Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Pátek 20. 11. 2020

ČRo 2: Blízká setkání - Lukáš Pavlásek

Blízká setkání - Lukáš Pavlásek


Je pátek. Máme před sebou poslední Blízké setkání tohoto týdne, tedy na vlnách Dvojky. Jinak doufám, že ne poslední Blízké setkání kohokoliv z nás s kýmkoliv. Pokud bych teď měla číši vína, zvedla bych ji a připila bych na Pavláska. Ale číši nemám. Ovšem mám pro našeho hosta Lukáše Pavláska na uvítanou písničku. Doufám, že se mu bude líbit. Kometa od Leony Machálkové. Je samozřejmě i pro vás všechny a celá následující hodina na Dvojice. S komikem, hercem, spisovatelem Lukášem Pavláskem bychom si mohli povídat o vodnících. O tom, jak rozesmát lidi. O improvizacích. O cestování ale také o knížkách. Po knize ve Ve tmě jako v ranci jdou tři počůránci, Z deníku ajťáka, Ajťák se vrací, Soutěže jedlíků, Vychází neuvěřitelně šílené příběhy. Já jsem neuvěřitelně ráda, že si naším hostem. Ahoj, Lukáši.

Ahoj. Já zdravím všechny diváky. Jsem rád, že tady v té budově Českého rozhlasu se rovnou začalo tak, jak se sluší vlastně do toho rozhlasu o knihách.

No samozřejmě.

Intelektuálně se chodí do rozhlasu.

Vidíš. My tě všichni známe z toho pódia a přitom já si opravdu myslím, že tobě musí ve světě knih být dobře, Lukáši, viď?

Mně je dobře v obou světech. Já jsem odmala takový knihomol. Já jsem odmala si furt četl. To byla moje taková jako vlastnost. Já jsem buď jsem si četl a pak na to, co jsem si přečetl, na to jsem si potom hrál. Takže tam byly obě tyhlety věci.

A to vlastně děláš pořad. Akorát, že teď to nečteš ale napíšeš a pak to hraješ. To je celá změna.

To vlastně dělám furt. Takže já jsem furt jako v tom dětství.

To je vlastně asi ideální, ne? Já myslím, že ta dětská duše je jako správný svět. To bychom neměli zapomínat.

Já jsem rád za to. Vždycky, když má člověk blbou náladu nebo mu je špatně, tak si vlastně uvědomím, že si vlastně nemám na co stěžovat. Vlastně furt dělám to, co jsem chtěl dělat jako dítě. Vlastně to i dělám, akorát vylepšeně. Dokonce já jsem si sám třeba vydával knížky jako dítě.

Už jako dítě, protože já mám tady ty, co si opravdu ty taky si je vydal - mám tady knihy. Ale už jako dítě si je vydával? A kde?

Doma. Já jsem si dělal takový sešitky a ty jsem prostě prodával všem ostatním. Pak jsem dělal představení doma. Normálně své představení a po tom představení jsem knížky dával k podpisu.

A to si vlastně ale nikde neviděl. To tě prostě napadlo.

To mě napadlo. Já vlastně nevím, jak mě to napadlo.

To se dneska dělá, že se jde na koncert a prodá se cédéčko. Jakože to se dělá v obchodním světě. A ty jsi to udělal, aniž si to někde viděl.

Tenkrát na konci osmdesátých jsem to neznal. Tak běžný to bylo ten showbyznys tak rozjetej. Ale já jsem to jako dítě dělal ve Strašnicích u nás. Bavilo mě taky dělat scénky na táborech. Když jsme jezdili na tábory, tak tam jsem vždy dělal scénky. A to vždycky pro mě byl ten nejlepší okamžik z toho tábora, když byla scénka u toho táboráku, nebo na lyžáku jsem dělal scénky. Tak na to jsem se vždycky strašně těšil. Vždycky jsem udělal nějakou scénku, která se potom další rok musela opakovat. Byla úspěšná a další rok si ji jako vyžádali, aby ji i viděli ti, co přijeli poprvé na ten tábor.

V té době také neexistovaly stand upy a už třeba na těch táborech si dělal něco, co by se dalo říct za předvoj stand up comedy?

