Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Středa 13. 01. 2021

ČRo 2: Blízká setkání - Jan Šibík

Blízká setkání - Jan Šibík


Dnes si budu povídat s člověkem, který umí zaznamenat jak dramatickou situaci ve válečném konfliktu, tak vylidněné město. Každý z těchto obrazových fragmentů našeho života má příběh. I ta tisícina sekundy zachycená fotografií může mnohdy obsahovat dlouhé okamžiky. Nejen o tom dnes bude řeč. Určitě se dostaneme i k jeho nové knize a dalším tématům. Mým hostem je profesionální fotograf, který se rozhodně nebrání i focení mobilem Jan Šibík. Ano, jak bylo řečeno, mým dnešním hostem je fotograf Jan Šibík. Dobrý den.

Dobrý den.

Já asi nemohu začít jinak, než vaši úplně novou knihou, která se jmenuje Jaro 2020, kdy jste se rozhodl, že vyfotíte a zaznamenáte zdokumentujete vlastně naší situaci. Zaznamenával jste celých 60 dní, 66 dní.

66 dní od toho prvního nouzovýho stavu.

Kdy jste se k tomu rozhodl? Začalo to hned toho dvanáctého? Protože třeba myslím, že ostatní jiný lidi a profese se tak týden rozkoukávali a vůbec vstřebávali situaci. Byl to trochu šok. A vy jste začal hned?

Ono to bylo takový hektický, protože my jsme na konci února a v březnu na začátku března byli v Bangladéši s přítelkyní, kde jsme vlastně fotili dost jako sociální fotky opravy starých lodí, kde děti pracujou v děsných prostě podmínkách. No a najednou v půl jedný v noci jsem dostal esemesku od kamaráda, který je tam odtud: "Hele, vy se vracíte nazpátek přes Indii přes Kalkatu ale zejtra Indie zneplatňuje víza. Takže jestli nechcete přijít o tu letenku, tak musíš okamžitě odletět." Takže jsme hned balili a prvním letadlem odletěli do Indie. Do Indie jezdím hrozně rád. Fascinuje mě Kalkata, kde jsem byl hodněkrát. Tak jsem říkal: "Dobře, tak budeme fotit v Kalkatě. Mám tam nějaký témata." A za 2 dny najednou byla ta informace, že bude pro plno letu uzavírat pražský letiště. Takže znovu takhle narychlo. Takhle jsme se 11.3. vrátili do Prahy. Pak začal nouzový stav. Já jsem cítil, že to je věc, kterou musím fotit. Protože já 30 let, možná víc, fotím události ve světě a jezdím po celém světě. A najednou něco, co je opakovatelné, teda nezapomenutelný. To je podtitul té knihy. Opakovatelný bohužel je ten koronavir. Tak najednou je to u nás. Takže mně bylo jasný, že musím jít fotit. Já jsem přesvědčoval tu moji přítelkyni, aby šla fotit. Ona nerada fotí v České republice. Je takový introvert. Nerada potkává ty fotografie a teď by je potkávala. Tak jsem jí dlouho přemlouval. Jak dlouho fotila, tak ze začátku jsem fotil jenom sám. A já vlastně jsem už jako podvědomě cítil, že to je hrozně důležitá věc, která zneužitelným způsobem změní naše životy. Ještě jsem tenkrát netušil, jak moc. Tak proto taky to focení. A ve výhledu bylo, že třeba někdy by z toho třeba mohla být nějaká jakoby knížka.

Nějakej dokument.

No a v rámci toho focení jsem samozřejmě uvažoval o koncepci toho. Nemůžete udělat knihu, že dáte 83 fotografií lidi s rouškama. To by nemělo jako smysl. Takže já jsem chtěl postihnout všechny ty různý podoby toho nouzového stavu. Lidi mi říkali: "To se fotí perfektně. Nádhernej, když je prázdný Karlův most, Staroměstské náměstí." Já jsem říkal: "Ano, ale aby ta fotka byla víc aby nějak fungovala, tak vy potřebujete, aby třeba na tom Karlově mostě byl jeden člověk." Třeba je tam paní, která přišla klekla si před jednou sochou. Jinak nikdo nikde. Potom ta osamělost působí daleko víc. Než takovou fotku uděláte, tak tam musíte jít hodněkrát.

