Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

úterý 17. 11. 2020

ČRo 2: Blízká setkání - Markéta Pravdová

Blízká setkání - Markéta Pravdová


Naše dnešní Blízké setkání vychází právě na výročí sametové revoluce. My to propojíme s naším krásným českým jazykem a dnešním hostem bohemistkou a jazykovědkyní paní Markétu Pravdovou. Myslím, že i to příjmení se nám k výročí revoluce vlastně moc hodí. Tak za chviličku na Dvojce. Že slovo na zlato a Markéta Pravdová patří k sobě, to posluchači Dvojky dobře vědí. Zástupkyně ředitele Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky paní Markéta Pravdová je naším hostem. A já nejen vám, milí posluchači, ale i vám, paní Markéto, přeji hezký den.

Hezký den i vám.

Tak prosím vás, co jste dělala 17. listopadu 1989 v inkriminovaný čas a den?

Tak tuhle otázku mi nikdo nikdy nepoložil. Ale bylo mi tehdy 16 a měla jsem asi možná trošku jiné starosti než bytí českého státu, a to jestli bude svoboda a jaká bude svoboda. Protože jako děti nebo jako studenti na začátku gymnázia jsme si připadali relativně svobodní. Možná jsme tehdy ještě neměli tolik rozumu a jako ti starší zkušenější, kteří bohužel třeba měli i nějakou negativní zkušenost. Takže my jsme si studovali. My jsme si ještě hráli a relativně to byla pro mě pěkná doba. 16 let je krásná doba.

Možná jste narazila na hezké téma té vnitřní svobody, že někdy je mimo ismy, které se dějí v tom mládí a tom v tom dětském věku. Možná proto vzpomínáme na naše dětství bez ohledu na to, jaké bylo době.

To jednak a jednak i to, že á vlastně nejsem z Prahy ale jsem z vesnického prostředí. I to mohlo mít vliv na to prožívání aktuální politické a společenské situace.

To je velmi podstatné, protože je je pravda, kdybyste asi bydlela třeba u Václavského náměstí nebo na Albertově, tak asi chtě nechtě byl vás to možná strhlo rychleji. Kde jste bydlela?

Já jsem narozená v Novém Městě na Moravě a bydlela jsem vlastně do 18 let se svými rodiči v Bohdalově. Bohdalov je taková vesnice, městys o tisíci lidech. Je blízko Nového Veselí. Nové Veselí je známější, protože tam někteří páni politikové objímají stromy. Takže tam v těch končinách jsem se vlastně do 18 let pohybovala. Po těch 18 let potom v Praze a tam už nepřerušeně. Myslím si že, když přijdu domů, tak mi říkají Pražáci. A když přijedu potom do Prahy, tak mi zase říkají: "Kde si byla? Ty už zase mluvíš tím vaším nářečím." Takže stále si myslím, že jsem kořeny spíš v té Českomoravské Vysočině.

Mluvíte krásně česky. Právě že neslyším ani nářečí a neslyším ani pražštinu.

Tak to se mě docela potěšila, protože někdy si pan prof. Daneš řekl. Pan prof. Daneš byl opravdu významný lingvista, který i svého času vedl Ústav pro český jako ředitel a on mi jednou řekl: "Vy máte tak krásnej dejvickej přízvuk." A já jsem si říkala: "To asi není pochvala." /smích/ Takže občas ten protažený vokál a občas nějaká ta koncovka a ta nedbalá pražská výslovnost občas mě to ujede.

Tak asi člověk nemůže být úplně, řekněme, jako robot. Prostě něco se na něm přece podepisuje na člověku i na jeho projevu. Myslím to i pozitivně, že by tam mělo trošku být.

Vy jste to řekla hezky, protože jazykovědci nebo lingvisté, neřku-li bohemisté, nikdo z nich nejsou nadlidi. Takže mně se i stane, že naopak protější strana říká: "Jejda, ty si z toho Ústavu pro jazyk český. Teď budu muset mluvit spisovně." Takže já se snažím tu druhou stranu ujistit, že ne. Že my v Ústavu pro jazyk český zvládáme i jiné kódy českého jazyka. To znamená, třeba i tu mluvu nespisovnou. Mnozí z nás právě i ta nářečí a podobně. Takže opravdu člověk není robot a neví všechno. Ani lingvista ve vše o svém jazyce, proto právě ho zkoumá.