No, to byly spíš jako scénky. S kamarádama jako divadlo. To si pamatuji jeden z mých prvních takových skečů byl a u toho táboráku scénka se Švejkem. To byl takovej upravenej vtip, že přijde generál na prohlídku jako k vojákům do ležení. Švejk ho má pozdravit a on se ho zeptá ten generál: "Co jste měli k obědu?" On má říct: "Švestkový knedlíky, pane generále." a uklonit se. Já jsem hrál Švejka a jako jsem se přeřek. Řekl jsem: "Švestkový generály, pane knedlíku." Jak jsem se uklonil, tak jsem do něj vrazil a on spadnul na zem. A to byl vlastně můj první gek. To my bylo asi 6 let. tohle jsme pak každý rok museli opakovat. Já jsem dostal přezdívku Švejk.

Chápu. To sis i sám zrežíroval a vymyslel, nebo si měl přece jenom nějakou předlohu, já nevím v televizi, kde ses maličko možná podvědomě inspiroval?

Já jsem rád Funése odmala. To asi bylo jako první taková moje inspirace k tomu, co bych chtěl dělat. Měl jsem strašně rád Funése. Já jsem ho napodoboval. Mám v hlavě vzpomínku, jak jsme na školní zahradě a hrajeme si tam na četníky. Já vždycky říkám: "Podívejte mi do očí." To bylo moje oblíbený. Druhá poloha byla, že jsem ležel v těch knížkách. To mám dodneška. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem introvert nebo extrovert, tak já to vlastně nejsem schopen říct, protože mám obě ty polohy v sobě úplně přesně napůl. A každá prostě v ten jeden čas je jakoby tažena nahoru. Takže já jsem rád třeba úplně sám doma a čtu si. Klidně celý den to vydržím a vůbec jako se nenudím a nepotřebuju žádný kontakt. Pak když zase vyjdu mezi lidi, tak jsem rád a jsem rád na tom jevišti. A obě polohy se ve mně jako doplňujou. Možná nějakej psycholog by mě třeba prozkoumal a teď zjistil, co to všechno je. Ale já to vědět nepotřebuju.

Tak já si myslím, že to vlastně vidíme. Prostě si to právě popsal. Jsem ráda, že si vyrazil od knih k nám na Dvojku. Lukáš Pavlásek je naším hostem. Lukáš Pavlásek, se kterým si povídáme o divadle a knihách 50:50. Jak to v sobě má, 50:50, viď? Tak JE asi logické, že teda SI volil knihovnickou školu. Bylo tam něco jinak od toho dětství, nebo se taky na knihovnické škole jenom čte?

Právě že ne, protože knihovnická škola.... Já teda doufám, že jsem dobře slyšet přes tu roušku. Taky vím, že jede ta kamera, tak se snažím usmívat očima alespoň. Aby diváci viděli, že se směju očima. Abych aspoň trošku dobrý nálady přinesl zrakem, když nevidíte ústa. Ale knihovnická škola to sloužilo knihovnické informační studia - knihovnictví hlavně jako vyhledávání informací a orientace v informacích. Takže ono zas tolik jako není literatury. Takže já jsem tam šel z toho důvodu, že vlastně nikdo pořádně nevěděl co se mnou a kam by jsem šel tak. Já jsem měl takový jako sny, že budu umělec. To jsem si jako myslel. To jsem jako věděl. Ale v 8. třídě to vysvětluj všem.

Že si nevolil třeba tu konzervatoř, když si rád hrál. Tos nechtěl?

To já vůbec nevím. To nevím, proč mě tohle napadlo. Mě to nějak přišlo jako takový možná vzdálený.

Nebo převažovala ta introverze?

Nevím. Vůbec jsem na to nepomýšlel. Asi mě napadlo, že to není pro mě. A protože jsem hodně četl, tak je všechny napadlo abych šel na tu knihovnickou školu. Já jsem předtím ještě šel na knihkupeckou.

Ty ty knihy máš úplně horem dolem.

Já jsem šel na knihkupeckou a tam mě vyhodili.

Jak to? Co si provedl?

Po dvou měsících mě vyhodili.

Ty si moc očuchával knížky.

