Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

úterý 12. 01. 2021

ČRo 2: Blízká setkání - Rudolf Desenký

Blízká setkání - Rudolf Desenký


Že jsme národ pejskařů, kam tedy nejenom moje paměť sahá, to ještě neznamená, že se nedopouštíme přehmatů, chyb. Někdy i vědomého chování, které namísto harmonického soužití dělá psí život potom opravdu psím. Své o tom ví a poradit může náš dnešní host Rudolf Desenský, který je psychologem psů a také kynolog. Možná nám poradí i nádherná Josefínka, která tady chodí samozřejmě po čtyřech a bude spolumoderovat tento pořad. Mise dáme ale úvodní písničku Co bolí to přebolí. Říkám ten název, protože si myslím, že u psů to úplně neplatí. Ale i na to se můžeme pana Rudolfa Desenského zeptat na Dvojce. Kynolog, etolog, psycholog psů pan Rudolf Desenský, který je se mnou ve studiu a není sám, s krásným psem s Josefínkou. Pomáhá psům ale mimo jiné tím, že pomáhá nám se zvířecími miláčky se dorozumět. Zachraňuje psy problematické, nezvladatelné. Prostě vůbec té psí duši rozumí. Kdo zná pořad Proč kočka není pes, tak samozřejmě zná i našeho dnešního hosta. A pokud ne, poslouchejte a poznáte ho. Já vám přeji dobré dopoledne.

Dobrý den.

Kdopak vás dneska probudil, jaké zvíře?

Já jich mám kolem sebe 8 pejsků a ještě hlídám kamarádkám občas, když někam jedou. Takže mě vždycky vzbudí psi.

To je mi jasná. Já myslela, jestli nějaký konkrétní. Jestli třeba tady Josefínka, nebo nějaký jiný pes vás oblízl, nebo jako jak?

Oni se tam tak nějak střídají. Moje postel není taková, aby se tam vešli všichni. Tam to mají už tak nějak dohody mezi sebou, že nejdřív přijdou třeba ty mladší. Pak starší nebo naopak, jak zrovna jim to vyjde.

Kolik hodin vás nechají vyspat?

Tak obvykle kolem pátý vstávám.

Vy to říkáte jako úplně, že to jste se už hodně přespal do tý pátý.

No to je pravda. Když spím do šesti, tak už je to takový divný i pro ty psy. Asi by mě budili akčněji.

Vidíte, takových těch pejskařů, myslím nás normálních pejskařů co nejsme úplně tak znalci té psí duši tak krásně jako vy a nemáme jich tolik kolem sebe, tak tam se často řeší. Tak co máte už psa v posteli? Bude spát v posteli? Spí tam? To je takové velké téma. Tak vy to evidentně dovolujete, nebo to má každý pes jinak? Některý přijde, některý ne. Jak to řešíte s tou postelí?

Tak přístup tam mají. Přístup tam nebudou mít pokud je venku bláto a rozeběhnou se rovnou ode dveří. To samozřejmě nesmí. Některým je tam horko. Třeba moji Kafkazačce je tam dost teplo. Tak tA si tam jde jenom tak lehnout, když tam nikdo není. Jakmile je tam druhej, kterej už jí hřeje, tak odtud odejde.

Takže to taky je tak individuální jako u lidí v podstatě. A vy respektujete. Tak ještě jedno téma, když už jsme tím začali. Jestli pes venku nebo uvnitř? To se také tak často řeší. Je to podle rasy? To znamená, máte i nějaké pejsky venku, že by ani nechtěli dovnitř? Jak rozlišujete tohleto, jestli být úplně u vás, anebo samostatnej venku?

Tak úplně venkovní psi by měli být hlídací. Zase naopak když potřebuju psa, kterej umí komunikovat s lidma, tak je co nejvíc s náma. Protože kde jinde se to naučí než třeba když mi přijdou hosti nebo přátelé, tak tam se naučí naší komunikaci. Moji s nimi a jejich se mnou. Jenom to tak tiše sleduje a mezitím se vlastně socializuje.