To určitě. Jak se to měli rozdělené právě s vaší přítelkyní? Ona šla jinam, nebo jste spolu putovali po Praze?

Ona nerada je tam kde jsem já. Protože ona nechce takový ty rady ode mě.

Jo, a tomu vy byste se neubránil?

Mám tendenci poučovat. To říká, no. Taky je moje maminka učitelka, takže asi taky z toho důvodu. Taky dělám workshopy, takže já jako poučuju a dokonce mi za to i lidi platí.

Ale jinak je s vámi ráda? Je to jenom u toho focení?

Doufám, že jo. Jinak by nevydržela 13 let se mnou. Se mnou to není jednoduchý. Ale jako k tý vaší otázce, jak jsme si to rozdělili. Takže bydlíme v centru města. Tak ona chodila na ty místa, které mé ráda jako Karlův most, nábřeží. Prostě tam, kde jsou ty panoramata ty krásný panoramata Prahy. A já jsem sledoval vlastně cokoliv, co se děje. Chtěl jsem postihnout. Chtěl jsem, aby tam byli bezdomovci, na který se ta koronakrize tvrdě prostě projevila, protože najednou bylo málo lidí v ulicích. Oni měli malou možnost někde prostě získat nějaký peníze na to prostě svoje čůčo. Byli prostě nervózní. Snažil jsem se dostal do nemocnic. Prostě jezdil jsem všude. Ostatně, když poprvý byl otevřen Hrad, tak jsem šel do chrámu svaté Víta. Jsme prostě vzít tyhle ty podoby, nebo to dobrovolné očkování, abych zaznamenal co nejvíce těch podob toho nouzového stavu.

Vy jste se dostal a zmínil jste právě ty bezdomovce, nebo lidi vlastně bez domova. To by mě trošku zajímalo víc, tak se k tomu dostaneme po písničce skupiny Depeche mode. Posloucháte Blízká setkání. Dnes fotografem Janem Šibíkem. Vy jste před písničkou nakousl vlastně lidi bez domova. A mě by zajímalo, jak oni se vlastně dozvěděli o té informaci? Kde je to zasáhlo? Báli se? Měli strach? Mluvili s vámi? Jak vlastně to bylo?

Když jsem je vlastně fotil na tý ulici, tak často reagovali podrážděně, protože vlastně ten foťák najednou byl katalyzátorem těch problémů, který měli. Protože jsem říkal, daleko hůře se dostávali k penězům. Já jsem potom chodil na Císařskou louku. Jedna organizace jim tam dávala a měla možnost, že tam mohli mít stany. Zároveň dělali takový nějaký ošetření. Taky jsem fotil s medikama, který chodili po celé Praze. Chodili před hlavní nádraží. Chodili přes Smíchovské nádraží.

Měřili teplotu.

Tam jim na místě prostě obvazovali ty nohy a to. Takže oni takhle se něco vlastně dozvěděli. Na druhou stranu oni vlastně nějaký ty různý příkazy a nařízení, který často se měnily ze dne na den oni to vlastně příliš neřešili. Co je vlastně jako zajímavý, že i když to příliš nedodržovali ty nařízení, tak tolik jich nebylo postiženo. Minimálně v té první vlně. Asi ten jejich organismus jak je zvyklý na tvrdší podmínky, tak lépe odolával tomu nakažení než prostě normální člověk. Ono je to prostě tak, když fotím lidi na ulici, tak já se jich nemůžu zeptat: "Můžu si vás vyfotit?" Protože ta fotka buď by mi řekl rovnou, že ne. Anebo by se postavil do pozoru a obě ty varianty jsou nepoužitelný.

Já si spíš myslím, že ta komunikace nastává potom. Že vám potom vynadají, nebo řeknou: "Nefoť mě!"