To tak nebylo. Já jsem tam začal chodit a to byla škola, která otevřela tenkrát první ročník. To byla škola pro knihkupce a nakladatelský pracovníky a otevřeli tehdy první ročník. A otevřeli ho až jako v srpnu. Já jsem tenkrát měl jít do devítky, ale tak v tom srpnu jsem se tam přihlásil. Jak to byl ten první ročník a učilo se odpoledne. Oni neměli budovu, tak se učilo odpoledne. Tak tam přijelo spoustu lidí. Mně bylo 14-15. Lidi, co byli třeba starší třeba o 2 roky, protože třeba chodil na jinou školu a tam je vyhodili. Teď se sem přihlásili. Tam byli starší spolužáci o 2 roky. Já jsem v tý době měl rád Jacka Kerouaka, Jima Morrisona. Já jsem trošku chtěl být takovej jako bídnik. Oni byli o 2 roky starší, tak tohle na rozdíl od mých vrstevníků taky znali. Takže jsem se stal takovým bídnikem, nebo chtěl jsem být jako Jimem Morrisonem. No a tím došlo, že mě vyhodili ze školy, protože když jsme jeli na školní veletrh na knihkupecký veletrh do Havlíčkova Brodu, tak jsem utekl z hospody bez placení s jedním spolužákem. A utíkali jsme okolo policejní stanice, kde zrovna nasedali policisti do auta a za náma utíkal číšník. Mladýho rebela Jima Morrisona v patnácti letech odchytili v počátcích jeho rebélie a tím skončila moje kariéra bídnika.

Jak tě znám, jak znám tvé krásné básně a tvou myslím velmi jemnou duši a humor, to je vlastně tak dojemný, že zrovna tobě se tohle stane. Vůbec si nemyslím, že ty bys byl, rozumíš, nějakej prostě životní rebel. To je tak úplně absurdní.

To ne. My jsme se tam před spolužačkou trošku vytahovali. Nakonec mě z té školy vyhodili. Pak jsem šel do devítky. Dochodil jsem devítku. Po tý devítce jsem šel na tu knihovnickou. A tam už jsem to zvládnul, i když to taky složitý se mnou. Dodneška pamatuju ty hovory, jak volala a já jsem vždycky poslouchal vedle v pokoji a slyšel jsem, jak vyvolá učitelka mámě. Furt jí volala a slyšel jsem jednou mámu, jak říkala. "Víte, já se uklidňuju tím, že když jsem chodila na gymnázium, tak my, co jsme měli samí jedničky a výborně jsme se učili, tak ty co měli pětky a propadali, tak to dotáhli potom dál než my. Tím jediným se uklidňuju."

Tohle si slyšel přes stěnu?

Ano, mámu, jak se tím uklidňuje.

Tebe to uklidnilo?

Mně to bylo vlastně jedno. Já jsem spíš chodil pozdě. Já jsem takovej jako, to vlastně nevím proč, já jsem jako přišel až na druhou hodinu do školy.

Co si dělal mezitím?

Já jsem ráno pomalu vstával. Četl jsem si a přemejšlel a pak jsem přišel. Mně to tak jako přišlo, že to vlastně je jenom o kousek.

Já tě vlastně chápu. Tak pojď. My si pustíme nějakou pěknou Naše cesty. Naše cesty a Lukáš Pavlásek na Dvojice. Lukáš Pavlásek, náš dnešní host A knihy, kam se jen podíváš. Já jsem ten humor tu otázku, jestli tě vyhodili, protože si očichával knihy, řekla proto, že si ty miluješ vůni knih. Tak si říkám, že pro tebe asi elektronická kniha vůbec nejde, viď?

Ale taky jde. Já taky mám čtečku. Mám v ní hodně knih. A říkal jsem si dokonce jeden čas: Budu si všude vozit čtečku, když někam jedu. Třeba na zájezd s představením, nebo tak. Nakonec to dopadlo tak, že si vezmu čtečku. V ní mám 100 různých knih a k tomu si ještě vezmu 4 papírový.

A čteš ty papírový?

Čtu papírový.

Tvoje první knížka, nebo jedna z prvních byla Ajťák? Ajťák je první?

První byly ty básničky dětský. Jestli počkáš trochu dýl, tak sem přijde krokodýl. To byly jako básně. Byla první jako vydaná. Ale vlastně úplně ještě třeba teďka vyšly ty povídky Soutěž jedlíků a ty jsou třeba ještě starší. Ty povídky jsem různě sebral a vydal jsem je až loni.