Ano, tím jsme řekli asi jednu z nejpodstatnějších věcí jako je socializace. To je věc, která má svůj časový limit? Protože vy i předurčuje pejsky. Když vám někdo pejska staršího, poškozeného, zraněného nějak se chovajícího, myslím zraněného duševně, tak asi spoustu věcí s nimi umíte. To byste to nedělal a nevyprávěl o tom. A ta socializace ta asi limitní bude, nebo i s tou se dá později pracovat?

Tak socializace to je řízenej kontakt. Je nejdůležitější právě v raném věku. Protože to, co nasocializujU U malého štěněte, tak potom mi odpadne taková ta hrubá socializace v tom pubertálním věku. Co tam nedám do štěně, to v té pubertě už nejde tak snadno - třeba bázlivost. Když si vemu psa, který se neměl dobře do té puberty, tak už to tam trošku skřípe. Zůstávají tam občas takový trvalý prvky- třeba plachost vůči lidem a podobně.

Ale částečně se s tím zapracovat dá. Nějaké změny, jak se u lidí často probírá určité i plasticita mozku, že se dá i úplně v pozdějším věku ledacos přeučit nebo ten mozek je schopen najít novou cestu. Jestli v tomto ohledu ten psí také se něco jako....? Jestli prostě starého psa novým kouskům lehce naučíš?

Lehce bych nepoužil ale naučit to jde. Třeba já si beru i na dožití psy. Teď jsem tam měl nedávno pejska. Tomu bylo 11,5 roku Středuasiat, což znamená docela takovej samostatná jednotka pes, kterej není zvyklej na to, že by mu člověk do toho moc kecal. A toho mi tam dali na dožití, protože byl na fabrice někde. Takže neznal nic. Kontakt s lidma jenom, který prošli okolo a nesměl na ně sáhnout a pořídili si jinýho psa mladšího. Ten ho tam tloukl. Takže se starouška chudáka zbavili. Takže přišel k nám. Samozřejmě z toho bylo úplně vedle. Ale pak když zjistil, že tam máme fenky, a že po něm vlastně nikdo moc nechce. Jenom tak, aby došel si na místo k misce. Když ho vypustíme, tak ať si jde kam chce, jak chce. Prostě takovej free důchod tomu říkáme. Takový psí důchod. Takže do tech 13 let se spokojeně dožil úplně pohodičky. Věděl, že prostě nikdo po něm nic nechce, že je to vlastně dobrý. Takže vlastně i jeho jsme učili. Jenom to, co bych učil třeba mladýho psa, tak tady trvalo tak zhruba půl roku.

Pane Desenský, když vás poslouchám, k vám člověk šel i jako člověk. Náš dnešní host na Dvojce. Rudolf Desenský, psycholog psů, je náš dnešní host. A slyšela jsem od vás v jiném článku a fakt mě to překvapila musím říct. Protože slyším to poprvé. Že nerad slyšíte slovíčko fuj, když se říká pejskům. Je pravda, že to buď "fuj", nebo "ne", nebo "nech to" říkáme často, když štěně něco žere a mi to nechceme a a tak podobně. Tak jenom, jak tomu mám rozumět a co případně říkat místo toho?

Také já osobně jsem pro srozumitelnost. Dělám ty psy už docela dlouho a vím, že těmhle slovům nerozumějí, protože jim je nedokážem předvíst. Každý pes rozumí tomu co mu předvedu. Takže když řeknu "stůj" je takhle vemu chloupky a zastavím ho. On se zastaví a já ho pustím, tak matematikou do dvou si složí, že "stůj" je asi tohle. Kdežto to "fuj" mu nemám jak přiblížit.

Aha.

Takže tam houknu takovej ten prázdnej výrazně do větru. Takže akorát kouká co jako má dál dělat, nebo co to bylo zadání.

O co se snažím jako.

Tam prostě není nic. Tam to nemá zadání tohleto a proto to nefunguje.

Tak "fuj" říkáme nejčastěji, když třeba pejsek žere něco, co nechcem venku například. Tak co třeba teda uděláte?