To je přesně můj sty. Že třeba jim řeknu: "Děkuju." Nebo oni se ptají, proč to fotím. Říkám, že chci prostě zaznamenat tu dobu a tak. Co je vlastně zajímavý, když jsem předtím fotil ty lidi na ulici, tak oni byli k poznání daleko lépe, protože neměli ty roušky. Teď mají roušky, respirátory a nejsou moc vidět. Přesto často ty reakce byly nervóznější. Samozřejmě intelektuál, tak vám třeba jenom tak jako dá hlavu na stranu, nebo si dá ruku ještě před ty oči, který jediný jsou vidět. No a samozřejmě ty bezdomovci vám to řeknou jakoby natvrdo. Ale já jsem chtěl ukázat mimo jiné i ten jejich fakt tvrdý život. Protože ono jich najednou bylo všude hodně. Všude jich hodně bylo proto, protože lidi měli jít domů. Ale kde oni mají doma? U nich je doma jako v tom městě. Najdou lidi měli pocit, že jsou všude bezdomovci ale on jich byl stejný počet. Jelikož těch ostatních lidí bylo daleko míň, tak těch bezdomovců jste měla pocit, že je daleko v tom městě víc. Ty jejich problémy byly velký. A to je úplně neuvěřitelný, že třeba vlastně ta organizace Asistence nebo medici, tak dobrovolně aniž by to měli zakázaný jako to měli teď nakázaný v tom druhým nouzovým stavu, tak sami se hlásili a chodili prostě za nima. Vyhledávali je. Dávali jim prostě roušky. Obvazovali jim nohy. Nejvíc trpí na nohy. Tam byla sounáležitost. Rozumíte, já chci, aby najednou nějaký tý fotce bylo cítit nejenom jako ta informace, že oni to dělají. Najednou třeba vděčnost. Máte stovky a možná tisíce fotek než jednou se vám to podaří, že v lesíku on tam tak jako kouká na toho medika kouká a v těch očích vidíte, že to v tý fotce je. Je tam vděčnost, protože i ten bezdomovec si uvědomí: "Vždyť on vlastně jde za mnou někam do lesa, do hrozných podmínek. I on vlastně trochu riskuje. On mi vlastně pomáhá. Něco mi přines a nic za to nechce. Je to z jeho vůle." Já jsem chtěl tohle postihnout.

Což si myslím, že se vám určitě podařilo. S fotografem Janem Šibíkem mluvíme o jeho nové knize fotografií Jaro 2020. Posloucháte Blízká setkání. Dnes s fotografem Janem Šibíkem. My si povídáme o jeho nové knize, kde zaznamenával nouzový stav vlastně v celé České republice. Ale vy jste se rozhodl, že budete fotit jen v Praze? To znamená, že vás to po celé republice tam přece taky byla zajímavá místa.

Zkusil jsem vyjet nejdřív kolem Prahy. Zjistil jsem, že to nefunguje. Protože ty lidi na těch vesnicích nebo v těch menších městech... Na těch vesnicích vlastně nikde nikdo nebyl. A když náhodou někdo byl třeba v té zahradě, tak proč by to měl roušku. Nebyl tam ten hlavní symbol. Takže vlastně jsem zjistil, že to vlastně nefunguje. Bylo jsem takhle na několika místech. Potom jsem si řekl, že to záměrně uzavřu, nebo trošku zúžím jako na tu Prahu a pak na ten nouzový stav, což jsem taky vlastně jako potom řešil.

Určitě na fotografování je bezesporu nejzásadnější světlo.

Ano.

To znamená, že každý by vyrazil nejraději, když to slunce vychází nebo zachází, protože to je takové nejmilosrdnější.

Brzy ráno je skvělé světlo.

Ale vy jste chodil během celého dne.

