Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

čtvrtek 19. 11. 2020

ČRo 2: Blízká setkání - Petr Smejkal

Blízká setkání - Petr Smejkal


Říká se, že není nic staršího, než včerejší tisk. Řekla bych, že to platí dvojnásob. Takže k současné situaci nám poví dnes něco hlavní epidemiolog IKEMu pan Petr Smejkal. Ale protože jde o Blízké setkání, tak dojde samozřejmě i na něho a možná, že i na jeho stand up komedi. No teď už klusem s Tomášem Klusem do následující hodinky na Dvojce. Tak já všem přeju hezký čtvrtek. Naším hostem je Dr. Petr Smejkal, hlavní epidemiolog IKEMu, internista, infektolog. Já mu přeju dobré dopoledne.

Dopoledne vám i posluchačům.

Pane doktore, rozhodně nejste první, který mi tady usedl jako lékař. Vypíná mobil na poslední chvíli. Ještě pořád někdo telefonuje. Vidím, že vydechne a má takovou jednu výjimečnou hodinu pro sebe a zase někam letí. Trefuju to správně? Máte to taky tak?

No teď určitě to tak je. I jindy ale teď je to horší.

My jsme si slíbili, že nebudeme mluvit jenom o současné situaci. Protože chápu, že je vlastně možná nemluvíte o ničem jiném v poslední době.

Nemluvím. /smích/

Tak já vám dám tu šanci, ale úplně chápu, že naši posluchači slyší máme hlavního epidemiologa IKEMu a to je velký pojem. Vůbec epidemiologové jsou teď velký pojem. Chtějí něco slyšet. Takže k té současné situaci. Mění se pod rukama, jak jsem říkala. Je to každý den trošku jinak. Jsme ve fázi, kdy máme stupnici, nové rozestupy v obchodech. První a druhé třídy nastoupily od pondělka. Možná se zase něco rozvolní. Máte z toho radost? Je to dobrá situace?

Mám z toho radost. Já mám taky radost z toho, že tedy je ten PES, který teda vláda ve spolupráci, musím říct, s hrozně chytrýma lidma jako je Jakub Steiner a Jan Kulveit a další vytvořila. A ten by nás vlastně měl uklidňovat. Je to škoda, že vždycky se něco udělá a pak hned teď ty fronty před obchodama. My jsme takový hrozně jako vynervovaný z toho. Vždycky říkám, neskončí to všechno hned. Ale ten PES je dobrej k tomu, že máme aspoň nějaké vodítko. Ten PES je tím vodítkem vlastně toho, abychom mohli nějak si říct: Takhle to bude třeba za týden, nebo aby nás to vlastně psychicky trošku uklidnilo, že to není všechno jenom náhodné řešení, které se přijímá každý den a my nevíme proč.

Tak je to možná dáno tím, že to tak trochu doposud bylo maličko chaotické. Něco ano, něco ne. Lidé se bojí, že zas je to možná jenom tak. Takže můžeme věřit tomu, že tohle je, řekněme, něco pevnější struktura na delší dobu?

Ano. A je dobré vždycky ty věci neměnit. Ano, to se dělo dřív. Neměnit každou chvíli podle toho, co kdo nebo které ministerstvo proti tomu namítá. Teď tohle máme a jasně jsou tam určitě nějaký vychytávky, který třeba by bylo dobré změnit. Ale ty by se vždycky měly měnit zase po nějaký době a třeba najednou. Ale teď prostě klid. Samozřejmě, že tam budou věci, který se někomu nebudou líbit. Ale vydržme to. Zase za těch 14 dní uvidíme, jak to funguje. Ale je to strašně dobrá práce. Jiné státy už to taky měly. Irové třeba tyhle ty podobné tabulky, nebo vodníka a PSY a hlídací psy. Takže to máme taky.

Je příliš odvážná otázka, pane doktore, jestli už jsme za vrcholem druhé vlny?

Já myslím, že jsme za vrcholem druhé vlny. Ale to je zase "Tak a co?" /smích/

Minimálně to zní dobře. Víte, to už trošku zní, že to klesá.

Jo, Já už jsem takovej skeptik. Ale ano, je to dobře. Rozhodně jsme za vrcholem druhé vlny. Ale vždycky říkám, zase si to můžeme pokazit.