A tak tedy, co je vlastně to, za kterou hranici už by to nemělo jít? Když už ta čeština opravdu dostává zabrat a už se to nedá svést na individualitu, kraj, slang, cokoliv?

Kontext. Vždycky to je o tom, což jsem zrovna použila takovou frázi. Je to o tom třeba..../smích/ Kdyby byla bývala robot. Je to kontext. Je to prostředí a situace, ve které mluvíme, ve kterém ten jazyk používáme. A já ho musím přizpůsobit. Takže musím si dát pozor, jestli je to projev oficiální. Jestli mě poslouchá veřejnost. Jestli je to projev v médiích, anebo jestli to je potlach se sousedkou, nebo si objednávám v hospodě. Nepoptávajím: "Číšníci, přineste mi sklenici piva." Vždycky je to právě o tom kontextu a je to i o tom, jak právě umíme ten jazyk užívat. Ten jazyk není jenom nástroj, ale je to nějaká sdílená hodnota. My v tom prostoru prostě se navzájem sdílíme. Chceme se domluvit. Chceme do toho kontextu i nějak zapadnout a přizpůsobit se. Takže se vůbec nedá říct, že by ten, kdo si uleví v nějaké prekérní situaci nebo ten, kdo použije nářečí nebo ten, kdo použije nespisovnou koncovku, že mu ulítne i nějaká třeba nějaké vyšinutí z vazby, že by mluvil prostě špatně. Vždycky je to ten kontext, který mě tak nějak vede a směřuje.

A my dnes sdílíme v kontextu rozhovoru Blízkých setkání na Dvojce s paní Markétou Pravdovou jazykovědkyní. Dnes, právě 17. listopadu, si povídáme s jazykovědkyní, paní Markétou Pravdovou. A proto moje otázka samozřejmě maličko s tou revolucí bude souviset, ale může se nám dostat úplně kamkoliv. Co revoluce před 31 lety, počítám-li dobře, udělala s češtinou?

Udělala toho hodně. Každá taková velká společenská změna má samozřejmě vliv i na jazyk. Tím, že po revoluci se život zde velmi změnil, změnila se naše dennodenní činnost, změnila se pracovní nabídka, změnily se různé sporty, změnil se způsob života v oblasti sportu nebo hudby, a to vše samozřejmě vedlo k tomu, že sem přišlo mnoho a mnoho nových výrazů - hodně z angličtiny například. A ani nebyl čas je nějakým způsobem překládat a hledat jim adekvátní české výrazy, protože ta doba byla tak bouřlivá, že bylo potřeba vyhledávat nové výrazy nová slova. Protože je to souvislosti s novými činnostmi a jevy, které jsme dělali s tím jaké sporty jsme dělali, jakou hudbu jsme poslouchali. To, že jsme nově pracovali, byla otevřena nová místa. Samozřejmě i třeba technologie. Ty sem přinesly spoustu nových výrazů. Takže změna po revoluci přišla hlavně v oblasti výraziva. V oblasti nových slov. Těch byla záplava. I když občas někteří uživatelé si stěžují na to, že té angličtiny je moc. A myslím si, že po revoluci jsme byli vůči té angličtině mnohem vstřícnější než třeba naši předci vůči němčině. Protože přece jenom ta angličtina měla punc cizosti, punc západu. A my, kteří jsme se tedy prostě v té kotlině vzhlíželi k tomu západu a co přišlo ze západu, bylo nekriticky dobré, tak si myslím, že v tom jazyce i ta angličtina měla pré v té době. Že opravdu nebyli nekritičtí vůči jakýmkoliv přejímkám. Když už se ty přejímky tak vžily, už se samozřejmě ta nová česká slova nehledala. Ale ona ta čeština je jako houba a mátu výhodu, že nasaje je úplně cokoliv. Takže když třeba řeknu slovo notebook. Tím zakončením se automaticky řeknu: "Aha, vzor hrad. Můžu ho bez problémů skloňovat. Notebook, bez notebooku. A už si ho tak trošku jako počeštím." stejně tak třeba sloveso like. Z toho příponu ovat udělám likeova a už si to klidně časuju to sloveso. A neříkám, že vypadá jako česky ale chovám se k němu, jako by to bylo vlastně české slovo.