Ano, ale to dobrý světlo fotografii neudržitelně pomáhá. Takže jsem chodil fotit brzy ráno a taky pozdní odpoledne. Před chvilkou jsem vlastně říkal, že jsou 2 způsoby, jak můžete docílit a udělat dobrou fotku. Jeden způsob je, že chodíte hodiny a hodiny po ulicích. Když vidíte nějaký ten zajímavý okamžik. To je to, že se třeba pán opře o zeď a najednou je tam jakoby už to únava z tý doby a z toho, co se děje. Ale on jakmile vás uvidí, tak tu ruku dá pryč. Tak je na vás, jestli vám to v tom okamžiku podaří vyfotit. A pokud ještě ten výraz je takovej. druhá varianta je, že si najdete nějaký krásný místa, který v Praze máme hodně. A tam máte ty úžasný kulisy. Tam potřebujete to skvělý světlo, takže tam jdete buď brzy ráno nebo pozdní odpoledne až do večera. Zajímavá je i noci. Ale to zatím máte pořád jenom to hezký místo, a to světlo. A pak tam stojíte hodiny a hodiny. Oni vám tam prochází lidi a vy čekáte na nějakou tu situaci. Takže to jsou 2 způsoby. Takže já to světlo používám. Ještě daleko líp ho používá moje přítelkyně, protože na tu druhou variantu musí být člověk trpělivý. Já moc trpělivej nejsem. Daniela nejde nádherný místo a vydrží tam 2 hodiny. Takže má třeba 800 variant, že tam někdo projde. A ta jedna je ta pravá. Já nemám takovou trpělivost. Mých fotek víc je takových, že zachytím ten okamžik. Proto já jsem tu přítelkyni, tu Danielu, do té knihy potřeboval, protože ona tam má asi pětinu fotek. Tam je 83 fotek celkem. Ona jich tam má 20, ale oni tu knihu hodně obohacujou pro tu trpělivost. Navíc díky tomu, že má cit na barvu. Ona pracuje s barvami, takže to zase dávat knize další rozměr.

Určitě. Ta je jedna taková zásadní její fotografie z průchodu myslím u Karlova mostu, kde jdou 2 lidé proti ní.

To je dokonce na tý obálce, protože vlastně obálka knihy... Vy myslíte ještě možná jinou fotografii ale tady ta je ta, když se prochází na ten Karlův most. Ale ona se nejlíp hodila vlastně na tu titulní stranu. Protože když máte knihu, tak to není jenom fotka. Ještě tam musí být výrazný titulek. Musí tam být jakoby ty jména. Vy myslíte tu knihu, která je vyfotografovaná večer.

Je to fotka, kde jdou lidé v průchodu a jsou osvíceni.

Osvíceni zeleně. Pak je tam zapadající jakoby ta modrá obloha v noci. Ještě je tam jakoby motorka a má červenou čepičku.

Tak tady čekala hodně dlouho na tento záběr, aby ještě ti lidi měli zelenou.

To osvícení zelený je...

Semafor.

Přesně tak. To je to jak říkám, že ona umí pracovat s barvami. Ale ona dlouhou dobu byla proti tý knize. Ona měla pocit, že určitou část obyvatelstva ta koronakrize už tak obtěžuje, že kdo potom půjde, aby ještě šel a koupil si knihu. My už jsme měli hotovou grafiku. Už to bylo skoro poslaný do tiskárny. Už jsme v tom vlastně měli investice velké investice. Třeba 100 000 a Daniel byla přesvědčená, že těch knih prodáme 50. No a nakonec vlastně ty lidi začali tu knihu kupovat. A já jsem za to hrozně rád a ne kvůli těm financím. To je taky samozřejmě dobrý, protože to beru jako podporu těch lidí, protože jsem zrušil workshopy a takhle. Ale proto protože najednou mám něco společnýho s tou přítelkyní. Máme první společnou knihu.

No to je krásný. Tak já určitě doufám, že se to budou lidi kupovat a hlavně proto, že například za 10 let to možná bude učebnice. Protože Bůh ví co budou třeba děti učit.

Ano, je to dokument doby.

Je to dokument doby, přesně tak. S fotografem Janem Šibíkem si povídáme na Dvojice v Blízkých setkáních. Dnes s fotografem Janem Šibíkem. Vy jste fotil Českou republiku po asi 31 letech. Je pravda, že jste fotil naposledy revoluci a pak jste tady moc nefotil?

Ne. Já jsem tady fotil pravidelně, protože jsem 20 let byl zaměstnaný v Reflexu. A plno reportáží jsem dělal v České republice. Ale to jsou takový jednotlivý reportáže. Ale takovej ten TOP a ten sen je vyfotit něco v nějakým horizontu vydat knihu, protože to uzavřete si to období.

Proto jsem jakoby myslela, že ty zásadní fotky jste fotil vlastně v listopadu roku 89.

No už před listopadem. Už ty demonstrace 88-89, který předcházely revoluci.

V tom roce se narodila vaše přítelkyně, se kterou teď vydáváte tu knihu.

To nebude moc ráda za tuhle větu ale je to pravda.

To se vám strašně omlouvám a moc jí zdravím. Bavíte se o tý době nějak?