Ale mně ten Ajťák totiž zaujal, protože ty jsi šel potom ještě dělat ajťáka? Je to tak, že si roky pracoval? Mně po té knihovnické škole, po těch knihách a šustění papíru vlastně překvapuje, že se jako byl ochoten vlastně jít k počítači. Mně to totiž přijde úplně jinej svět.

Ono je to s tím spojený to knihovnictví a informační služby. Tak ono to mají ty informační technologie byly jako jedny z dominantních předmětů. Já jsem potom taky šel ještě po té škole jsem ještě chodil na ty na informační studia jako na vyšší školu. Tam jsem byl ale asi 3 semestry. Pak mě to přestalo bavit a chtěl jsem jít jako někam. Já jsem přemýšlel, že bych šel na DAMU. Já jsem byl takovej trošku možná úplně neprůbojnej. To mi trvalo, než jsem se naučil se trošku prosadit, nebo si jít za nějakým cílem. To mi trošku trvalo než jsem na to přišel. A tak jsem tenkrát šel na civilku. Po civilce jsem taky přemýšlel, že bych šel na DAMU. Ale zase jsem musel trošku chodit do práce, takže jsem šel vlastně pracovat. Já jsem chtěl jít do knihovny. Jsem přemýšlel, že bych šel do knihovny. Ale tam jsem byl na civilce, tak jsem si to vyzkoušel a nakonec jsem se našel v tom IT. To bylo zálohování dat. To má k tomu blízko. Já jsem chodil na tu vyšší školu informačních technologií. Ono je to jako příbuzný. Asi 5 let jsem tam pracoval. Myslím, že jsem šel na volnou nohu.

Úplně nevím, jestli máš říct, že ses tam našel. Já myslím, že si se našel, když ses potom postavil před lidi a před mikrofon a konečně si mohl zrealizovat tu druhou půlku Lukáše.

Já jsem to dělal i před tím. Od 15 let jako s kamarádama jsme spolu chodili do skauta. Jsou to moji životní kamarádi dodneška. Je taková jako druhá rodina, tak my jsme taky založili si kapelu v 15 letech. A já jsem pro ní začal psát texty. Hrál jsem i na kytaru. Pak jsem zjistil, že hudební sluch nemám. Tak to jsem záhy opustil. Ale ty koncerty jsem uváděl. Byl jsem takovej, já to dneska říkám jako něco mezi (???) pro Plastiky a Petr Novotný pro Fešáky. Něco v tomhle rozpětí. Něco mezitím jsem prostě byl pro tu kapelu. Uváděl jsem koncerty. Psal jsem jim texty. A i jsem na ty koncerty vymejšlel různý scénky, který jsme jako hráli společně. Ale kluky to moc nebavilo. Oni spíš chtěli hrát. Z toho najednou vznikly ty stand upy, protože jsem tam vystupoval sám. A to už jsem dělal předtím. To jsem dělal i při tý práci. A v tý době jsem taky začal hrát divadlo polo amatérský. Ono bylo amatérský ale bylo s holkama, co vystudovaly herectví. Tak jsme napsali představení. Vím, že jsme ho dokonce tenkrát, nevím jak se to podařilo domluvit, hráli jsme ho v Rubínu asi 2 krát. Někdy v tý době vlastně jedna kamarádka z tohohle našeho divadla mi říkala, že někde viděla inzerát, že shání někoho, kdo píše vtipný věci. Já jsem dělal na tom IT a mě to jako nebavilo samozřejmě. Já jsem chtěl dělat tohle, tak jsem k tomu směřoval. Po večerech jsem vystupoval a přes den jsem psal a ještě k tomu chodil do práce. To samozřejmě bylo náročný. Tak jsem chtěl nějakou práci, která by mě jako bavila. Tak, že někdy píšu vtipný věci, tak jsem si myslel, že někde v televizi hledaj nějakýho scenáristu. Tak jsem tam zavolal a tam to zvedla Dana Špačková, kterou jsem pak poznal z toho. Říká, že nehledají, kdo píše vtipný věci, že hledají komiky do pořadu Na stojáka. Já jsem řekl: "To je přesně pro mě." A šel jsem na ten první konkurs, kde jsem vlastně předvedl nějakou scénku, kterou jsem měl už vyzkoušenou, protože jsem jí dělal na těch koncertech.