Nepřijde nám to zvláštní v tu chvíli? Jde s ním svém pracovat? Jde ho ohýbat?

Jde s ním pracovat. Zvláštní nám to přijde stále, pokud to neděláme často. Pokud často nelikujeme děkujeme a pokud nevíme, co to je. Nejsme seznámeni třeba s tím prostředím sociálních sítí, tak samozřejmě nevíme, co to je. A musíme si na to zvykat. Všechno je prostě otázka zvyku a užívání. My ten jazyk prostě užíváme. To, co se dennodenně prostě říká, tak nám po pár dnech už ani nepřijde divné.

Já úplně rozumím tomu, kdo to opravdu třeba nejde nahradit ničím jiným. Přináší to ta konkrétní činnost, věc, nebo předmět, který do tý doby třeba nebyl.

My o těch věcech musíme právě mluvit. A nemáme proto výrazivo, proto hold sáhneme po tom výrazu z cizího jazyka.

Tomu rozumím. Ale přijde mi pak třeba škoda, když vlastně začne být všechno třeba cool. Ale je cool film, cool kino, cool den, cool kamarád, cool jídlo. Víte co myslím? Že najednou mám pocit, že čeština má výrazy, že je něco šťavnaté, hezké, napínavé. Dám příklad, že to najednou začne zastupovat barvu a konkrétnost něčeho úplně jiného. Tam mi to třeba přijde škoda, mně osobně.

Já vás nechci podezřívat, ale vy máte určitě doma malé dítě.

Třináctileté už.

To je přesně ta doba, kdy je všechno cool. Já mám doma jedenáctiletou a u nás je všechno zase mega. A myslím si, že ta jednostrannost užívání nějakého oblíbeného výrazu nějakého módního, jako je právě cool nebo mega nebo super a našli bychom spoustu takových výrazů.

Super mega cool. /smích/

/smích/ A je dost spojeno právě s těmi uživateli. Já si myslím, že z toho ty naše ratolesti vyrostou. Ale opravdu se myslím, že to zrovna to přídavné jméno cool souvisí právě s těmi školními dětmi, nebo s těmi mladými. Věřím tomu, že ta starší generace si je schopna vybrat nějaký barvitější výraz.

A vrátit se k němu. A i naše dítě vlastně se vrátí.

Ano, ono to vlastně opravdu souvisí s tou dobou, že ti mladí prostě mají svůj svět a mluví tak, jak mluví ostatní. A naopak, kdyby mluvili jinak, tak nějakým způsobem se vylučují ze skupiny. Oni vlastně prostě mají ten svůj slovník. Ten slovník se v čase mění a vyvíjí. A já věřím, že za pár let třeba cool už nebude cool. Třeba cool už bude out a bude zase nějaké jiné slovo.

Cool bude out, říká jazykovědkyně, paní Markéta Pravdová. Moc hezky si povídáme o češtině v tuto chvíli i anglicismech, které přišly po revoluci s naší jazykovědkyní a bohemistikou, paní Markétou Pravdovou. Když zůstane pořád, protože je 17. listopadu, tak se nám to hodí to trochu se točit kolem toho času. Neovlivnila čeština nějak i nabytá svoboda, či pocit nabyté svobody?

