtě z toho byly naše rodiny.

A teď se to samozřejmě zveličilo, teď už máš vazby i na školy třeba nebo jezdíš někam dvakrát?

No jasně. Hele, my hrajeme vždycky večer každou tu knížku, kterou vezmeme, tak s ní objedeme turné, a to je třeba 40 věrných měst. A a ty vztahy jsou skvělý, ale bacha, to je v Národním divadle v Brně, ale zároveň je to prostě v kavárně, já nevím kde. Anebo to je v knihovnách, jo, nám je vlastně jedno, my když se teďka domluvíme spolu, tak můžeme začít tady na Chodově hrát jo. Nevím, co by tomu Aleš Cibulka řekl, jo, ale Honza Čenský, kterýho jsme tam potkali.

Máš tady myslím spoustu herců. O listování budem ještě pokračovat za chvilku.

Ale herci nejsou dobrý diváci.

Kristína dozpívala na Dvojce. Posloucháte Blízká setkání s Lukášem Hejlíkem a my jsme zabořený do listování, do jeho unikátního projektu a dostali jsme nebo chtěla bych se dostat vlastně k tomu, že jsi říkal, že vlastně tnastuduješ takhle jednu hru, to už jsem pochopila a jezdíš s ní turné by se dalo říct. Hraješ 8 × třeba denně.

V extrémních případech máme třeba 4 5 dopoledních představení a teď se bavíme o normální situaci, která kdoví, jestli bude a pak máme třeba představení pro družinu a dvoják nebo troják večer, takže rekord je 9.

Já jezdím hodně na zájezdy, ale když jsi mi řekl, že během léta jste odehráli 90 představení nebo kolik, tak to mi přijde fakt jako hodně, ale chci se zeptat i na Slovenskou republiku.

Tam jsme kdysi hráli a teď už tam nejsme tak často, ale Bratislava byla jedna z našich stálic.

S českými knihami?

S českýma, a dokonce vždycky v říjnu a letos to mělo být zase 5. října jsem tam měl bejt a to jezdíme vždycky až dozadu za Košice a teď jedeme Trebišov, Michalovce a takovýhle prostě.

Pořád s tou jednou knihou, jo? Jedno zacelený turné.

Jo, jo. Anebo prostě ve stejném obsazení, pokud jsem tam já s herečkou Věrou, tak prostě to, co my spolu umíme a o co mají zrovna tam to pořádají na knihovny jako zájem a ty slovenský děti jako skvěle jako nám rozuměj.

A vy máte teda, jestli to chápu správně, každý divadlo třeba repertoár 10 knih a s těma se jezdí nebo jenom s tou jednou objíždíte třeba tu republiku?

Právě přesně my vlastně uděláme vždycky to turné ten blok, ale odložíme tu starou a vrátíme se k ní třeba za 6 let, protože za těch 6 let jsme začali hrát nově v Pelhřimově a v tom, a co je skvělý, tak vy jste taky vysíláte pro všechny diváky, na nás je skvělý to, že pokud nás dneska teď poslouchá někdo z nějakýho malýho městečka kdekoliv a já znám úplně všechny městečka, tak ta šance, že hrajeme v okruhu 30 km kolem, je docela velká, že my jsme fakt všude. Ty jezdíš na zájezdy a já jsem vlastně na zájezdě.

Jasně, ale já bych asi nedala tolik představení, 9, mně to stačí jednou denně, ale ještě k tomu turné patří i to, že tam máš nějaké hosty, měl jsi neuvěřitelně zajímavý hosty, řekni, kdo s tebou jezdí.

Jako z řad autorů, no jasně, tak my když už třeba někoho hrajeme, tak se ho snažíme vzít s náma na turné, teďka jsme měli přes zrušili jsme odložili jsme turné Soběstačný, kde je Zuzana Dostálová, to je teďka třeba to, co my chystáme, což je profesionální hráčka na violoncello a napsala knížku Soběstačný, za mě jedna z nejlepších próz poslední doby. Ale z těch jako, jestli mám říkat třeba slavnější jména, Robert Fulghum byl s náma 4× na takovém turné.

Právě, a to mi řekni, co on tam třeba dělá, on se jenom podepisuje a prodává knihy.

Takovej šílenec, že byl na všech těch představeních, že jako na ně koukal a bacha, to bylo 59 představení za 28 dnů a jemu bylo v tu dobu 80, teďka dneska už mu bude 83 84 a neskutečný.