Hrozně, protože pře rokem bylo třicáté výročí a vydával jsem tu knihu a Daniela mi s tou knihou hrozně pomáhala produkčně. Měli jsme knihu. Měli jsme velkou výstavu na Staroměstský radnici. Vlastně řazení fotek, panely a prostě s tím hrozně organizace, aby to bylo dobře vytisknutý, aby to vypadalo dobře. A ona je produkčně velice schopná. Ona má vystudovanej marketing. Takže zároveň samozřejmě jsme se o tom bavili, protože ta doba je fascinující. Vždycky jsem říkal, že nejvíc ovlivnilo naše životy revoluce. Teď teda budu muset dodat i koronavir i to, co se stalo. Ale víte, že já dokonce nacházím nějaký paralely mezi tím prvním nouzovým stavem - to, co vlastně postihuje ta naše kniha a mezi tou revolucí. Protože v tom prvním nouzovém stavu ty lidi se k sobě chovali hrozně ohleduplně. Plno firem přestalo dělat svoji výrobu a začaly dělat respirátory, který zadarmo dávaly lékařům. Lidi šili roušky. Medici zadarmo pomáhali prostě bezdomovcům. Ta sounáležitost. Taková trošičku malá revoluce.

Což už se teď vlastně vytratilo trošku v té druhé vlně.

Hodně se to podle mě vytratilo.

Vy jste se rozhodl, že tu druhou vlnu už chodit nebudete právě z toho důvodu.

Ne, my jsme zvažovali v jednom okamžiku, i když ta kniha je připravená, jestli ji nezastavíme. Jestli místo Jaro 2020 neuděláme Rok 2020. Ale pak jsme si uvědomili tady ten rozdíl, že ta společnost v dnešní době je daleko víc rozdělená. Už ty vztahy a už to není takový jako při tom prvním nouzovým stavu. Já jsem si to chtěl nechat v tom hezkým. Takže jsme to nakonec nechali, ale já fotím dál. Nicméně musím říct, že se mi fotí hůř, že se tak do toho nutím. Ale já potřebuju něco dělat. A teď vy nemáte co dělat. Nemůžete cestovat, nebo de facto cestovat. Když někam náhodou se podaří odjet, tak lidi mají na obličeji roušky. Takže pokud nefotíte jenom jakoby ty roušky to téma, tak nemáte co dělat. Takže pro mě to je zároveň jako program. Já potřebuju prostě program. Takže fotím dál. Nevím, jestli ty další fotky někdy využiju.

Já myslím, že by to byl dobrý jako dokument té doby. To, co jsme říkali o té první vlně nebo o té knize, že vlastně to bude taková učebnice.

To jste říkala vy. To já bych si nikdy nedovolil.

Pardon. To jsem říkala já. Přiznávám se k tomu.

Ale děkuju vám za to.

Takže v této učebnici, kdyby byl právě i ten pohled na tu rozdělenou společnost, že by i to tam třeba bylo, že možná bylo dobré. Ale třeba k tomu někdy dojde.

Zatím nepředpokládám, že bych udělal Koronavir 2. To nepředpokládám.

vy velice rád používáte černobílé fotografie. My jsme tady mluvili o Daniele, že ona ráda fotí nebo má ráda barvy.

Ne. Já naprostou většinu fotografií fotím barevně.

Ale máte rád černobílou fotografii? Nemáte?

Nevadí mi černobílá fotografie, ale já jsem jako fotograf barevnej. Ale jsem říkal, že Daniela má cit na barvu. Ona umí líp ty barevný fotky, což za těch 5 let co fotí vlastně je až neuvěřitelný. Ono totiž fotit barevně je nesmírně obtížný, protože ta barva v naprosté většině případů vás obtěžuje. Ona funguje jenom v okamžiku, když tam má svoji funkci. Když díky tý barvě máte pocit, že ta fotka je zajímavá. To je fakt těžký.

Zažila ještě Daniela focení na film, nebo už je to jenom digitální?

Tak asi jako v kočárku určitě. Jako malá holka to viděla u tatínka.