Já na to mám český lidový vypadni už jenom, že to tam houknu zle, tak pes ví, že se mi nelíbí to, co dělá. A dostal řešení k tomu, aby se mi to líbit začlo - zmiznout odtud.

To znamená, je to vlastně, asi se dobereme k té emoce především víc než té formulace. To znamená, že on cítí vaši náladu?

To můžu vyintonovat. To vypadni je na tři slabiky. Takže to dokážu v podstatě vyintonovat tak, že dobře ví, že se mi nelíbilo to, co dělal.

I když byste to řekl japonsky, tak by vám prostě rozumněl.

Přesně. Stačí se jenom tak tvářit a houknou tam na něj a on má jasno. Ale musím mu předvíst, co po něm chci. Protože když tam houknu něco, co sice párkrát slyšel ale neví k čemu to má přiřadit, tak akorát kouká jak jantar a čeká co z toho vypadne.

Vzpomenete si, určitě vzpomenete ale jestli mě vy jste vyprávěl o svém úplně prvním psovi. Úplně prvním možná i první kontakt se psem, jaký jste měl?

Můj první kontakt ještě než jsem vůbec najel na dráhu psů, tak bylo, že jsme měli nějakou pařbu tadyhle zrovna povánoční nebo nějakou mezi svátkama v práci. Když jsme šli zpátky, tak jsem si pohladil psa sousedů, který se mi byl vždycky sympatickej. Ale jak je člověk v opilosti jakoby všelijakejch, tak to dopadlo, jak to dopadnout mělo. Takže jsem utržil pořádnou díru do ruky ale stejně jsem neucuk. Prostě jsem věděl, že ten pes byl v právu. Já jsem byl ten hloupej, co tam neměl ty ruce strkat a pohoda. A nakonec jsem si kvůli ošetření musel přes doktora dojít za majitelem a pak jsem si ho hladil. Ve finále se ukázalo, že to není takovej rváč. Jenom neměl rád opilce.

To se vůbec slyšela, že cítí alkohol, nebo přílišný alkohol u člověka, že na to reagují.

Což je správně, protože co na něj má nějaký opilec hmatat.

Samozřejmě se umí vymezit.

Takhle vlastně to začalo krátce na to jsme vlastně koupili zahradu, na který byl pes německej ovčák. To odstartovalo moji kynologickou dráhu.

Ten už tam byl s tou zahradou?

Ten už tam byl. To byla trojvýměna. My jsme měli malej byteček s bývalou ženou. Oni ty lidi potřebovali domek, v kterém byli staříci, který šli do toho malého bytečku. Takže se to takhle zatočilo. A psa si vzít nemohli, takže ho tam nechali. Tím pádem mi ten chlapík říkal, že buďto ať si ho nechám nebo že soused se ho chce na guláš. Tak jsem si ho nechal.

Tak to musí, když do té doby člověk nedělá a není to jeho úplně směr, tak musí nějak k vám přeskočit přece jiskra právě z tý psí duše do té vaší duše.

Mě to vždycky lákalo. Já jsem měl alergii na psí srst ale to neznamená, že jsem k těm psům měl odpor. Naopak jsem vždycky za rohem potají si nějakýho psa pohladil. Pak jsem samozřejmě se osypal a skončil jsem s těma alergickýma a astmatickýma záchvatama ve špitále. Ale jak se říká, zakázaný ovoce nejlíp chutná. Takže u babičky pes byl a sousedi tam taky měli psy. Občas nějaký spolužáci měli nějakýho ovčáka. Tak jsem si to vždycky pohladili i za tu cenu, že se se osypu, nebo že my nebude úplně dobře. Protože chtěl jsem to a pohladil jsem si ho a nakonec jsem měl svýho vlastního psa na zahradě. No tak jsem si tam pohladil a přišel jsem domů. 3× vařící vodou jsem si umyl ruce než jsem si mohl sáhnout do obličeje. Jinak jsem měl oči jako králik a tak. Ve finále po půl roce jsem měl po energiích na tohohle psa. Na další to nefungovalo.