Jste skeptik i protože, že jste na konci té první vlny jako mnoho z nás, mnoho lidí, mnoho odborníků tady mi sedělo a věřilo, že nepřijde druhá vlna? I proto jste už teď skeptičtější, že jste věřil, že nepřijde a přišla? Tak jste opatrnější?

To je taky ten důvod, určitě.

Asi to bylo logické v to věřit, ne? Vypadalo to tak.

Člověk vždycky věří v to lepší. To je jako pravda. To je asi lidská vlastnost. To je dobrá vlastnost. My jsme za prvé Češi jsme trošku, jako bych řekl, skeptičtější než jiný národ. Ihned se tak jako nenadchne pro něco. Máme svoji historickou zkušenost s tím, že cokoliv úžasného vždycky nějaké ismy a pak víme, jak to skončilo. Takže možná i v tomhle a přístupem ke všemu trošku jako s větší nedůvěrou než než jiné národy. Takže v tomhle asi se to na nás taky podepisuje. Ale já si myslím teď rozhodně jako já to vidím docela optimisticky. Ale vždycky musíme říct vždycky i to B. Že ten virus, tomu se vždycky bude chtít. Ten se jako moc nezměnil a musíme my. Je to vlastně na nás. Stejně jako to bylo na nás dřív, tak je to pořád na nás, jak se s tím popasujeme.

Ale za ten optimismus jsem moc ráda. Dám vám za to jednu hezkou písničku. Suzi Quatro a samozřejmě i pro naše posluchače na Dvojce. Naším hostem je pan Petr Smejkal. Pijeme kávu v Blízkých setkáních s infektologem a internistou, také epidemiologem IKEMu, panem Petrem Smejkalem. Víte, já spletu IKEMu a ne epidemiolog. /smích/

Nejste první. /smích/

Právě epidemiolog se mně říká docela dobře. U toho já se chci zastavit. Pane doktore, teď je všude epidemiologů plno. Respektive je to nejvyhledávanější profese, které se na něco stále ptáme. Ale co dělá epidemiolog, když zrovna není žádná epidemie a pandemie? Buďme konkrétní - nemocniční epidemiolog.

To se ptají vždycky všichni.

No, protože to my vlastně doteď nevěděli, pokud jsme tam u vás nebyli.

Tak já jsem především infektolog. Léčím lidi. Jsem klinik. Ale tohle tu v IKEMu jsem na pozici nemocničního epidemiologa. Co ten dělá v mírových dobách? Stará se o to především, aby nebyly infekce v nemocnicích. Tomu my říkáme nozokomiální nákazy, nebo nemocniční nákazy, které vlastně nás trápí průběžně. Ne v nějakých velkých epidemiích, ale někdy už se tomu taky bohužel může tak říkat. Máme plno, včera byl antibiotický den. Tak je dobré zmínit, že spousta lidí bere antibiotika zbytečně, nebo že se dávkují špatně, nebo že se dávají antibiotika nesprávná.

To víme. Začíná být rezistence na antibiotika.

Přesně tak. Vlastně ten každodenní chleba jsou rezistentní bakterie.

Ať si to jenom představím, že vám do toho skáču, ať si to všichni můžem představit. Jak to hlídáte? Jakože to tam nepředepisujte? Co to děláte? Jste tam hlídací pes?