/smích/ Tak to ne určitě. Povídáme si dneska na Dvojce s fotografem Janem Šibíkem. Za chvilinku po písničce pokračujeme samozřejmě dál. Vidíte, milí posluchači, respektive slyšíte, že jsme stále v povídání a stále si povídáme i během písniček s fotografem Janem Šibíkem. Já jsem ve vaší knize jako poslední fotografii našla takovou fotku a samozřejmě mě opět zajímá ten příběh, protože tam je vysoká zeď, kde jsou štafle, žebříky a na té vrchní špršli, já bych řekla české krásné slovo, jsou vlastně opření muži o tu zeď a mávají na druhou stranu. Pochopitelně mě zajímá, kdo tam je? Na co mávali, na koho mávali? Mají v ruce pivo a jsou evidentně veselí.

Tak teď jste evidentně zklamala všechny fanoušky fotbalu, protože ti všichni absolutně vědí, o co šlo. Protože to je stadion Bohemky. To je vlastně ta zeď. Máte zelenobílou tu zeď a fanoušci nemohli být samozřejmě na hřišti ale mohli si přinést štafle a mohli si přinést pivo. Ty štafle si postavili před tu zeď a koukají na ten fotbalovej zápas, protože všichni fanoušci v Praze a nejenom v Praze vědí, že na Bohemku dodneška se vlastně chodí tak jakože se štaflemi. Tak teď jste je zklamala, protože to se hned vědělo. Tam jich bylo plno a několik zápasů za sebou.

Ale tak naštěstí v té knize vždycky na levé straně je napsáno, co to je, kdo to fotil.

Ano, datum jenom to a to místo. Vlastně já jsem chtěl zakončit tu knihu něčím takovým pozitivním a tady ti fanoušci, jak tak jako mávají a mají v ruce to pivo, tak mi připadá takový jako na ten závěr fajn.

To je pravda. Já jsem si vlastně u vás tak uvědomila jednu takovou věc, když jsem o vás přemýšlela. Vy vlastně vesměs jste fotil celá léta velké tragédie. Tsunami, zemětřesení, války. Vlastně jste byl furt v takovým jako negativním vlastně prostředí. Musel jste mít určitě i strach. Musel jste být vyděšenej.

K smrti.

K smrti vyděšenej. To vás ten smutek tak jako fascinoval, že jste pořád stále a stále chtěl do těch míst jezdit, když jste knihu vlastně optimisticky zakončil?

Fascinovala mi jiná věc. Fascinovalo mě těm věcem trochu porozumět a vidět je na vlastní oči. Být součástí prostě těch válek a revolucí. To mě fascinovalo. Zároveň cestování a pak taky jsem měl obrovskou touhu dělat silný fotky, který prostě když se na ně někdo podívá, tak aspoň u některých máme husí kůži, že se to trochu na ně přenese. Tak to mě fascinovalo. Pokud jsem chtěl takový fotky dělal, tak mi nic jiného nezbylo, než na ty místa jezdit.

A nedýchne to na vás? Netrpěl jste potom úzkostma, když jste se vrátil? Neviděl jste to pořád před sebou ty hrůzný okamžiky? Nebo i když vlastně jste se díval stále na ty fotky potom, tak se vám ty situace a ty příběhy těch lidí musely vybavovat.

No ty se mi vybavujou dodneška. Často se mi odehraje vlastně celý ten film, jak to probíhalo. Ale vy nemůžete celej život být v nějaký depresi. Samozřejmě, když jste přímo v tom místě, tak je to nejintenzivnější a tam se to hodně jakoby projevovalo v tom, že se mi třeba blbě spalo. Protože vy přes den fotíte. Pak přes noc místo toho aby si člověk odpočinul, tak se vám to honí v hlavě a vlastně fotografujete dál. Ale potom když vlastně najdou se vrátíte, tak to ustoupí. Pak taky jsem těch situací zažil tolik, že jako z některých věcí už člověk nebyl tak vyděšenej jako na začátku. Vždycky ty začátky. Když je něco poprvý, tak to je nejhorší.

Jak se rozhodoval na ty cesty? Jak to vlastně probíhalo, že někde bylo třeba zemětřesní na Haiti a vy jste zaregistroval tu zprávu a okamžitě jste jel?