Teď to už funguje na všechny? Jste vůbec osypán? Sedíte tu ve studiu zcela neosypán. Rudolf Desenský, náš dnešní host na Dvojce. Povídáme si s kynologem a psychologem psů Rudolfem Desenským. Máme tady krásnou fenku Josefínku, hodnou zlatou úplně. Tak vlastně moc hezká atmosféra. Myslím, že to je u těch psů. S nimi je dobře s tou duší psí.

Určitě ano. Jak se říká, pes je obrazem svýho pána. Když je člověk v klidu v dobrém prostředí a není v napětí, tak ten pes samozřejmě také je na tom stejně.

Já jsem se zamyslela nad tím, jestli jako vy nejste odrazem svých psů potom taky? Jak moc jako prolne ta vaše duše?

Přestože mám těch psů 8, tak jsem vždycky jednou osminu části z nich a oni jsou jako já. Jsem rozcuchanej jak kafkazák. Oni taky nejsou nějaký naleštěný pudlíci. Jsou takový tvrdší. Pak zase mám určitou citlivost podobnou tadyhle tý Švýcarce a každýho bych tam našel nějakej prvek, kde jsem odrazem jejich a oni mým.

Je nějaký pes rasa psa, se kterou jste nikdy neměl? Třeba naleštěný pudlíka, který se k vám vůbec nedostal? Nebo vám prošlo rukou jako všecko?

Normálně já učím lidi se psama domluvit a jezděj ke mně od čivav až po až po vlkodavy úplně se vším.

Já myslela u vás, jestli jako takový to soužití.

Já to mám nastavený na určitý typy psů, kteří jsou hodně blízko vlkům, nebo s tím mají něco aspoň malinko společnýho. Proto tam jsou třeba pastevci, nebo psi s ušima takhle nahoru a tak. Taky jsem měl vlky. To je mi tak nějak blízký. Tyhle ty jsou taky někdy i chováním i trošku plachostí. Co mám tu druhou, tak ta je hodně plachá a tam se objevujou prvky, který jsou dost blízký vlčímu chování.

Vy teď vlka máte už jenom na mikině proti mně. Kde jsou teď vaši vlci?

Ty nezvládly stěhování. Jsme se před pěti lety stěhovali z Vysočiny do jižních Čech a nějak to úplně neklaplo. To není snadný je převézt.

Jsou vázáni na to místo. Psi jsou s vámi. To je asi ten rozdíl, že pes jde úplně za pánem a ten vlk je teda....?

Pes se váže na člověka. Kdežto ten vlk je samostatná jednotka. Pokud po něm něco chcete, tak ho musíte přesvědčit, že je to oboustranně výhodný. Což v tomhle případě není. Ten se váže prostě na místo. To je pro něj silnější.

Stejská se vám po nich?

Tak samozřejmě vždycky. Já mám spousty obrázků, ať už na zdi nebo v počítači. Kdykoliv na to padne slovo, tak samozřejmě je o čem se bavit, protože spousta mých přátel je měli třeba na vodítku a podobně. Nebo se s ní tady potkávali v Praze, když jsem si ji socializoval. Samozřejmě si vzpomenem.

Jezdíte se za nima někdy podívat?

To nedělám.

Není to dobrý? Je dobrý to odstřihnout?

Pamatuje si ty živý.

Co vás naučili ti vlci vůči těm psům? To znamená, co se dá od vztahu a znalosti vlka použít na toho pejska, který, jak jsme si řekli, je jiný v té vazbě na člověka?

Tak základní je sebereflexe, protože u psa, když něco někde spletete nebo se vám úplně nepovede, tak u psa to máte možnost ještě opravit i když tu chybu uděláte 2× a víc. Kdežto u toho vlka tam tu chybu uděláte jednou a pak máte třeba půl roku práce to napravit. Takže tam člověk sakra musí dopředu vědět co dělá ještě než to udělá. Mít to promyšlený. Takže kombinační myšlení vlků je na tak rozvinutý úrovni proti psům, že to není vůbec srovnatelný. Takže mě naučili hodně přemejšlet jako oni.

Vůbec ten krok než ho zrealizuju, aby nebyl mylnej?