Já mám to štěstí, že jsem ten hlídací pes, že jsem ten infektolog. Takže se snažím, aby se ta antibiotika dávala správně. Aby se dávala po správnou dobu. Samozřejmě to není jenom moje práce. Ještě jsou tam klinický farmaceuti. Je to taková mezioborová spolupráce a tím vlastně jako jsme to množství těch rezistentních bakterií, což je to, co v nemocnicích trápí a toho pacienta to často může poškodit, abysme ne je vymýtili, protože je nikdy nevymýtíme. Ale aby jich bylo co nejmíň. Na další věc co dělá, je dbá na to, aby všichni byli očkováni proti nemocem, kterým se dá předcházet. To je věc, která bohužel v Čechách se tak trošku podceňuje. Každý rok třeba na chřipku se tady moc jako zdravotníků nenechalo očkovat. Teď je to daleko lepší. Ten COVID jako přinesl i dobré věci, co si budem povídat a tak dál. No a pak samozřejmě až zase budou mírové doby, tak už budu zase chodit na vizity normálně, nebo mít své pacienty. Čili to je asi v kostce to, co dělá. Pak to počítáte a dáváte to do grafů a zjišťujete trendy, jestli se vám to zhoršuje nebo zlepšuje. Je to trošku nevděčný, jako musím říct, protože dost těch velkých oborů nás vždycky bralo tak jakože to je takový to nutný zlo. To jsou takový ty, co nám říkaj, jak si máme mýt ruce. To my víme a tak. Takže vlastně ta doba, ano, jako ukázala, že jsou tady i takovýhle profese. Vždycky když člověk řekl, že infektolog, tak se ten druhej strašně lekl. /smích/ Já vám tu rukuV podávat nebudu. /smích/ A teď vlastně jako vidíme, že to je docela důležitý. On je to hrozně dynamický, ještě doplním, obor. Za prvé každá země má ty infekce trošku jiný. Každou dekádu vidíte, že je něco novýho. Takže je to vlastně ty infekce, který jsme si mysleli, že už nejsou, zase přicházejí a jsou zase další.

Které jsme si třeba mysleli, že nejsou a přicházejí?

A tak my jsme si mysleli, že třeba spalničky už tady jako nebudou a najednou jsme měli v loňských letech jako opravdu velký out breaky, nebo s šířily spalničky, protože se snížila ta proočkovanost. Chřipku tady máme každý rok. Černý kašel se nám vrací. Jako musím říct, že bohužel tahle doba, někdo jí někdo říká post faktická, že prostě lidé tak jako jsme pozorovali v minulých letech jakoby přestávali v té vědě tak trošku věřit. Říkali si zase, že to prostě vlastně není nutný, protože to nevidíme. To byl věčný argument těch odmítačů. "Proč bych měla to dítě očkovat na nemoci, který jsem nikdy neviděla?" No, jo ale oni jsou a díky tomu očkování tady právě nejsou. Když trošku ulevíme, tak oni zase se vrátí. Prostě příroda má své zákonitosti. Jako nechci říkat, že s ní bojujeme. My bysme s ním vlastně neměli bojovat, ale v těch infekcích s ní budeme bojovat pořád. Vždycky bude něco novýho.

Já jsem vlastně nadechovala na to, že to je obor, na který jste byl do v IKEMu vzat z Ameriky. Ale myslím, že teď bude na místě dát si jeden tým písničkový. Jste se na mě podíval, jestli ještě někdo dorazí. Jsme tu sami. Dáme si písničku a zkusíme na chviličku s vámi do Ameriky. Stále tady sedíme pouze ve dvou ve studiu Dvojky s infektologem a internistou a epidemiologem IKEMu panem Dr. Petrem Smejkalem. Já jsem slíbila trochu tu Ameriku. To proto, že odtamtud vlastně si vás IKEM přitáh jako poměrně profesi asi teda ne úplně častou, nebo možná ne běžnou v té době právě toho nemocničního epidemiologa v té Americe. To bylo to, co jste tam dělal?

Ne. Já už jsem se sem tak jako vracel. Já mám tu Ameriku hrozně rád, ale samozřejmě jsem teda zůstal Pražákem a Čechem jako poleno, bych řekl se všemi negativy i pozitivy a charakterovými vlastnostmi. Takže já už jsem se vracel dřív. Přenášel jsem na univerzitě. Pak jsme ještě s kolegama vytvořili vlastně infekční kliniku ve vojenské nemocnici. Takže už jsem jako v tom českém zdravotnictví.... Já jsem ho znal z těch devadesátek a pak jsem jako utek, když to tak řeknu, protože ty byly docela těžký ty devadesátky.

Pro lékaře, nebo všeobecně?

Pro lékaře byly. Tak tenkrát nás opravdu hodně třeba z mýho ročníku fakulty opravdu hodně lidí buď uteklo, nebo změnilo profesi.

Co je tak vyděsilo? Já jsem byla malá, tak nevím co je vyděsilo?