Okamžitě jet. Protože ten princip je takovej a nejsilnější emoce budou, pokud tam budete nejdřív. Ty emoce to je právě to, co je fotograficky velice nosný. To, co nás potom šokuje. Takže jsem se vždycky snažil tam dostat co nejrychleji. 20 let byl v Reflexu. To mi hrozně pomohlo, protože vlastně de facto stačil jeden telefonát šéfredaktorovi. Přesvědčit ho o za 3 hodiny jsem mohl letět. Byla to úžasná doba. Vzpomínám na ní rád, ale teď už 7 let jsem na volný noze.

U těch válek je to podobný? Vlastně je to stejný?

Určitě. To nerozlišuju mezi velkou a revolucí. Ještě v jedné věci bych vás trošičku opravil. Vy jste říkala, že ty hrůzný věci, ale i v těch válkách je plno věcí pozitivních. Při těch revolucích velmi, protože najednou třeba máte pocit nabyté svobody a to jsou právě pozitivní emoce. Takže i v těch nejhorších místech jsou situace, které jsou pozitivní. Ale máte pravdu, ty negativní převažují, protože to je ta válka a ten produkt toho - ty oběti.

Když jste fotil právě docela dost těch demonstrací, tak nepřišly vám právě ty výrazy těch lidí ta naděje to vlastně to pozitivní, o čem jste teď mluvil, že se to vlastně opakuje, ať je ta demonstrace kdekoliv ve světě?

Někdy ano. Někdy ano. Jenom na vás pokusit se tam objevit něco jinýho. Já třeba skoro každý den chodím na procházku na Karlův most a fotím tam mobilem. Fotografovalo tam 1 000 000 lidí a já tam jdu znovu a znovu. Snažím se tam vždycky objevit nějakej trochu jiný záběr. Anebo tak ten, který jsem už jsem dělal, tak udělat o něco líp. Takže ano, opakuje se to. Ale dá se pořád nacházet něco trošičku novýho, nebo to nějak posouvat nebo vylepšovat.

Zmínil se fotografování mobilem. Tak o něm se budeme povídat po písničce s fotografem Janem Šibíkem na Dvojce. Před písničkou Tomáše Kluse na Dvojce jsme si s fotografem Janem Šibíkem slíbili, že si budeme povídat o fotografování mobilem nebo vy jste ho aspoň zmínil. Říkal jste, že jste dělal nebo děláte vlastně workshopy.

Učím lidi fotit, mimo jiné i mobilem.

Teď to nejde. Ale jinak to normálně děláte focení mobilem, focení zrcadlovkou, focení v zahraničí. O mobil je největší zájem?

Ne, je to tak jako půl napůl jakoby ten digitál a další velká část, polovina zhruba, je ten mobil. Na mobil se spíš hlásí mladý lidi a ne všichni ti, kteří jsou zažraný do tý fotografie. To je díky tomu, že dávám fotky na svůj Instagram. Tam dávám ty hezký, který sám fotím mobilem z té Prahy. Tak mi to generuje velké množství zájemců, kteří se hlásají na to focení mobilem, protože každý se chce pochlubit na těch sociálních sítích ale i tam je můžete prostě dát rady, aby ta fotka vypadala líp.

A měl byste pro nás radu? My třeba jako rodina, můj manžel miluje západy slunce.

To je dobře. Pracuje se světlem. To je výborná rada.

Ale vyfotit to vlastně nejde. Na tom mobilu ta fotka nikdy není tak jako hezká a tak fascinující. Ta obrovská žhavá koule, na kterou se koukáte, tak potom v tomu mobilu je tak malá tečka. Vlastně si člověk říká: "Tak si to radši zažiju, než abych potom z toho nic neměl."

Možná zkuste to poslat na ten workshop a třeba něco vymyslíme. Protože dneska se dá už dat fakt jako i velmi dobrá fotka mobilem. Není důležitý čím fotíte. Důležitý je jak.

Jak ten workshop probíhá?