Švejka?

Švejka ne. To už jsem měl jiný. Už některý ty věci první, co jsem dělal Na stojáka, když jsem měl třeba postavy Šarkéz kukuřičné placky, tak to jsem měl z těch koncertů. Já říkám, že vlastně pro mě jako pro komika ty koncerty byla taková škola, protože tenkrát vlastně ještě ten stand up tady nebylo známý. Nikdo to nedělal. To bylo někdy mezi roky 2000-2005. 2005 jsem přišel do Stojáka, tak někdy prostě před tím. Hodně jsme hráli po hospodách U Vystřelenýho oka na Žižkově, nad Viktorkou a tak. Tam vždycky jsme měli ten koncert. Lidi přišli na ten koncert, nebo tam bylo třeba víc kapel a nikdo nečekal, že tam nejedu mezi písničkami někdo přijde a začne něco vyprávět. Ty lidi byli ještě, jako že to bylo jako víc těžší o to je vlastně rozesmát a dostat je do toho. Čekali na něco jinýho. Tím jsem se naučil, když později prostě třeba na vystoupení na firemním večírku není taková atmosféra, tak už mám tu školu, že prostě se toho nezaleknu a vím, jak tu zábavu rozproudit.

Myslím, že Lukáš Pavlásek, náš dnešní host, je důkaz toho, že štěstí přeje připraveným. Lukáš Pavlásek, komik, herec a spisovatel, je náš dnešní host. Já jsem si dovolila zatím najít jednu hezkou básničku, protože i na poezii by mělo dojít, když jsme v rozhlase. Z knihy Racek a moře. Můžu si dovolit?

Můžeš.

Je moc hezká, milí posluchači. Lavička čeká na příští schůzky od rána přes celé poledne Barbory, Klárky, Jany, Zuzky. Kdo si dnes na ni usedne? Bude to čtenář se svou knihou, či rovnou z knihy hrdina, či malá dívka s drobnou pihou? Minula další hodina. Barbory, Jany, Zuzky, Klárky míří na krátkou procházku. Lavička čeká. Čekej taky. Nespěchej stále pro lásku. To je moc hezký. Si fakt básník.

To je taková básnička spíš hravá. Já jsem ji napsal vlastně. Takhle knížka Racek a moře vznikla tak, že já jsem si chtěl udělat knížku. Mě to napadlo myslím, když jsme byli s Ondrou Sokolem na těch cestách. Před dvěma lety, jak jsme cestovali a ještě předtím vlastně měsíc předtím jsme byli se Stojákem v Austrálii vystupovat pro krajany český. Tam mě to napadlo. Člověk má u sebe furt ten mobil. Tak, aby ho nějak jako využil, tak jsem si začal tak jako fotit různě. Říkal jsem si, že bych ke každý fotce napsal nějakou básničku.

To jsou tvé fotky, co tady vidíme?

Ano. A to mě pak napadlo, že vlastně jsem s tím v Austrálii a pan na těch cestách s Ondrou. Vždycky ve volných chvílích jsem si fotil a vždycky jsme měli moc přeletů v letadle. Já vždycky chci ten čas nějak využít. Zase v tom letadle, když je člověk unavený nejde psát něco delšího souvislejšího. tak jsem si tam zkoušel psát básničky a většinu z nich jsem napsal během těch přeletů, teda musím říct. Jsou tam fotky z těch cest a některý jsou i Čech, když jezdím na představení ze zajímavých míst. Někdy vznikla básnička a pak fotka. Tady třeba s tou hlavičkou to bylo, že jsem si vyfotil tu lavičku.

Tu slečnu na té lavičce si si vyfotil.

To si pamatuju. To je australská lavička tohle. To bylo z Austrálie. K té lavičce mě napadlo, co se k tomu dalo napsat za básničku.