Zdravotnictví devadesátých let? Celý se to tvořilo. Teď to jako sedlo. Je to lepší, ale tenkrát opravdu systém postgraduálního vzdělávání, se kterým máme pořád trošku problém, byl ještě horší. Samozřejmě platy byly jako minimální. A když jste měla rodinu, tak spousta kolegů prostě říkala: "Já jsem chtěl být doktor ale prostě pak nakonec pracovali pro farmaceutický firmy." Samozřejmě se jim dařilo. Dost nás právě uteklo. Prostě šlo praktikovat jinam. Tenkrát nebyla Evropská unie. Tam jsme vstoupili 2004. Takže ta Amerika museli jste udělal velký zkoušky, takzvaně nostrifikační. To je jako docela složitý proces, ale dalo se tam. Spousta kolegů tam vlastně zase zůstala. Jako musím říct, že vlastně Češi jako dost lidí se vracelo, nebo tak nějak jsme cítili, že ta země má budoucnost. Třeba kolegové ze Slovenska nebo Rumunska, tak vždycky říkali: "Proč by ses vracel?" Ono přece jenom americký systém jako ty lékaře nejenom lépe ohodnotí ale hlavně ten systém vzdělávání je takový propracovanější. Takže tu budoucnost si tam dovedete jako představit prostě líp.

Proč vy jste se vracel? Přitáhla vás ta Praha a Čechy?

Praha, Čechy, kamarádi. Plus jsem si vydělal na byt, takže vlastně ty existenční problémy. Přece jenom jsem cítil, že tady nějak zapadám víc. Ale spousta těch věcí vlastně amerických ve mně zůstalo. Mimochodem taková až někdy teda přílišná otevřenost a hurá jako do spousty věcí.

To je hezký.

Ano. Říká se, že jsou jako děti Američani. Že prostě věří, že jsou takový naivní ale já na tom nevidím nic špatnýho. Já jsem vždy těm lidem říkal: "Co je špatnýho na dětech?" Vrhají do věcí, který třeba se nepovedou ale prostě mají nadšení. Je to jako v podstatě pořád mladá země. I když víme, že v poslední době má problémy. Ale ta Evropa je vždycky taková prostě. Jeden kolega říkal: "To je takový to na důchod. Tak si dáš ty sociální jistoty a dáš si ten dort a tu kavárnu." Neříkaj to tak všude, že jo. Když je člověk mladej, tak myslím, že by jako měl někam jako odjet.

Jako Honza do světa jít.

Jako Honza do světa. Je to dobrý.

Taky jste měl třeba chuť sem právě něco přinést?

Doporučil jsem to svým studentům.

Jako právě něco tady obnovit?

Konkrétně tohle třeba tý infektologii nám tady chybí jako systém takový konzultační. To znamená, že to interní oddělení si zavolá infektologa, aby jako mu poradil. Nemusí k tomu mít infekční oddělení plné lůžek. Jako že tam ten pacient spíš, když přijde do nemocnice, tak zůstane na jednom místě a už se nepřesouvá. Vždycky když se objeví problém, tak byl přesunut na tuhle kliniku. Dělá takový kolečko jako v té nemocnici. A tam zůstane na jednom místě a seběhnou se k němu spíš ty konzultanti. A nejsou ty nemocnice tak rozkouskované na různá prostě oddělení. Dermatologické, oční, infekční a tak. Je to takový komplexnějšího. Musím říct, že jo. Má to zase svoje, všichni víme ty finanční problémy, který oni mají. Oni prostě utrácí na zdravotnictví spoustu peněz, protože právníci, protože dost lidí nemá pojištění. Já jsem to zas nevnímal tak špatně, protože vlastně jste tam na tom nejhůř, když máte nějaké pojištění a jste ta střední třída. Ty lidi, co nemají vůbec nic, tak se na ně vždycky dostane. Já, musím říct, jsem nikdy neviděl to, jak se vždycky říkalo: "Tam ty lidi umírají pod mostem, když nemají pojištění." To ne.