První moje takový poznání v těch změnách bylo takový, že to vlastně myslí třeba na pěti úrovních naráz a stejně to udělá šestou. Takže to bylo nepředvídatelný. Tam jsem byl vždycky o 2 kroky zpátky než o krok napřed. Než se mi povedlo dostat se do úrovně bejt krok napřed, tak to opravdu jsem musel hodně změnit vůbec uvažování. Seřadit si jinak priority. Dívat se na věci jeho očima. Nevnucovat tam svůj pohled na věc. To znamená, odložit ego a tak. Tam se člověk opravdu hodně naučí.

To jste se musel naučit určitě přes nějakou, nechci říct chybu, protože když tam na cestě učení, tak to není chyba. Není to negativní. Tak co byla třeba to největší, kdy jste udělal něco co jste pak půl roku se toho nezbavil? Ať si to jenom představíme. Jakýkoliv jeden příklad.

Nevím. To bych takhle úplně... To bych si cucal z malíčku. Ale hlavně při socializaci, protože tam jako u psa si člověk přečte nějakou knížku nebo něco na netu. Kdežto u vlků příručky neexistujou. Takže když jsem byl v nějaký situaci, ve který jsem předtím byl jenom se psem a teď najednou to začlo někam se sunout, kam jsem nechtěl, tak jsem prostě zkusil, že buď to klapne nebo ne. A když to neklaplo, tak jsem si to dal do katalogu: "Ano, tohle je chyba. Tou cestou se ubírat nebudem." A pak se jelo dál.

Kdybyste si náhodou něco chtěl vycucat z malíčku, dám vám teď příležitost. Dáme si malou pauzičku a pokud ne, tak těch témat máme tolik s Rudolfem Desenským, že se určitě k nějakým dostaneme za chviličku na Dvojce. Nemohu se, milí posluchači, nepodělit o vlastně teď velmi krásnou myšlenku, která tu zazněla pár vteřin před koncem písničky s Rudolfem Desenským, psychologem psů, se který si povídáme. Od té doby, cituji ho, teď právě ho cituje snad dobře. "Od té doby co pracuji, co pes to originál, tak nedělám chyby." Tak můžeme to trošku rozvinout. Mluvili jsme o té paušalizaci a originalitě každé bytosti na světě.

Tak vůbec nemůžu nastrkat všechny psy do jednoho pytle. Už jsem zmínil, že mám 2 ty Švýcarky. Jsou si i věkově docela blízko. Přesto Josefínka zbožňuje lidi a Bíšek je nenávidí. Tuhle nebaví pracovat se psy. Bíšek pracuje výborně se psy. To znamená, nemůžu ani v rámci jednoho plemene použít jednotnej styl, protože tahle by se začala nudit kdybych po ní chtěl, aby pracovala se psy. A tam ta druhá by mě začala nenávidět, kdybych ji donutil pracovat s lidmi. A právě když ke mně přijedou klienti, tak toho jejich psa bez ohledu na to co mi říkají, protože spousta z nich chodí třeba na cvičák, kde jsou projekty předepsaných šablonky. Ještě kdysi dávno značka Svazem padesátý léta minulého století. Já jim je tohle všechno škrtnu. Podívám se na to psa sám svejma očima. A taky trošku trošku sleduju co mi řekne ten pes, protože už jak oni tam dají nějakou reakci. Pes jim na to zareaguje a už vidím, jak spolu komunikujou a kde mají vlastní chyby. Ve finále se dostanem k tomu, že se jenom vzájemně nepochopili. Nepochopili se proto především, že ho cpali do nějakejch šablonek.

To znamená, rasy a ke psům se má takhle a takhle se učí tohle.

Přesně. Dost často slýchávám: "My nechceme rotvailera. Ten je zlej." Já říkám: "Co to je za nesmysl?" Já tady mám tři poslední rotvailery kina canisterapie a válejí se tam s dětma po zemi u vánočního stromečku. Takže to nemůžu říct, že každej rotvailer je zlej. Ano, taky tam jsem měl rotvailerku, která pokousala i vlastní panička. Nebyla zrovna canisterapeutická čubina. Ale to je právě ta originalita, že co kus to jiný uvažování a jiná povaha.