My jsme ho totiž potkali v Ostravě v hotelu a říkali jsme si, co tady asi dělá.

To tady byl asi s náma. Asi určitě. On s náma jezdil hodně. Prostě on je Američan a je to profesionál, jeho knížky vychází jenom v Česku.

To jsi říkal, že tady je slavnější než tam.

No, a oni se vlastně prodávají tady a on dělá všechno pro to, aby je prodal, takže v tomhle jako on je fakt jako profík a on vždycky se dívá na to představení a pak jsme na konci měli takovou scénku s ním, která vlastně jako byla připravená, působila nepřipraveně. A on v tom byl neskutečný.

Ale on vám nemohl vůbec rozumět.

Ale docela, myslím si, že jo. Asi nejslavnější autor byl Dan Brown, kterej jako by viděl představení tehdy v Národním divadle v Praze jsme to hráli jenom jednou a pak jsme byli na turné pochopitelně už bez něho. A popravdě on tady byl sbírat rešerše na knížku, Kdyby byla i Praha a pořád nevyšla.

No, tak to možná určitě čeká samozřejmě. My budeme pokračovat za chvilinku dál po písničce a já už bych se ráda dostala ke Gastromapě, protože určitě i naše posluchače to velice zajímá.

Jsem rád.

Karel Gott zpíval písničku Zůstanu svůj, to Lukáš Hejlík určitě taky, se kterým si povídáme a slíbili jsme si, že už teď nakousneme téma Gastromapu, protože to je asi to, čím žiješ teď, i když Listováním pochopitelně taky a mnohem déle.

A navíc to spolu souvisí. Lisování mě vyhání jako do těch krajů.

Ale jak je možný, že z herce se v podstatě stal nejvlivnější člověk v oblasti gastronomie? To mě taky fascinuje.

Občas mi píšou takový zhrzení restauratéři nebo kuchaři, jak to jakože to posuzujete, jste kuchař? Na to se vlastně ptáš. Ale zase 1 kuchař, kterej je skvělej v Praze, jmenuje se Pavel Býček, tak mi říkal, Lukáši, já už tomu rozumím, jasně. Vy to děláte pěkně, no to je asi jako kdybych já chodil hodnotit divadlo. Říkám, ano Pavle, ale pokud byste viděl 1600 inscenací, tak mám pocit, že už byste taky byl jako srovnanej a nemyslím si, že divadelní recenzenti jsou jako herci jo, takže jako.

Ale v podstatě jde o tvůj subjektivní jako dojem, pocit.

Moje subjektivní hodnocení, ve kterým já se snažím objektivně něco říkat. Jo, ne, opravdu, opravdu já už jako si uvědomuju ten dosah, takže a hlavně já to dělám jako pozitivní příklady. Já jako se po nikom nevozím, nechci nikoho ničit, pokud se mi něco nelíbí, já o tom vůbec nepíšu.

Nepíšeš ty špatný zkušenosti.

Ne, protože takhle to vzniklo, já jsem měl na cestách s divadlem hlad, chuť a potěšilo mě, když jsem prostě někde v Šumperku našel něco, co mě vystřelilo a chtěl jsem to jenom někomu říct a takhle to vlastně dělám dodneška, nikdo neví, že přijdu, něco si objednám, zaplatím, to musím hrozně furt říkat, že to zaplatím, že to fakt platím.

Všichni mají pocit, že na tom jenom vyděláváš.

No tak ale to je prostě, seš herec tak jako si (???).

A viděj tě rádi v těch restauracích? Teďkon když ten obličej máš tak provařenej.

To se strašně změnilo poslední 2 roky. Viděj, někdy trošku jsou nervózní, ale zpravidla viděj, jako fakt to není žádný jako jako hrozný morésy kolem toho se nekonaj.

Ale začalo to celý nějakým blogem, kde ty jsi to jako psal, ty jsi jezdil to Listování, někde ses dobře najedl a řekl jsi, tam jsem byl na této dědině.

Přesně, velmi často. To maj lidi nejradši, když najdeš něco něco nedostupnýho na malý vsi, kam ideálně nevede ani cesta, ale ano to je vlastně já to furt píšu na svůj facebookový profil Gastromapa Lukáše Hejlíka a ten každý den těch už 7,5 let přináším 1 typ, každý den je tam 1 typ, a to dělám prostě furt.