Říká náš dnešní host Dr. Petr Smejkal. Musím říct, že otázek na hlavního epidemiologa IKEMu a infektologa pana Petra Smejkala, mám víc než dost. Dokonce nevím, kterou dříve vybrat. Ale vrátím se k tomu, jak jsme se bavili o té nemocniční epidemiologii zpátky tady v Čechách, tady v IKEMu. Když jste mi říkal, co děláte, když není epidemie. A já jsem si třeba říkala, jestli jako jakoby se chystáte a jestli třeba zjišťujete, jestli se nějaká epidemie pandemie neblíží? Jestli máte nějakou takovou jako vizi dopředu? Jestli tohle třeba dělá nějak tajně ten epidemiolog a už tuší, že se něco blíží a něco bude?

My se tomu snažíme především předcházet očkováním. Co se týká hlavně těch virových onemocnění. Ty viry vždycky překvapí. To si pamatuju ještě na medicíně, jak nám říkali, jestli se bojíme víc bakterií nebo virů.

To byla totiž moje další otázka.

Spousta profesorů říká: "Pozor! Jako tady pořád o tý antibiotický rezistenci. On ten virus vždycky překvapí nějakej." No a potvrdilo se to. Jinak jako obecně se vlastně víc bojíme té rezistence na antibiotika.

Nebýt letošního roku, kdy to trošku odvedlo pozornost, tak více se máme bát, nebo víc dávat opravdu pozor na antibiotika?

Tak je to asi něco, co můžeme, protože na ten koronavirus moc toho máme, co si budeme povídat. S těmi antibiotiky to můžeme vlastně naším každodenním chováním nějakým způsobem ovlivňovat. Spousta lidí jede dovolenou, tak řekne: "Předepište mi nějaký antibiotika. Co kdybych tam náhodou dostal nějaký průjem."

Tak jim to nemá být předepsáno.

Nemá. Ano, to je pravda.

Tak proč to dělají?

Bohužel to je jako smůla našeho oboru, že do těch antibiotik jako mluví každej. Každá specializace si myslí... Taky říkáme my onkologům nemluvíme do toho, kterých chemoterapeutika mají zvolit. To je docela složitá problematika. No tak jako zubaři a někteří praktici prostě to tak jako dávají. Mohli by se více radit.

Já jsem dokonce slyšela....

Ale tím nechci nějak na nějakou profesi. Člověk se vždycky bojí.

To není profese. Třeba v Číně a v Mexiku se dají normálně koupit bez předpisu. Myslím, že o té rezistenci fakt celosvětově ví. To není něco, na co by mohli být 2 názory. To se prostě fakt ví, ne?

Přesně. Ono se to ví, ale pak ten člověk, když mu začne být špatně nebo jede na tu dovolenou, řekne si: "Ale tak jako radši. Radši si to teda nechám předepsat." A to je ta chyba. Ten lékař musí být opravu odolnel a říct tomu člověku: "Teď to opravdu nepotřebuješ. Já ti to nepředpíšu. Máš třeba zánět dutin. Je to převážně virové onemocnění. Takže smrkej a pij tekutiny. Nedám ti. Nepředepíšu ti antibiotika."

Pojďme říct, co se stane, když se opravdu stane, že budeme jako lidstvo rezistentní na antibiotika ve většině případů?

Já nejsem teda katastrofickej scenárista. Takže si myslím, že tohle to se nestane. My jsme tomu vždycky jako přiblížili. Ale ono, když jako zapneme jako lidstvo, tak my dovedeme ovlivnit. Ty antibiotika nejsou jenom. To je i ve veterinární medicíně. Jsou země, konkrétně Spojené státy. Ty to mají hodně špatně. Tam prostě veterináři a prostě ty domácí zvířata jsou krmení antibiotikama. Jsou země, kde to je běžný. Evropa to celkem dobře kontroluje. Oni, když je nedoberete, lidé je vyhazují ty antibiotika. Oni jsou všude v prostředí. Takže ten tlak na tu rezistenci se vlastně vyvíjí nejenom tím, že teda si zobnete pár těch antibiotik. Takže je to takový problém stejně jako globální oteplování, o kterém jako vlastně víme ale měli bysme na to každý den myslet, protože těmi malými krůčky my tohle ovlivníme. Prostě z roku na rok to prostě neuděláme. Konkrétně ve Spojených státech to byl strašně velkej problém, protože tam ta autonomie těch lékařů předepisovat léky je velká. Tam nemáte ten systém těch primářů a přednostů, což mě docela vyhovovalo, protože jsem jako docela svobodomyslný člověk. Na druhou stranu zase to minus toho je, že když ten lékař se neporadí a prostě předepisuje to, tak ty rezistence tam třeba byly vysoký. Někdy jak ve třetích zemích. Jsem byl na misi v Kurdistánu a to vidíte, jako v těch třetích zemí co to je za problém. Oni to opravdu vůbec nekontrolují. Dostanou nějaké antibiotikum a dávají. "Prostě dám antibiotikum a je jedno co je to." Asi zase mezinárodní spolupráce a nějaký povědomí jako musí pomáhat. Ale především ten moment, kdy jste sama v té situaci, že si to máte vzít, tak si to prostě nevzít a poslechnout. Nebo vzít si to nebo předepsat to, když to vezmu z pohledu lékaře, opravdu ve chvíli, kdy to tn pacient potřebuje. Těch momentů je opravu míň než se to dává, než se to předpisuje.