Ty, jak sis vydával v tom dětství, tak si tady vydáváš. Prosím tě, to je nějaké svoje vydavatelství Vládce všech galaxií? Furt to jde za tebou, musím říct. /smích/

Vládce všech galaxií je z jedný mojí scénky. To jsem dělal na začátku Na stojáka. Jsem měl postavu přerostlého kluka a s ním jsem dělal tu scénku o psovi Míšovi. A jsem s ním dělal scénku o Abíčku. Říkal, že si šel koupit Abíčko a ukradli mu Ábíčko. Říkal, že je vládce všech galaxií v té scénce. Tak to mě jako napadlo jako pak název toho nakladatelství. Co jinýho než Vládce všech galaxií?

Lukáše Pavláska, našeho dnešní hosta, poezie provází a může provázet i vás v jednom jeho pořadu, ale to si řekneme za chviličku. Básník Lukáš Pavlásek je náš dnešní host. Ty tu poezii máš rád, to je hezký v dnešní době, až tak, že váš pořad, viď? Já jsem to viděla na Facebooku, ale to je pořád živě.

Živě. Já mám poezii rád. My jsme se tady o tom mluvil hodinu, jak jsem se dostal v dospívání k poezii. Mám ji prostě o té doby rád.

Ten pořad tedy, co tam najdeme z té poezie? Nebo k čemu tam směřuješ?

Napadlo mě právě si udělat pořad. Já si tam o ní povídám, protože ta poezie je dneska už jako okrajový žánr. Vlastně hlavní věc, co dělám je stand up, kterým se živím. Zase ta poezie není pro každou diváka. Není pro většinu diváka, tak mě napadlo udělat pořad, protože si o tom rád povídám, že si udělám talkshow o poezii. Vždy si tam pozvu 2 hosty, který taky mají k poezii nějaký vztah. Můžou to být herci, ale i třeba tam chodí novináři. Ze všech možných různých profesí mě tam baví ty lidi jako sdružovat dohromady. Spolu si popovídají, i lékaři. Různě prostě zajímaví lidi a povídáme si o poezii. Podmínkou je, že tam každý přinese 5 svých oblíbených básníků a od nich tam přečte jednu báseň. Pak se o tom bavíme, jak k tomu básníkovi přišel. Ono to pak všechno vyplyne.

To děláš Jak v divadle, nebo jezdíš po republice?

Ne, to je jenom v Dejvickém divadle v kavárně - v antikvariátu Dejvického divadlo, což je tam menší sálek tam vedle jejich. Tak tam to vždycky dělám. Jsem rád, že to divadlo my to k tomu poskytlo ve spolupráci s nima. A oni na to prodávaji lístky a normálně je to teda jako dobročinný. Já to dělám tak, že ty peníze co se vyberou, tak rovnou dejvický divadlo to věnuje nějaký organizaci, se kterou spolupracuje. Takže to vlastně jde i na dobrou věc. Tak to dělám jednou měsíčně. Chodí tam fajn hosti. Myslím, i pěkný okamžiky tam vznikají. Někdy jsou tam improvizace. Máme třeba okýnko budovatelské poezie pro pobavení. Vašek Kopta tam přinesl klávesy, tam okamžitě tam pohotově zhudebnil jednu básničku od Pavla Kohouta. Ester Kočičková k tomu přizvukovala zpěvem. Takový věci tam vznikají. No výborný večer byl třeba když tam byl Vláďa Merta a Petr Čtvrtníček spolu. To byla taková kombinace opravdu humoru a poezie. Takový věci tam vznikají a je to v tom okamžiku. Já ten pořad nikam nezaznamenávám, takže pro ty diváky, co tam přijdou, tak jsou jako tomuhle svědky. A do konce si to i našli pravidelní diváci, kteří mají rádi básně. Tam fakt lidi chodí kvůli těm básním. Že chtějí i ty lidi vidět v jiném světle než je vidí jinde. Je tam opravdu vidí a přečtou tu báseň a dozví se tam o nich něco jinýho, než by se dozvěděli třeba jinde.

Je hezký, že to děláš. Moc mě to těší. Taky miluju poezii. Myslím si, že ta fantasie je beze zbytku podmínkou pro poezii a i pro knížky, které píšeš. Aspoň, když se podívám na tvé poslední dílo Neuvěřitelně šílené příběhy, tak to je také druh poezie, když to máš třeba příběh o chlapečkovi, který se papouškem. Pes, který se stal ředitelem školy, šestiletý prezident. Prosím tě, jsou to nějaké splněné sny, nebo si opravdu zažíval v životě tak šílené věci?