Ten probíhá, že nejdřív vám trochu teorie, kdy řeknu to know how za tě 35 let co fotím. Pak řeknu těm lidem ty rady. Jedna z těch rad je třeba fotit, kdy je dobrý světlo. Druhá rada je chodit k lidem blízko. Další je rada je třeba když vám ta situace připadne zajímavá, dělejte těch snímků víc. Hledej úhel tohle. Dávejte pozor na pozadí, kompozice. Tak to jsou takový rady. Pak hlavní to gró je, že s těma lidma jdu do centra Prahy a oni choděj fotí sami a pak mají dvacetiminutovku, že fotí jenom 2 lidi se mnou. Ostatní mezitím fotí. Takhle se vystřídají. Pak máme oběd a pak ještě si to zopakujeme na Karlově mostě odpoledne. Pak se vrátíme do místnosti, kterou mám pronajatou. Oni mají za úkol vybrat 10 fotek. Já pak ty fotky hodnotím. Je to docela intenzivní den. Přítelkyně říká, že pak máme doma velice tichou domácnost večer.

Že jste vymluvenej? /smích/

Ano, ale baví mě to.

Ale předáváte jim vlastněnou know how svoje.

Ano, ale mě to živí. Tak jako v dnešní době je velice pro fotografa obtížné dostat nějakou zakázku pro nějakej časopis, protože ty pomalu končí. Tak to je teď vlastně ten zdroj příjmů, abych mohl pokračovat v těch cestách.

A proč je důležitý ten workshop dělat v zahraničí? V čem je to jiný? Co jim radíte jinýho než třeba tady?

Je tam lepší soustředění na to, že nemusíte se starat, že máte vyzvednou dítě, nakoupit a nevím co ještě. Že se můžete zaměřit na to. Pak to máte několik dnů, týden. Takže vytváříme něco daleko víc. A já jezdím na ty místa, kde vím kde vzniknou dobrý fotky. Třeba jsem říkal Kalkata, tak tam jsou rikši. Dodneška lidi běhají za lidma. To je neuvěřitelně silný téma. Já jim ukazuju, jak se vlastně dělá soubor. Ne jednotlivá fotka. Tím, že každý večer máte hodnocení, tak vy spolu vytváříte ten soubor a večer se na to podíváte. Zjistíte, že tam třeba nemáte žádnou fotku s tím dobrým světlem. Takže ty lidi se zaměří udělat fotku s dobrým světlem, nebo se zaměřej na to, že nemaj žádný detail a takhle. Můžete ty lidi naučit daleko více. Je to koncepční to zahraničí. Ale to bohužel není možné.

Ale určitě co nejdříve bude.

Kéž byste měla pravdu.

Doufejme doufejme. My jsme se bavili o tom, že jste fotil hodně tragédií ale i taky pozitivních výrazů a věcí, co se týče těch demonstracích, jak jsme o tom povídali. Ale fotil jste i veselé události nebo fotíte a to jsou svatby.

Ano, fotím i svatby. Je to taky vlastně jako malá zakázka. Začalo to tím, že kamarádi. Třeba jsem fotil svatbu Honzovi Hřebejkovi a tak, nebo....

Tomášovi Třeštíkovi.

Taky taky. To se mi moc nechtělo, protože přece jenom fotit svatbu fotografovi a ještě když maminka paní Třeštíková, ke které mám respekt.

Jsem se chtěla zeptat, jestli jste neměl trému před ní.

Měl jsem obrovskou trému a viděl jsem, že tak poočku mi tak jako v průběhu tý svatby tak jako sleduje, jestli volím správný záběry a tohle. Ale pak přece jenom ta matka a to mateřství to přebilo, protože potom když jsem udělal takový slideshow večer, tak maminka zaslzela. Takže to mateřství přebilo tu profesionalitu. A to mi hrozně zajímalo. Mě si pozívají lidi, který chtějí mít zachycenou atmosféru. Já jsem s těma lidma strávím celý den od toho začátku od rána od těch příprav před obřad, až do večerního party. Fotím to vlastně de facto reportáž. Neobjednávají se mi většinou ty lidi, kteří chtějí mít takový ty princezny a to chce jiný styl focení lampy a tohle. Ale umělci, novináři, architekti. Tak ti si mě objednávají na svatby.

Krásný. Pane Šibíku, skončili jsme pozitivně. Co víc si přát? Ještě přidám jednu pozitivní informaci, že tu knihu Jaro 2020, o které jsme dneska mluvili, si posluchači můžou koupit tedy u vás vašich stránkách. To se dá jednoduše zjistit. Mějte se krásně a děkuju, že jste k nám přišel.

Děkuju za pozvání.