Tak to je spor mezi bakteriemi a viry.

A pak jsou ještě houby, pozor! Pak jsou paraziti. To je celý v té infektologii. Prostě žijeme v přírodě. Ano, o tom si povídáme s hlavním epidemiologem IKEMu panem Petrem Smejkalem na Dvojce. Našeho hosta, epidemiologa a infektologa pana doktora Petra Smejkala jsem se neptale úplně náhodou na to, jestli ve volných obdobích vyhlíží epidemie. Protože v jednom rozhovoru jste řekl by the way. "Není první ani poslední." Tím chci říci, vy prostě tušíte, že třeba přijde? Víte to, nebo s tím jenom počítáte z hlediska právě té přírody, že to tak prostě je?

Mnozí z nás teda si pamatují prasečí chřipku 2009. Takže ona i ta chřipka dokáže zamávat. Tohle je třetí koronavirus, co si budeme povídat. Byl SARS a MERS. Tohle se jmenuje SARS-KOV, ale ten první SARS byl 2002. Pak byl MERS. Máte ebolu. Máte Ziku. Jenom si vzpomeňte za posledních pár let vlastně našeho života, že vždycky se mluví o nějaké. To, že se nedostane k nám, no to je dobře. Ale s tím, jak lidé rychle cestují, vemte si, že svět obletíte prostě za 2 dny teďka. Dřív jste ho na lodi byla v šestnáctém století, já nevím, za měsíce. Takže takhle stejně se rychle šíří i ty infekční nemoci. Máte malárii, která můžete dostat na letišti, protože komár se dostal do letadla. Takže je to všechno daleko rychlejší. Nejenom ty naše životy, ale bohužel i to šíření těch epidemií.

To znamená, předpokládáte, že třeba i, dá-li Pán Bůh, vyřešíme prostě tuto etapu? Můžeme očekávat, že se zase něco takového stane?

To víte, že jo. Tohle vyřešíme a za 20 let zase něco přijde. My na to musíme být připravený. Víte, že i tady ten začátek vlastně ta Čína to trošku jako, co si budeme povídat, jako zamlčovala. Takže to je taky důležitý jako tlačit na ty státy. Zaprvé asijské trhy jsou....

To myslím, že je velký problém.

No jasně. Asi něco dělejte s těmi trhy, když tam skutečně většina těch světových virových epidemií přichází z asijských trhů. Možná je dobrý na ty státy tlačit, aby s tím něco dělaly. Obecně v té epidemiologii celosvětové zatlačit, protože při tom, jak jsou hranice otevřený, a to je dobrý, co si budeme povídat. Já to mám rád. Já nejsem žádnej jako člověk, který by hranice......To je na poslední, co se mělo dělat. Tak o to víc spolupracujme mezinárodně. Třeba Evropská unie nemá vlastně... Tady se ukázalo, jak je důležitý mít i společnou zdravotní politiku. Ta vlastně není v Evropský unii. Což někteří považovali hrozně za plus, že teda si každý ten stát může zavřít hranice a vyřešit si epidemii po svém. Vidíte, že to nejde. Podívejte se na tu druhou vlnu. Jako není možný, aby jeden stát v jedenadvacátém století byl nezasaženej a druhej. To můžete do určitý míry regulovat, ale ten důraz na mezinárodní spolupráci je. Bez toho to taky nezvládne.