Určitě ovlivnila. A určitě to bylo nejenom v tom mluveném projevu, co vlastně můžeme říkat ale i jak to můžeme říkat. A krásně to jde vidět třeba v dobové literatuře, kde prostě vycházela literatura a hudba jakéhokoliv žánru, druhu a cenzura de facto neexistovala. A myslím si, že ta doba se už trošku umírnila ale opravdu po revoluci to byl takový, v uvozovkách, boom svobody. A my jsme mohli najednou říkat to, co si myslíme. Ale zároveň, jak se rozvolnily ty společenské normy, tak se rozvolnily i ty normy jazykové v tom smyslu, že se na jednu začaly i ve veřejných prostorech a v médiích nebo třeba na politické scéně objevovat věci, na které jsme dřív nebyli zvyklí. A myslím si, že to trošku mělo vliv na nějakou kulturu vyjadřování, že najednou se ta hranice, co jsem ve veřejném prostoru může a nemusí, dost rozvolnila. A teď v současné době, když třeba slyšíme, že nějaký politik udělá nějaký přestupek vůči jazykovým normám a vůbec vůči společenským normám, tak už vlastně se ani tolik nedivíme. Třeba nejsme překvapeni a přitom si myslím, že před těmi třemi desítkami let nebo respektive více než třemi desítkami let by to třeba neprošlo. Že by opravdu ten politik, nebo ten veřejný řečník si uřízl ostudu. Takže si myslím, že se díky nebo kvůli v tomto případě té svobodě trošku nám rozvolnily ty normy a my sami si v sobě musíme tak nějak určovat, co se nám ještě líbí a co ne. Ty hranice jsou velmi neostré.

Mimochodem je moc hezké, jak jste zmínila, že díky, nebo kvůli. To se také často lidem plete. Co je díky, a co je kvůli.

Mně to tedy opravdu trhá uši. Já musím říct, že možná už mě někde i pan Rosák říkal, že jsem příliš liberální. A já mu na to říká: "Ne, ne. Já jsem možná až příliš konzervativní." Protože si opravdu ještě pamatuju tu dobu těch přísných norem, co se smí a nesmí. A my vlastně v tom Ústavu pro jazyk český jsme samozřejmě nejen proto, abychom i třeba lidem pomáhali a říkali jim, co je správné, co ne. Ale my to neděláme tím stylem: "Musíte, nesmíte. Je to špatné. Je to nepřístojné." My jim říkáme: "Je to v daném kontextu nevhodné. Uvědomte si, co tím chcete získat. Jaký záměr vlastně sleduje." Takže myslím si, že ten cit pro danou komunikační situaci není úplně tak vytříbený.

Zrovna u díky a kvůli je to vlastně škoda, protože to slovo je tak milé v tom, že už nese svůj význam, jestli je to pozitivní nebo negativní. Jestli ta věc nám ublížila, anebo pomohla.

Skvělé je to, že ten význam tomu dáváte vy. Vy, která řeknete a sama vyhodnotíte, jestli to bylo prospěšné, nebo ne.

Ano, a to se mi na té češtině třeba líbí. Já taky ten náš jazyk miluju. A vrátíme se k tomu, co jste říkala. Vy jste měla jistě na mysli třeba užití vulgarismů v té veřejné sféře, mediální sféře i třeba politické.

Jednak. A jednak i běžném životě, protože stačí jet jenom třeba prostředkem veřejné dopravy a člověk nasbírá takového bohatého jazykového materiálu, že opravdu se nestačíte divit. A oni ty vulgarismy k češtině určitě patří a vždycky patřily. Myslím si, že opravdu tam mají patřit. Mají takovou úlevnou katarktickou funkci. A když se řeknou v pravý čas, určitě se tomu člověku uleví. To je prostě naprosto v pořádku. Ale když se to začne přehánět, a když těch organismů je hodně, tak vlastně tuhle tu úlevnou funkci ztrácí. Najednou se z nich stávají úplně takové vycpávky. Někdo třeba říká sprosté slovo, aniž si uvědomuje, že to říká. Takže k tomu by ty vulgarismy asi sloužit neměly. Je to potom škoda je vlastně takhle vyprazdňovat.

Takhle si je vystřílet. některá velmi hezká peprná česká slova. Povídáme si jazykovědkyní a bohémistkou, paní Markétou Pravdovou na Dvojce. Velmi mě těší povídání s jazykovědkyní a bohemistkou, paní Markétou Pravdovou. Hovořili jsme samozřejmě o přílivu anglicismů po revoluci přirozeně. Asi všem Čechům nám vadí, když je něčeho moc až příliš. Říkala jste, že to vystřídalo jistý ten germanismus. Já si tak říkám, jak to, že teda předtím tady nebyl vliv toho rusismu, když vlastně jsme byli pod touto nadvládou a okupací?