Tahle nová knížka, tu jsem teda nevydal já Vládce všech galaxií. Vyšla v Euromédii nakladatelství Pikola. Já jsem z touto knížkou nejvíc spokojenej, co jsem napsal. Vlastně takové knížky já chci dělat nejvíc.

Jak to poznáš, že si nejvíc spokojený? Co v ní je?

Jsou to vlastně jako příběhy pro děti. Nejsou to básně, jsou to příběhy. Já jsem říkal: "To bych chtěl zažít." Já ty knížky pro děti píšu rád. Teď připravuju novou, kterou chci vydat příští rok. A vlastně si vždycky vzpomenu, co jsem jako dítě měl rád, co mě rozesmálo, když jsem čet. Anebo co jsem chtěl potřeba zažívat, co jsem si představoval. Třeba, že letím mezi indiány do Ameriky. V tý knize to trošku je. Je to postavený tak, že to nejšílenější příběhy, co mě napadly ale možná nenapadly. A vždycky po tom příběhu jsou taky otázky pro děti, kde si sami řeknou, jestli tomu věřej nebo nevěřej. Je tam třeba o chlapečkovi, co se stal papouškem. Tam je pak otázka, kdyby jste měli bít nějakým zvířátkem, jakým byste chtěli bejt? Co byste dělali? Pak je tam o šestiletém prezidentovi. O chlapečkovi, co měl nejdelší jméno na světě. O jezevčíkovi, co se stal zda ředitelem školy. Různé příběhy a na konci tý knížky jsou 3 volný stránky, kam si dítě může napsat svůj vlastní nejvíc bláznivý příběh co ho napadne.

To právě jsem se chtěla zeptat. Tam je napsáno, že na konci vlastní příběh. Takže ho tam může vepsat? A může ti ho třeba někam poslat?

Přesně. Je tam na mě e-mail. Můžeme mi ho poslat na e-mail.

To je dobrý. Tak to já si tě potom pozvu. Mě bude zajímat, co děti psaly.

Na to se taky těším a jsem zvědavej. Hlavně v tý knížce jsou hrozně pěkný obrázky Lukáše Fibricha ilustrátora.

To je taky asi velmi důležité najít někoho, kdo tě cítí a nakreslí vlastně to, co ty si chtěl napsat.

Myslím, že je jeden z našich nejlepších ilustrátorů. Dělal spoustu knížek. Tak jsem rád, že dělal i tu mojí. Opravdu hrozně, protože to tomu dodalo.... V podstatě polovina tý knížky jsou ilustrace. Bez něj by ta knížka neexistovala. Když jsem byl malej, tak jsem si rád prohlížel, že tam jsou ty věci na vykreslení, Jak si tím člověk můžete listovat. Proto jsem s tou knížkou právě hrozně spokojenej a jsem hlavně zvědavej, co na ní budu říkat děti a jestli nějakej příběh se taky vymyslí.o

Tak doufám, že napíšete Lukášovi Pavláskovi reakci na Neuvěřitelně šílené příběhy. Lukáš je náš dnešní host. Povídáme si s Lukášem Pavláskem, hercem, komikem a spisovatelem. Také o jeho knize Neuvěřitelnější šílené příběhy. O té nejnovější i všech ostatních. Ještě poslední otázka ke knihám a zeptám se tě na divadlo, protože se na něj určitě těšíš. Přečetl si všechny knihy, co máš doma?

Ne. To nevím, jestli se mi to někdy podaří. Já jsem sběrač knih. Já když vidím knihu, tak si ji musím koupit. Ale tak průběžně se do toho pouštím. Já sbírám i některý edice. Třeba Kódovky, Knihy nového dobrodružství chci mít všechny. Vím, že je všechny asi nepřečtu, ale prostě chci je mít.

Divadlo teď v tuto chvíli stojí. Jezdit nemůžeš po zájezdech. Ale jen, co se to otevře, pojedeš s Planetou slepic a Kdo nepláče není Čech. Což nejsou to stand upy. To jsou celé celovečerní pořady. To už člověk musí mít vlastně hodně nasbíráno, aby sám utáhl takový pořad.

Je to stand up ale jako celovečerní.

Ale tvůj, jsi tam sám?