To jsou takové velké plochy, velké myšlenky, velké věci. Ale když si představím našeho posluchače. Řekne si: "Co pro to můžu udělat já?" Tak určitě i v tomhle případě existuje nějaká míra prevence obzvlášť v době, kdy není lék? Nebo mýlím se, ale nemýlím? Není stále kauzální lék.

Ne a nebude. Dřív bude vakcína, než bude lék.

Bude někdy i lék? Je to jako možné?

Jasně. Tak vemte si, že kdyby jsme neměli spoustu léků na viry, konkrétně HIV, hepatitidu C, kdyby vlastně nebylo velké pandemie HIV, protože se spousta peněz prostě vrhla do výzkumu a spousta firem začala jako bádat, jak udělat lék na HIV. Pandemie HIV AIDS byla vlastně podnětem k tomu, že se vyrobila spousta antivirotik a léků na viry, které by jinak nebyly. To znamená, vždycky tam vznikne nějaký tlak. Ale jakmile ten tlak zase pomine, jakmile třeba se tou vakcínou koronaviru zvládne, tak o to míň zase ty firmy budou investovat do toho, aby vyvíjely lék na koronavirus, který se zvládnou vakcínou. Čili já si myslím, že to je o tom, že jako lidi sami my to hodně jako dokážeme. Mně se kolikrát nelíbí vždycky se všichni obujou, že to jsou ty farmaceutický firmy. Dobrý, oni musejí vydělat, že jo. Ale vlastně ten jejich produkt, pokud vyrobí dobrou vakcínu a dobrý lék, náš strašně daleko posune. Včera jsem se zakoukal do Thomayerovy učebnice medicíny ze začátku dvacátého století. Když se tam podíváte na terapii, jakým způsobem, to jsou krásný popisy těch nemocí. Ale jak málo léků tenkrát bylo. A to řekněme, jsme o sto let. Když se vydáte do učebnic z šedesátých sedmdesátých let, ten pokrok jako je dobrej. Ale my mu dost můžeme pomoct tím, že v podstatě ano, že nebudeme zanedbávat prevenci, nebo zneužívat antibiotika. Přesně tak. Ty 3 R, o kterých mluvíme pořád a pořád pořád vlastně se týkají nejenom koronaviru. Ty se týkají chřipky. To jsou prostě základní hygienický pravidla. Takže zase, když budeme myslet jako lidi, když se nenecháme unést nějakýma emocema nebo ještě ještě horším nějakým prostě polopravdama a mýtama a dezinformacema, tak prostě vždycky to vymyslíme. Ale musíme začít jako dřív než později.

3 R jako prevence jste jmenoval. Asi do toho bude patřit i zcela stále často omílaná a možná opomíjená péče o vlastní imunitu. Souvisí to i s tímto onemocněním?

Jasně. Vemte si, že kdysi říkalo, že spousta těch některých země měly vyšší zasažení nebo hodně hodně těžších případů HIV, protože prostě ty civilizační choroby jsou tam častější. Mluvím o obezitě, diabetu, hypertenzi. To jsou vlastně civilizační choroby, který se dají změnou životního stylu zvládnout. Takže když budeme sportovat, otužovat se a budeme myslet na to, že prostě s tím můžeme udělat.... Ano, budeme jíst vitamin D, ale to jsou takový jako ono to vypadá jako hlouposti. Kapka ke kapce a úspěch dostaví. Musíme na to myslet každý den. Nestresovat se ale myslet na zdraví, protože ono se nám to jednou vrátí.

Myslím si, že důležitou součástí je humor a k tomu se s epidemiologem IKEMu Petrem Smejkalem dostaneme v posledním vstupu za chviličku. Teď Olga Lounová na Dvojice. Nejen z našeho Blízkého setkání s panem Petrem Smejkalem, epidemiologem IKEMu a infektologem, je jasné, že má rád humor, že humor asi potřebuje k životu. Ale netušila jsem, že až tak, že jste taky stand up komik. Já jsem viděla vaše video na YouTube.

Ježíšmarja. Doufám, že nějaký jako ještě slušný.

Já viděla jedno jediné. Právě se chci zeptat, jestli toho bylo víc. Já jsem víc nenašla než jedno, a to je rektoskopie. Jak moc je to slušné?