No, ale to už tedy musí být mnohem déle, ale v té knize jich je 365 těch typů.

Tam jsem vyprofiloval takový nechci říkat, že toto jsou nejlepší restaurace, ale tam jsou mý nejoblíbenější podniky, ale ze všech žánrů, takže jak restaurace, tak bistra, kavárny, kam na burger, kam na rybu, kam já nevím s dětma, kam na hory, tématický, kam na snídani a takhle.

Ale mně třeba říkala kamarádka Lucie Benešová, je to herečka, moje kolegyně, která je z toho úplně nadšená a v podstatě tím žije, ona řekla, ty to vůbec nechápeš, to není jakože je tam vyfocený jídlo, který on si vyfotil, dal to na Instagram, tam je, že tam můžu dojet vlakem, že to je, ona si tam dává ty razítka podle toho a jede si vlastně podle toho, je to náplň jejího života. Říká, strašně mě to baví, protože u toho je ještě nějakej výlet, kam ty doporučuješ, třeba co je kolem vidět a tak i příběhy těch lidí, a to mě zaujalo, že vlastně je tam třeba příběh, jak ti lidé začínali, a to teda děláš jak?

To jsou ty příběhy, tak ano, pokud to jste na tom Facebooku, tak tam já jejich příběh neznám, tam píšu nějaký moje dojmy z té návštěvy, ale pro ty podniky, který jsem si vybral do té knížky, ty už jsem oslovil a sepsal jsem jejich příběh, a to mně připadá vlastně jako inspirativní, takže ta knížka je vesměs i motivační. Ale přesně jsi řekla ten rozdíl, protože já mám aplikaci, tu používá strašně moc lidí a ta ti na cestě, když budeš se zájezdem, pomůže aha, tak říká tohle bistro, jdu tam, ale ta knížka je to, co říká Lucie, přesně, ona na ty cesty vlastně vyhání a motivuje na ně vyjet, a to se teda jako povedlo. V tom bych chtěl pokračovat.

To je v podstatě normálně mapa.

No je to opravdu Gastromapa a tohle český léto, který bylo opravdu český, jasně ukázalo, že ty lidi pořád tu naši zemi úplně neznají.

Určitě se po písničce dozvíme, jestli ty umíš vůbec vařit. Před písničkou jsem slíbila, že od Lukáše Hejlíka se dozvíme, jestli umí vařit, když už tedy napsal knihu gastronomickou Gastromapu.

Moje žena by řekla, že neumí. Ale umím, trošku jo.

A co máš rád moc nebo co rád vlastně jíš?

No za prvé já jím úplně všechno, ale jako opravdu, kdybych měl říct ty moje (???)pleasue, co jíš, když se nikdo nedívá, tak já jim vlastně úplně všechno. Asi jsem schopnej i všechno ochutnat. A je to taková klišé odpověď, ale prostě, když je zima, tak mám rád tučnější jídla, když je květen, tak prostě se těším na zelenou stravu a saláty a takhle. Na medvědí česnek třeba.

Ale k tomu vaření, to jsme přeskočili k manželce, ale co teda rád vaříš?

Vařím rád, jako myslím si, že skvěle umím jako rizoto italským způsobem. To je jednoduchý, na to mám prostě kurz, takže to je prostě, a to se zase vrátím, pokud moc neexperimentuju, tak se to dá, ale teď jsem dělal, teď mi to na Instagramu zbořilo ten můj tu tu mou zeď, dělal jsem buchtičky s krémem, takže to bylo skvělý.

A jako že sis je upekl ty buchty?

Jasně, s trochou dýně, takže byly trochu žlutý a tak a lidi mi tam psali, já myslel, že jsou to hřiby, oni strašně vykynuly, ale bylo to bylo to super a mimochodem i tohle s Gastromapou teďkon sledujte, to je obrovskej návrat ke školní kuchyni, tyhle jídla se strašně vrací, ale jako vařím, ale moje žena vaří skvěle, takže a ona má, když jsem mluvil o školní jídelny a tady ty šlágry, to ona zbožňuje, tohle je jako její strava, tu klasiku, ale dělá to jako fakt dobře a z dobrých surovin hlavně, takže to ona si mě dobře doma vydržuje a už mě myslím že od chvíle, kdy se v našem vztahu hodně emancipovala už mě do té kuchyně moc nepouští.