To je velmi dobrá otázka, protože ono v tom jazyce to funguje tak, že je v něm to, co se opravdu užívá. A pokud my ta slova prostě nepoužívané a nepřijmeme je, tak prostě nemají šanci prostě v tom našem prostředí být. A je také pravda, že my jsme měli dost slov stejně jako ostatní jazyky z latiny, řečtiny, francouzštiny, němčiny. Inspirace je i z mnoha jiných jazyků. Italština, nebo dokonce třeba i polština, nebo i jazyky indické, japonština a podobně. Čaj, nebo judo. To jsou taková slova. Máme slova sesbíraná z celého světa, ale rozhodně ruština v nich nedominuje.

Vy jste někde říkala, že čistá čeština vlastně ve své, teď to řeknu opravdu česky, ve své echt formě nikdy neexistovala. Ani chvíli, vůbec? Nebo umíme najít nějaké opravdu české slovo ryzí?

Ryzí úplně nejznámější slovo české, které jsme dali světu je pochopitelně robot. V dramatu R.U.R. Karla Čapka. A pak jsme dali třeba světu opravdu ryze české slovo pistole. To je z doby ještě husitství. Oni měli zbraň které říkali píšťala. A tu zbraň potom používala se všude v Evropě, takže se k nám potom přes němčinu a francouzštinu a další jazyky dostala zpátky v šestnáctém století v podobě už pistole.

Píšťala by taky český.

Píšťala bylo právě původní český. Jak to cestovalo různě po Evropě, tak se to k nám vrátilo. Už to byla pistole, ale tu pistoli nám nikdo nevezme. A co je třeba ještě hodně zajímavé je, že v mezinárodní terminologii sportovní existuje výraz Panenka, nebo Panenka penalty. A to je takzvaný dloubák, který dal Antonín Panenka někdy v sedmdesátých letech. Opravdu se slovo Panenka užilo jako termín. Takže máme nějaká opravdu ryze, jak říkáte, echt česká slova. Ale jinak samotná čeština je postavena samozřejmě na těch přejímkách. Prostě, jak jsem říkala, latina, řečtina, němčina, francouzština. Jsou to prostě slova, která vznikala ta praslovanština původní si je prostě přijímala a přímá. Pak byla staročeština, ale nedá se opravdu říct, že bychom sami vytvářeli nějaká česká slova. Vždycky to většinou byly nějaké přejímky, které u nás zdomácněly. Takže když vám řeknu třeba slovo košile, nebo škola, tak vás ani třeba nenapadne, že to jsou slova původem latinská.

A taky se vlastně nezlobíme. Prostě je to přirozené, že to takhle korzuje.

je to právě přirozené a my si prostě tu slovní zásobu nějakým způsobem adaptujeme na naše prostředí. Mluvili jsme o tom, že i ta slova různě ohýbáme, když je přijmeme. Je to potom jenom otázka, jak dlouho to slovo je. Pokud je tedy opravdu po století, tak nám nepřijde cizím. Naopak kritizujeme ty přejímky, které ještě se nestačily ustálit. A ona je otázka, jak dlouho ty přejímky vydrží. Může se stát třeba, že nějaké slovo se tedy začne používat. Případ Blob, což byl název pro tu knihovnu, která nakonec nebyla postavena. Ale je otázka, jestli prostě bude to slovo živé za pár let, protože pokud prostě ta podstata věci zmizí, tak není potřeba ani slova.

Říká hezkými slovy českými bohemistka a jazykovědkyně, paní Markéta Pravdová na Dvojce. Povídáme se jazykovědkyní a bohemistkou, paní Markétou Pravdovou. Vidím, že vás to baví. Víte takových věcí. Na cokoliv se zeptám, prostě to je plejáda odpovědí. Jak vypadá vaše osobní zkoumání češtiny? Popište, co to nejvíc jde slovy.