To nebudeme rozvádět. A tak víte spousta z nás lékařů jako bez humoru opravdu se nedá. Humor je ventil. Humor vám strašně pomáhá. Pomáhal i národům, proto židovský humor je tak dobrý, protože pomáhal některým národům přežít a zvládat stresové situace. No já jsem se o stand up pokoušel. Já jsem říkal, že nakonec mě teda vyhodili, nebo nevyhodil.

Takže už to neděláte?

Ne, já bych to už asi nezkoušel. On je to dost trapnej pocit, když se vám lidi nesmějou.

A to se vám stalo? Na tom videu se smáli.

Tam jo. První těch pár výstupů jako byly dobrý, protože z t= medicíny opravdu jsou příběhy. Lidi to vlastně chtějí, protože si říkají co v těch ordinacích se teda děje. Nemluvím jenom o rektoskopu. Ale nakonec prostě já jsem tenkrát primářoval. Takže prostě těch stresů bylo hodně a ten šéf mi řekl: "Doktore, jako říkáš zajímají věci, ale není to vůbec vtipný." Tak už mě pak předstali obsazovat. Teď jsou všichni slavný a na streamu. Ale bylo to hrozně dobrý. Za prvé je to hrozně těžký. Teda všem, co to chtějí zkusit. Tak třeba jedna z nich Adéla Elbel je teďka docela známou komičkou. Tak to jsou všechno Underground comedy, se jmenovala ta parta. Jsou to bezvadný kluci. Mladý, chytrý, vtipný. Některý se s tím budou živit určitě. Ale je to strašně těžký, protože to není jako divadlo, že se to naučíte a není to improvizace. To je zase úplně jinej žánr, že to víte asi dobře. Musí se vám lidi pořád smát po dobu 10-15 minut. To je prostě strašně těžký.

Psal jste si to dopředu, nebo jste vyprávěl prostě historku?

Já jsem vypráví historky, který jsem sám zažil. Ať už ještě ze svého mládí, nebo ze své doktorský praxe, který se tady opravdu nedají říkat. V medicíně je opravdu toho humoru spousta. Víte, že je i spousta knížek napsaných lékaři. To byly celosvětový bestsellery, protože to jsou opravdu jako tvrdý příběhy lidskýho života, který jak víme sami dobře jako to nevymyslíte. To nejlepší scenárista nikdy nenapíše to, co ten život napíše sám.

Je samozřejmě odvaha to vyprávět. Určitě úleva to vyprávět. Určitě radost pro ty posluchače.

Není. U toho komika je to stres.

Vy jste vypadal ale strašně samozřejmě.

To j. To asi jsem byl nadšenej a já nevím co, ale pak to začne být trest. Když se vám to párkrát povede, tak pak to začne..... Já se k tomu třeba určitě vrátím. Zkusím to zase někdy znovu. Když opravdu se vám lidi kontinuálně nesmějou, tak můžete pobavit nějakou společnost. Ale živit se tím, to vám řekne každý stand up komiik, že to je velkej stres. To je velkej stres. Samozřejmě ten smích jako lidskej, nebo smích toho publika je taková odměna, že to se nedá ničím vyvážit. Ale je ten teda tvrdě jako odpracovanej.

Nedělo se potom, že třeba kolegové říkali: "Hele, nejseš dost seriózní."

Dělo, samozřejmě. Pak musíte se rozhodnout. Přesně tak. Musíte mít určitou úroveň. Takže tohle skloubit dohromady asi je dobrý opravu dělat vždycky v životě jenom jednu věc. Třeba jako pak si dát pohov a udělat nějakou jinou.

Ale dveře před tím zavřené nemáte?

Nerad bych, protože jak vám říkám, těch pár momentů, který se mi povedlo těch pár výstupů, vám teda dodá jako sebevědomí, které pak, ano, občas se rychle ztratíte. Ale to je život.

Je to život. A já přeju, aby život pořád tady tepal a byl. Budu se těšit na příště, pane doktore. Mějte se krásně a dnešní Blízké setkání u končí.

Život bude tepat pořád. Děkuji Terezo. Děkuju za pozvání. Hezký den všem posluchačům.