A je to na jedné straně přesně tak originalita povaha toho psa, plus tedy do jaké míry je tam podstatné jako to, jací jsme my a co vyzařuje my? To znamená, jako když vždycky třeba přijdu s láskou k tomu psovi, tak můžu i z té rotvailerky vykutat něco dobrýho nebo se to nehne? Víte co myslím? Ten poměr toho mého přístupu.

Základ je v genech. Proto vybírám si podle povahy, protože pokud je to geneticky tvrďák a já jsem měkoň, tak to můžeme vymejšlet jak chce a stejně to nevymyslíme. Ale jestliže jsem měkoň a vemu si měkčího toho pejska, tak už můžeme nějak improvizovat. A o tom celém to je. Proto každýmu říkám: "Neber si psa podle toho, že je hezkej. Vyber si ho podle toho, jak spolu vy navážete." Ne že tady vidím štěňátko mě přepadlo. Ono ke mně určitě chce. Ve finále si vezmou největšího manipulátora, protože zjistil, že je to nějaká osoba a může si s ním dělat co chce. Takže takhle to třeba nefunguje.

/smích/ To je dost podobné vlastně jako v harmonickém vztahu mezi lidmi. Také je dobré, aby jako nějak něčím k sobě ti lidé šli.

Přesně tak. Taky si nemůžu vzít partnerku jenom proto, že je hezká. Taky musíme spolu mít nějakou společnou řeč. U toho psa je to dost podobný. A navíc ten pes se dožívá nějakých 13-15 let a po tuhle dobu spolu budeme v tom lepším případě sdílet.

Často se tady zmínil nebo padlo slovo "Rád se s nimi dohodnu. Musím se psem dohodnout." My si asi lidi všichni představujeme jako řeč lidskou. To asi nebude velký monolog, který vedete k psovi. Asi to bude jiný způsob dohadování. Jsou to gesta, vyzařování? Co to je?

Tak vždycky jsou to nějaký gesta nebo prostě něco, z čeho máme prospěch oba. Takže třeba, když psa něco učím. Dám příklad - přivolání, což vnímám jako nejdůležitější povel ze všech, tak když už toho psa mám třeba svýho samozřejmě, jinak budou tady určit co mám v azylu ale i tam je to trošku podobný. Tak u svýho to mám vždycky nastavený, že je pro něj naprosto výhodný přijít a naprosto nevýhodný nepřijít. Takže je to taková matematika do dvou a ve své podstatě dohoda. Ale to už jsou takový vyšší levely samozřejmě. Na tomhle nemůžu začínat když si tady koupím štěně. Tak tam se samozřejmě jdou pamlsky výhody podplácení. U puberťáka to samozřejmě tohle všechno selže. Ten v životě neslyšel, že existuje přivolání. Protože se probral a zjistil, že svět je trošku větší než kdy dosud viděl. Takže tam už tohle nefunguje. Tam právě už nastupujou trochu ty dohody. Když mám svýho, se kterým mám sdílet celej život, tak tam samozřejmě jdeme na ty vyšší levely, kdy opravdu můžu potom mít takhle, jak s Josefínkou bez vodítka kdykoliv a bude mi to fungovat. Tady máme vodítko vlastně jenom, protože je předepsaný ale jinak ho nepotřebuju.

To je záviděníhodné. Takže lze vás vyhledat jako kdykoliv kdokoliv? Třeba mnoho posluchačů se teď může cítit jako já a mít chuť si s vámi povídat o našich mazlíčcích. Jak teda kontakt, aby to nebylo jako příliš?

Tak mám webovky, kde v kontaktech doporučuju přečíst si to úplně celý, protože třeba dneska lidi, když mi volali, tak jsem jim to vytípával a oni jsou pak naštvaný. Přitom, kdyby si to přečetli, tak by zjistili, že mi volají na navigaci, když jedu sem do studia v rozhlasu.

Právě proto se ptám, abychom nevhodně neobtěžovali.