No, já pracuji v oddělení jazykové kultury, které provozuje jazykovou poradnu velmi známou službu Ústavu pro jazyk český. Takže víc mě baví nebo zajímá současná čeština. Ať už spisovná, či nespisovná. A takovým předmětem zájmu je právě třeba jazyk médií, a nebo jazyk úřední korespondence. Vůbec jazyková kultura, kulturální studia. Takže to jsou taková moje témata. A konkrétní práce, uvedu třeba příklad. Teď spolupracuji na jednom projektu. Máme grant na tvorbu webového korektoru pravopisného, gramatického, typografického. Ten grant děláme tedy společně s Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. A výsledkem by mělo být to, že za 2 roky bychom měli mít webový korektor. Takže když napíšete něco na obrazovku, mělo by vám to umět potrat výrazy. Když tam dáte třeba text, tak by vám to mělo opravit. To znamená, že je to taková práce, kdy pracujete s daty a vymýšlíte pravidla, co vlastně ten korektor má či nemá podtrhnout. Takže to je taková teď zrovna aktuální práce, které se věnuji.

To zní samozřejmě výborně. I my někdy doma učící děti teď právě v distanční výuce hodně se věnujeme češtině. Kolikrát potřebujeme třeba něco ověřit i my rodiče s jistotou, jak to je a není. Ale nevezme to třeba práci korektorům? Jenom se tak ptám.

Já si myslím, že ten korektor stále bude mít dost práce, protože nikdy ta pravidla nemůžete nastavit úplně optimálně. Vždycky najdete hromadu výjimek. A pokud bych měla vážit, jestli je nějaký jev, který v 80 % se chová nějak, ale ve 20 % tam může být výjimka, tak já nemůžu říct: "Toto označ jako chybu." Protože by to potom iritovalo to, kteří to vlastně napsali dobře a já jim říkám: "Máš tam chybu." Tak to prostě nefunguje. A myslím si, že počítač opravdu nemůže nahradit lidskou práci.

Řekněme to hezky česky. Robot nemůže hradit člověka. Ta moje původní otázka směřovala k tomu, jestli třeba máte i nějakou svojí osobní úchylku? Ale já nevím, že posloucháte zprávy a vypisujete si, co zrovna řekl někdo špatně nebo naopak zajímavě? Nebo cestujete po republice a třeba si povídáte s lidmi? Zajímalo mě, jestli to bádání a ten zájem o češtinu se nějak projevuje takhle v té realitě?

Určitě projevuje, protože vy byste neměla žádnou materii, kterou máte zkoumat, kdybyste nenasávala ti ostatní lidé a nečetla a podobně. Takže máme třeba v Ústavu oddělení, které se opravdu zabývá řečovou kulturou a tím, jak lidé mluví. Studují opravdu na základě korpusů, vědeckých korpusu tu mluvenou podobu jazyka. To samozřejmě bez těch uživatelů a bez toho, jak oni ten jazyk užívají, bychom neměli práci, protože ta čeština opravdu vzniká jaksi odspoda. My ten jazyk užíváme. My v Ústavu pro jazyk český kdybychom přímo nadiktovali, jak se ty jazykoví uživatelé mají striktně chovat, tak kdyby oni nás neposlechli, tak bychom byli všem pro smích. Opravdu musíme sledovat tu jazykovou normu, jak se ten jazyk používá. A teprve na základě toho lze stanovit nějaká obecná pravidla. Nefunguje to obráceně. Ale vždycky je tady nejprve ten jazyk, uživatel, projevy mluvené psané a pak teprv můžeme si říct, jak se ten jazyk chová.

Platí, že dobrému užití mateřského jazyka pomáhá a rozvíjí ho čtení?

Určitě. Ale musíme si říct čtení čeho. Protože přece jenom když sleduju právě svou dceru, tak většinu věcí čte přes mobil a jsou to prostě komunikáty, které jsou na sociálních sítích většinou. Není to zrovna vzor češtiny, podle kterého by se mohla něco naučit. Takže vždycky záleží na tom, co čteme. Občas slyším nářky na to, že současná generace nečte. A to si myslím, že není pravda. My čteme ale záleží na tom, co čteme.

Říká náš dnešní host, jazykovědkyně Markéta Pravdová. Tak ještě malou chvíli do dvanácté hodiny máme s paní Markétou Pravdovou, bohemistkou a jazykovědkyní. Když už jsme začali tou revolucí, co pro vývoj češtiny ale kdykoliv, teď to beru zcela v historickém kontextu, bylo opravdu revoluční?