Jsem tam sám hodinu a půl. Člověk, jak to dělá dlouho, tak už má tu odvahu. Je na to zvyklý tam prostě být čím dál tím déle na tom jevišti.

Má to příběh nějaký, ne?

Má to téma. První má podtitul Češi, alkohol a rock and roll. Ten je o Češích. Ten druhej je nový, Planeta slepic, vznikl letos. Tak ten je vlastně o naší civilizaci. O tom, jak si myslíme, že jsme nejchytřejší ve vesmíru a přitom vůbec nejsme. Jak na planetě žijou dohromady muži a ženy. Jak chodíme nakupovat, jak v sobotu chodíme do přírody a co si ta příroda nás asi myslí. O tom, jak jsou všichni chytří a rozumí všemu a píšou své moudra na Facebook a Instagram. Jmenuje se to Planeta slepic, je to trošku jako Planeta opic. Někdy vzniká omyl, že je to představení o ženách. Není. Je to jako o té civilizaci a možná na konci přijde nějaká katastrofa. Tak tam vysvětluju, proč možná nakonec přežijou jenom slepice. To je nový představení. Ono vzniklo letos. Já jsem s tím trošičku udělal předpremiéry. Premiéra už se nestihla.

Takže to opravdu čerstvá věc. To se bude asi ještě vyvíjet?

Já jsem udělal ty předpremiéry v létě. A teď vlastně premiéra se nestihla na podzim. Takže to bude někdy příští rok.

Když takhle teda teď nehraješ a nemáš to obehrané, tak ještě třeba dotváříš doma, nebo opakuješ si to?

Já to celkem stihl obehrát. Ono se to před těma divákama musí. Já jsem celkem to stihl v létě obehrát. Jsou tam věci, který budu měnit. Taky samozřejmě s tím virem. To je taky zajímavý téma, který se tam hodí. Já jsem ho tam už měl, ale trošku to budu muset upravit. Protože se to všechno vyvíjí, tak to trošičku budu muset změnit. Tak to tam taky je zajímavý téma. Je tam o celebritách. Hodně tam mám o tom Facebooku, a jak píšou všichni recenze na všechno. Že všichni si myslí, že mají pravdu. Není to nějaký filozofický zamyšlení, nebo něco vážného. Všechno velice s humorem. Chci, aby se prostě lidi smáli vlastně furt, aby to nebyla hluchá ani půlminuta. A jak nezazní půlminuty smích, nebo minutu, tak jsem nervózní už.

To se taky může někdy stál. Včera jsme to měli pana Smejkala, který vyprávěl, že také dělal stand up comety, pan epidemiolog a říkal, že to pro něj bylo nejtěžší, když se vlastně ti lidé nezasmáli.

Člověk, když to dělá už dlouho, tak zná nějaký ty věci, jak toho dosáhnout. Ale tak taky se to stane. Taky furt jednou za čas nastane situace, kdy, a to může být jako spousta různejch jako konstalací dohromady, tak člověk pak zjistí, že třeba fungujou v tom představení úplně jiný věci než normálně. U toho celovečerního představení je to těžší v tom, že člověk, jak má to představení daný a má ho jednou udělaný, tak vlastně potřebuje to představit, aby šlapalo. Že tam nechci třeba nejednou dát úplně jinej stand up. Takže když člověk vystupuje třeba na firemním večírku, kde má svoji půlhodinu nebo hodinu, když vidím, že třeba funguje míň, tak ten stand up okamžitě můžu vyměnit za úplně jiný téma. Je to chemie. O tom by se dalo hovořit hodiny.

Lukáši, já bych i ráda ale naše hodina skoro teď vlastně právě vyprší. Tak se měj krásně. Jenom mi odpověz úplně stručně poslední otázku. Chtěl bys být papouškem, ředitelem školy, nebo prezidentem?

Tím papouškem. To je další můj koníček. Já mám hrozně rád zvířata. Hrozně rád chodím do zoo se dívat na zvířátka.

Lukáši, o tom si budem povídat, prosím tě, příště.

Já mám hrozně rád papoušky. Oni se na mě dívaj tím očíčkem. A chodím do zoo pozorovat ptáčky. To mě strašně baví. Já bych chtěl být ptáčkem.

Děkuju, že si byl naším hostem. Lukáš Pavlásek.