Mrknout na webovky a přečíst si to v kontaktech. Když máte štěstí, jak mezi tou devátou a desátou, což tam mám napsaný, mi cinknout. Tam se můžeme bavit. Většina lidí chce třeba sejít. Jenže problém teďka v době koronaviru se tomu vyhýbám sám. Takže až když opravdu třeba by pes musel jít z domu jenom proto, že pokousal někoho. Tak to třeba jo, ale ne abysme učili přivolání. To řešíme. Napsal jsem i knížku. Taky se dá sehnat přes mý webovky a zbytek může řešit po telefonu.

Ono se s vámi hrozně hezky povídá, což si určitě teď myslí i posluchači. A povídat si ještě budeme s Rudolfem Desenským, kterém já zítra v 9:01 volám určitě. Povídáme si Rudolfem Desenským, psychologem psů. Bude určitě na místě dopovědět správně jednu věc, kterou jsme nakousli a vede nás to ke spoustě tématům. Určitě se posluchači tedy ptají, když teda mám vybrat dobře a ne že pejsek ke mně přišel a přitom to je třeba ten skrytý manipulátor, jak jste říkal. Tak podle čeho teda vybrat tu povahu, která se ke mně hodí, když neumím číst pejsky jako vy a třeba to můj první pejsek?

Tak základ je v temperamentu. Teďka dost často mi volají lidi, že pořídili babičce totální hyperaktivní borderku. Paní má 80 let. To je absolutní nekompatibilita. To je taková hloupost lidí, že nechápu, že v tomhle století ještě k tomu může dojít. Protože přece, když má paní 80 let, tak ji pořídím něco, co používá stejný tempo jako ona. To znamená, flegmatickýho nějakýho pohoďáka, který furt leží na gauči. Když už se hejbe, hejbe se pomalu a nepotřebuje příliš aktivit, protože paní taky už příliš aktivní nebude. Takže to je základ. Ten temperament. Určitě jako lovecký psa do paneláku je nesmysl, když nejsem tady myslivec a nechodím do lesa a podobně. Takže základ je temperament.

To znamená, i když jsme mluvili o té výsostné individualitě každé bytosti o té duši toho psa, tak ale ta rasa, když to řeknu úplně hloupě, se dá vygooglit jeho plusy minusy, a to jakoby v zásadě sedí? Ta zásadní charakteristika.

Osobně doporučuju najít si mínusy u každýho psa. Ty plusy v atlasech najdete, ale vy potřebujete tu protiváhu. Vědět v čem ten pes není dobrej a proč není vhodnej právě pro tu babičku.

Já vám moc děkuju. Povídáme a si ještě chvilku povídat budeme s psychologem Rudolfem Desenským na Dvojce. Těch věcí, o kterých bychom si mohli a chtěli povídat s panem Rudolfem Desenským, je hodně. Úplně v duchu slyším všechny vaše otázky. Ráda bych je položila ale nejde to. Nicméně ráda bych se maličko dotkla té věci. To, že jsou lidé zlí na psy, to je jedna celá velká kategorie. Vy je pak dostanete a třeba se snažíte ještě znovu v lásce a novém přístupu předělat a daří se vám to. A pak je tu druhý extrém, že jsou lidé tak hodní za své psy, že třeba na ně vůbec nejsou ostří a přísní. To přece taky není dobře. Kde je ta míra? Můžu v té výchově použít i něco, co je vlastně ostrý ale současně není zlý?

Celkově to mám nastavený na rovnováze mezi důvěrou a respektem. To je to, co už jsem říkal. Je to individuální. U některýho psa stačí jenom zlehýnka fungujeme na pohled. A druhého psa musím někdy trošku přitlačit, protože si o to řekne. Ale nesmím přitlačit zas tolik, aby se mě bál. Což znamená, že vlastně celej jeho život balancujeme s tím, aby to bylo akorát.

To znamená, že se dá i třeba zařvat na toho psa?

Zvýšit hlas. Můžu tam třeba... Příklad, tadyhle mi poběží někde za liškou a nechci, aby mi chytla něco od lišky, tak ji chytnu za ocas zahodím jí. A není to hrubost. Je to chráněný před tím, aby něco chytla. Takže musím použít zdravý selský rozum a udělat to, co je nezbytně nutný. Ale zase ne tak, aby to nechalo nějaký negativní následky.