Tak ona je revoluce v jazyce vždycky spojená s jakoukoliv revolucí. Jakýkoliv výrazný důležitý společenský jev, či převrat se nějakým způsobem promítne do českého jazyka a do jeho užívání. Zvlášť je třeba právě v oblasti slovní zásoby. Takový krásný příklad máme teď v době koronavirové, kdy se od toho jara objevilo už asi 300-400 nových slov souvisejících jsou nemocí, anebo s důsledky té nemoci. A jsou to slova, která jsou většinou velmi kreativní. Většinou vznikají tak jako ad hoc spontánně. A je otázka, jestli se udrží nebo neudrží. Jako určitě bychom mohli třeba změnit koronavirus a Covid-19. To jsou slova, která jsme předtím vlastně vůbec nepoužívali.

To se bohužel asi udrží.

Ta slova se udrží a určitě se zapíší do slovníku. Už se i zapsaly. Ale proti tomu máme slova, která jsou potom od nich odvozená. Například korona-prázdniny, nebo koronáče, jarňáče. To byly ty jarní prázdniny. Pak třeba vzniklo slovo korona-news. A vznikla slova jako koron- apokalypsa. Různé prostě různá slova, která mají to korona nebo aspoň koro. Vznikla slova, která vycházela z toho, jakým způsobem se změnil náš život. Takže ti, co zůstali doma byli na home officu. Takzvaném prdom-práce z domova. /smích/

Zde máme vlastně zbavení se anglicismismu a touhu po českém slově.

Ano, ale je otázka, jestli ten prdom je lepší než home office. Já bych zvolila práci z domova a myslím si, že prdom, přestože by se dal hezky skloňovat podle vzoru hrad, myslím si, že se prostě neujme, že to slovo silně příznakové. Ale je to prostě opravdu otázka (???) tvoření. Prostě v těch (???) je často velmi vysoký stupeň hravosti. Například třeba haranténa. To byla vlastně karanténa spojená s péčí o děti. Dokonce vznikla i parchanténa, ale to už jako není hezké. Ale byla i třeba slova, která byla spojená s rouškou. Například rušičky - ženy, které šly roušky. Rouškovníky byly stromy, na které se věšely roušky k odběru. A mám ráda slovo mateřírouška. To je rouška, kterou vám ušije maminka. Takže těch slov, které vznikly v souvislosti s koronavirem, je opravdu mnoho. Dá se předpokládat, že některá z nich se ujmou minimálně po dobu, kdy prostě budeme v té pandemii žít. Ale mnoho z nich zanikne. Mnoho z nich jsou prostě opravdu ad hoc vytvořené výrazy.

Protože se budeme za chviličku loučit, paní Pravdová. Tak je něco, co byste doporučila nám třeba milovníkům češtiny, kudy se ubírat, když si nejsme jistí, nevíme, nebo chceme prostě udržet ten náš krásný jazyk?

Já bych vám určitě doporučila stránky Ústavu pro jazyk český, kde najdete internetovou jazykovou příručku. A to je webová stránka, která má část slovníkovou. Slovníková část obsahuje 120 000 hesel. Všechna jsou vyskloňovaná a vyčasovaná. Hojně tuto stránku používají právě zmínění korektoři, protože občas je těžké určit třeba šestý pád množného čísla. Často jsou tam i různé v dublety. Takže to je jedna část té příručky. A druhá část je výkladová, kdy se právě dozvíte, proč se některé věci chovají tak či onak. Takové základní věci, které často dají tazatele jazykové poradny. Psaní čárek, vyjmenovaná slova, s-z. Věci, ve kterých se často chybuje. Oslovování, přechylování a tak dále. Takže internetová jazyková příručka.

Děkuju. Protože paní Pravdová jsem slyšela, že vy nemáte ráda výraz "mějte hezký den": Je to přímý překlad z angličtiny. Co vám, prosím vás, můžu popřát?

Popřejte mi hezký den.

Tak paní Pravdová, já vám hezky česky moc děkuji a přeju vám hezký den.

I vám a děkuju za pozvání.