Česká kuchyně, ale tak to znamená, že nejste úplně bio rodiče, nebo jo?

Tak já už jsem byl i jednou bio rodič, bio herec jsem byl, ale ne, to není, to naopak když říkám z dobrých surovin, tak pokud je to v kvalitě bio, tak to žena jako kupuje v bio kvalitě, což neznamená, že to je chutnější, jenom je ta surovina lepší a vyjadřuje to nějaký postoj k něčemu, takže tomuhle já taky fandím, ale ale jo.

A bude další kniha teda?

Bude a bude se víc věnovat i těm výletům, tak, jak jsi to vlastně zmínila. Myslím, že to budou nové epochální výlety pana Hejlíka, tentokráte do jakýho století.

A není to teda tak, že bys všechny ty výlety absolvoval se svým synem a se svojí ženou? To ne.

Na začátku to tak bylo, s ženou, ale přesně, s příchodem syna už to nebylo úplně možný, ale teďka je žena, protože ona je manažerkou těch dopoledních Listování a teďka kompletně přišla o práci, tak mi zase zpátky pomáhá s aplikací a s údržbou Gastromapy a odpovídá lidem na zprávy a třídí mi texty, protože já už píšu do i hodně médií jako články, takže s tím mi dost a strašně moc děkuju pomáhá.

Ty jsi velký milovník kávy a seš na ní trošku přísný a máš rád takovou tu, jakou kávu máš rád?

Výběrová se jí říká.

Co to znamená?

Tak jak jsme se bavili o bio, tak tohle může být bio, ale je to je to ideálně prostě z jedné farmy. A je to prostě a taky ideálně dobře zobchodovaná, ale především není to takzvaně směs, kterou nikdo nezná, která nemá označení a pak je strašně moc napražená proto, aby tam člověk v ní necítil to nejdůležitější, a to je vůně a chuť.

Takže mlíko cukr si tam nedáváš.

Ale může být, jako já já ne, ale jako to neznamená, že když si do toho někdo nedá jako dobrý mlíko, že ta káva přes to nevystoupí.

A kde jsi pil nejlepší, v Itálii?

Ne. Ono právě ten ono to právě nemá moc k tý Itálii blízko, že Italové jsou přesně ty, co to velmi praží na hořko, na víc jako intenzivní dojem, než na to, že by tomu nechali vyniknout, ale káva je ovoce, a to málokdo ví, takže to se vlastně dělá z třešní, z kávových třešní z těch pecek, ale jo, to je strašně velkej svět, tohle je strašný.

A nechtěl bys bejt barista?

Nechtěl, já nechci mít svůj podnik, ale já já obdivuju, a teď v týhle šílený době se to ukazuje, dneska jsem viděl krásnej vtip. Taková dáma kouká na muže a říká, mám ráda odvážné muže. A on, mám restauraci v Česku, třetí obrázek polibek, takže nechci mít restauraci, já jim teďka pomáhám, jak to jenom můžu dělat na Gastromapě, na Instagramu a prostě kopu za ně.

Ale v té knize se kavárny teda neukazují?

Jsou tam, samozřejmě, samozřejmě, hodně tam mám, tam mám tak 70 kaváren z 365, protože i ony velmi často vaří. A vůbec, ono se tomu říká hanlivě ta hipsterská scéna, tak ona i dost ovlivnila ty restaurace, i ten jejich vizuál, i ten jejich přístup, kterej je velmi přátelskej, stojí to vlastně na přátelský bázi a já si říkám, že to je přece hezký. Kdybysme teďka stáli jako národ na přátelský bázi, tak naše krize s covidem pomine možná dřív, to by bylo hezký.

Hezkej konec tohoto vstupu. Děkuju ti. Povídám si samozřejmě v Blízkých setkáních s hercem Lukášem Hejlíkem. A samozřejmě herec Lukáš Hejlík. Lukáši, tobě bylo v lednu 40 let a zrovna takovýhle rok.

Aspoň na něj budu vzpomínat.

A máš sklon k nějakýmu bilancování, nebo pořád máš pocit, že jsi na začátku?

Mám.

Máš jo? Já myslela, že chlapi to maj až tak v 50.