A nemusíte se jí potom jít omluvit, že ne? Já jsem za citlivou ženskou. Já mám vždycky pocit, že když na Boomra houknu, že bych mu pak měla vystavit omluvný list. /smích/ Trošku přeháním do humoru. Ne, prostě ten pes tohle vlastně ví.

Pokud je to správně načasovaný, tak to pochopí a dá si to dobře do souvislostí. Problém je když přijdu domů rozebraný byt a já tam po něm půjdu za to, že mi rozebral byt. Přitom mě vítá. On mě vítá. To, že to tam rozebíral, měl jsem u toho bejt a zastavit ho. Pak by ho mohl zastavit jakkoliv. Teď už ne.

To znamená, snažit se porozumět co dělá, proč to dělá?

A taky to správně časovat.

Ještě máme jedno hezké téma, kterého bych se ráda dotkla. Vy se o ty psy umíte starat i jako lékař zdravotně. Prý se zabýváte trochu léčitelstvím a prý používáte i čínskou medicínu na pejsky.

Trošku. Neříkám, že úplně celý spektrum. Co se týče třeba pohybového aparátu, tak znám nějaký masáže speciální. Nebo epilepsie to byl taky problém, který jsem chtěl rozklíčovat a povedlo se mi to. Takže to v tomhle tom ohledu si umím trošku poradit.

Měli bychom závěrem nějakým způsobem shrnout nebo naznačit, co tedy je na té duši psí pro vás tak přitažlivé, že vás zbavila alergie a že vás neodradilo prvotní kousnutí? Co to je v té psí duší? Ta věrnost?

Především ta věrnost. Všem lidem se věřit nedá, ale většině psů jo. /smích/

Jak to máte s lidmi? Věříte i lidské duši?

Jak kterým, protože přece jenom jsem byl dost hrazený lidma na to, abych vnímal ty psy jako něco, co je důvěryhodnější v mým ohledu.

Pojďme si teď úplně v posledních dvou minutkách, které nám zbývají, říct tady pro nás co máme tak ty, jak jsme zvyklí v Čechách mít psí mazlíčky. Co určitě když si toho pejska teda najdeme, řekněme najdeme toho správného pro nás, co určitě je ta největší chyba, kterou neudělat v tom začátku? Co prvního nenašlápnout špatně tu cestu?

Tak, jak jsem řekl. Chyba v komunikaci a ve srozumitelnosti. Jestli jsem málo srozumitelnej, tak si můžu udělat ze psa i nerváka. V těch složitějších případech i psychopata. Proto když chci výbornej vztah, tak se snažím, aby mi rozuměl a sleduju, jestli mi rozumí. To, že na mě kouká ještě neznamená, že mě pobral. Obzvlášť, když tam třeba zívá nebo klopí uši, tak to je obzvlášť známka varování.

Když zívá a klopí uši?

Jasně, protože to je podřízený gesto. Takže mě asi nebere nebo moc mluvím, nebo mluvím o ničem a tak. Takže základ je srozumitelnost.

Tak já si dám pozor, kdy se u nás doma zívá. Co vás dneska čeká, pane Desenský? Já už vás za chvilku pustím.

Dneska tam mám 20 pejsků. Takže samozřejmě mrzne nám tam. Tady v Praze máte docela teplo. U nás tam musím prostě obejít celej psinec a rozbít tam led v kýbly a dát jim čistou vodu. Pak nějakou baštu dokud je vidět, protože tam máme veřejný osvětlení. Tam se funguje za světla. Až bude tma, tak budu mít čas si pohrát tady s těma mejma princezničkama.

Ty se mají. Mají opravdu lásku. Děkuju, že jste byl naším hostem. Doufám, že zas někdy budete, protože těch otázek je víc než dost. Víc než na jednu hodinu Blízkého setkání.

Díky za pozvání.

Děkuju. Naším hostem byl pan Rudolf Desenský, psycholog psů, kynolog a etolog.