Přicházely takový, a to už bych řekl, že ne s tou čtyřicítkou, ale už tak jako i rok předtím, já teďka v Listování o tom hraju knížku Bitevní pole, takže vždycky, když mi někdo říká, jak se máš, tak já říkám, přijď na bitevní pole, ale ne, je to jako cítím to, jasně, tak člověk jako si říká, tyjo, 40, to fakt už není jako sranda, ale to není, že bych se necítil mladej, přišel jsem v kšiltovce, ale jako jako zároveň už ví, že jsou věci, který jako nezvládne dělat, ale proto jsem možná i tak činorodej, protože si prostě nikdy nebudu vyčítat, že jsem něco promeškal.

Seš hodně činorodej, máš na to podle mě docela cit jako 1 z mála, že na co sáhneš, to ti jako jde.

Tak jsou vyšší moc, která to umí zastavit.

Tak máš něco v hlavě, jakým směrem třeba, nebo co by tě bavilo ještě teďka jinýho? Ikdyž tohle ti teď samozřejmě hodně zabírá času a teď zatím asi nemáš úplně čas na něco jiného, ale je možné, že tě začne bavit něco?

Jo, ale takový období jsem měl třeba kolem třicítky, když jsem zjistil, že dělám strašně moc věcí a ne třeba všechny dobře, takže já jsem si prostě říkal, budu se věnovat Listování, já jsem odešel z divadla, pak jsem odešel ze seriálu a všechno bylo jakoby vlastně na můj popud a cítil jsem, že s tou Gastromapou, že to vlastně jako má nějaký potenciál a no, funguje to a dobrý. Já si spíš jako zakazuju projekty.

I když vlastně se celou dobu bavíme o Listování, o Gastromapě, o tvém životě. Ale stále na začátku každého vstupu říkám, že jsi herec.

Pořád snad ještě jo.

Takže se cítíš být hercem.

Já jsem teď dokonce točil film.

Tak, a to mi řekni, co to je za film.

Deníček moderního fotra. Každý zná knížku, věřím, je to prostě obrovský bestseller, což znamená, že to je možná trošku předem odsouzený k tomu, pokud jde vtipná knížka do kina, aby všichni říkali jo, knížka lepší, to je vždycky těžká bariéra a já doufám, že se to podaří. Jirka Mádl s Terezou Ramba Voříškovou tam mají hlavní role a já jsem tak jako s nima ta třetí role mezi nima tak trošku pobíhám. Byla to pro mě hezká zkušenost, ale bacha, první. Já jsem snad poprvý v životě točil film ve 40 letech.

A jakej je mezi tím rozdíl? Dýl se tam čeká, dýl se to svítí.

Zase ty jsi zmínila seriál Terapie a ten se svítil a čekalo se dost, ten byl hodně filmovej.

Protože byl z produkce HBO, takže víc asi času, ale ty jsi o tom zmínil někde, že tě tam nikdo moc nechtěl. To byl asi pětikolový konkurz.

Od masérky po Karla Rodena mi všichni říkali, tam tě ale strašně nechtěli, ty jsi hrál v tý Ošklivce Katce, ty prostě jsi přišel z toho odpadovýho seriálu a tady tě nikdo nechtěl, promo tohohle seriálu stálo na tom, že tam budou neseriáloví herci a to tam teda byl ještě Martin Hofmann, který byl v Ulici, ale nějak mě tam dostal.

5 kol, co se tam dělo?

To bylo šílený, no to bylo, dokonce i když mě, když už si mě jako vybrali, tak pak mi ještě volala producentka a říkala stejně Lukáši potřebujem, abyste udělal takovej testovací díl a prostě nás přesvědčil, že umíte hrát, až takhle mi to říkali jako, bylo to jako dobrý, ale mě to vlastně docela těšilo, protože to je takový jako bylo to krutý, ale svým způsobem kdybych je nepřesvědčil, tak mi to ani neřekli.

Tak, abychom ten dnešní den, dnešní povídání měli shrnout, takže Listování pokračuje, Gastromapa pokračuje, tvůj blog pokračuje a možná bychom naše posluchače měli upozornit, že nezvedáš telefony, a když s tebou budu chtít komunikovat, tak určitě mají napsat mail.

Jo, a já vím, že ono všechno půjde, hele.

Já tomu věřím.

Když nás něco nechali dělat, tak jsme to dělali.

Tak moc děkuju, že jsi přišel. Hezký den.

Všem taky přeju hezký den.