Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Pondělí 5. 04. 2021

ČRo 2: Blízká setkání - Marta Boučková

Blízká setkání - Marta Boučková


Milí posluchači, já vás zdravím. My vysíláme na Velikonoční pondělí téma, které je svým způsobem padnoucí k tomu jistému usebrání. Lidská duše si péči zaslouží kdykoliv a dnes je na ni možná ještě o něco více klidu. Aspoň doufám. Naším hostem je až do dvanácté hodiny bude psycholožka Marta Boučková. Naším dnešním hostem je paní Marta Boučková psycholožka, která se specializuje na sociální psychologii, oblast mezilidských vztahů, komunikace, vztahy partnerské - prostě na lidskou duši. Já ji přeji dobré dopoledne.

Dobrý den.

Milá paní doktorko, paní Marto, nemůžeme nezačít těmi Velikonocemi. My je předtáčíme ale my je máme pocitově také za dveřmi a posluchači je mají právě teď. Přece jen je to období, když už možná není tak hromadně vnímané křesťansky jenom třeba nebo nábožensky jinak. To znamená, myslím i teď jaro a tak dále. Přece jen je to určitý hraniční bod. Něco bude před Velikonocemi, něco po nich. Až po Velikonocích, až budou Velikonoce, tak něco. Přece jen to je nějak s lidskou myslí spojené. Vnímáte jako psycholog? Jsou nějak důležité pro lidskou duši i pokud je nevnímám tedy nábožensky?

Tak, když jsem chodila do školy na psychologii, tak jsme se nic takovýho neučili ale tak já to vemu asi ze svého úhlu pohledu.

Určitě ze svého a ze své současné zkušenosti.

Řeknu, že vlastně já mám ty Velikonoce spojené, ale teďko mi to docela do toho nahrává, i vlastně se sluníčkem. Ono hrozně změní nebo když ty Velikonoce se vydaří, tak se změní počasí. A najednou těsně ten čas před Velikonocemi nebo kolem Velikonoc, tak najednou se rozsvítí a najednou je tady světlo. Je tady slunce. Ta tráva se začne zelenat. Já to kolikrát mám spojený s tím, že když se Velikonoce fakt vydařily, tak byly i Petrklíče a začalo to být žlutý. Tak vlastně si myslím, že to přináší tu naději. Přináší to vlastně rozsvícení naděje a z té tmy najednou se jako vychází do toho světla. Tak já mám vlastně Velikonoce spojený s tím, že to najednou budou zářivý jasný barvy. Modrý nebe, zelená tráva a žlutý kytky.

A ta naděje ta světla na konci tunelu často zmiňovaná, to světlo po tmě to rozednění po noci, to bude přece pro každou duši na celé planetě úplně u všech lidí asi stejné, ne?

No já myslím, že ano. Ono to tak funguje. Ještě máme takový ten termín jarní únava a ty Velikonoce pro mě jsou vlastně takový ten rychlej start. Najednou vypálíme na ten tejden, když si to tak opravdu jako zjednoduším. No a potom teď najednou ta jarní únava. Trošku se s tím začínáme sžívat a zabydlujeme se. Vlastně Velikonoce pro mě jsou start, když teď nad tím tak přemýšlím, jak tady sedím a povídáme si o tom.

Je v nějaké terapeutické metodě slunce teplo světlo cokoliv nějakým způsobem použito jako alternativa?

Jasně, terapie světlem to už určitě každej slyšel. Takže je to přesně o tom, že to světlo a to slunce tak přináší energii. Na tu lidskou mysl vlastně má strašně pozitivní účinek. Já jsem taková jako jednoduchá. Já nejsem žádnej velikej vědec. Vždycky říkám: Tak ono to sluníčko na to pěkně posvítí. Vidí to člověk jako za světla. Svým způsobem si může vzít odstup a trošičku vlastně jako na ty věci kouká. Oni jsou vidět možná ostřeji ale zase na druhou stranu možná ostřeji vidět i ta naděje a ta šance na to, že některý věci se můžou změnit. Současně někde tam ten proud energie, že ta síla na to bude.

Já jsem ráda, že jste řekla slovo jednoduchost. Myslím, že je to velmi dobře, obzvlášť v dnešní době. Také soudím jenom podle sebe, ne vědecky. Lidská bytost potřebuje určitou jednoduchost. Čím víc je ten svět složitý přeinformovaný překomplikovaný, že to je to, co nás zatěžuje.

Já mám ráda ten svůj obor. Takže já mám ráda psychologii. Pro mě psychologie je vlastně normální praktický život. Vždycky říkám, že nejjednodušší učebnice psychologie jsou lidově rčení. A celou dobu se chystám na to, že si jednou sednu a lidový rčení si takhle pěkně jako sepíšu. Dám si k tomu ty psychologický příběhy tak, jak je znám. Já to občas někde jako dělám do nějakých svých článků. To tam vždycky to příst přísloví nebo určení tak já ho tam vždycky vpasuju. V tom prostě ten selskej rozum. Psychologie je o selským rozumu. Já Vždycky říkám: Máte-li ne úplně nadané děcko, dobré je dát ho na psychologii, protože psychologie je selskej rozum. Jednodušší počty 1+1 jsou 2 a vždycky je to něco za něco. To jsou taky ty základní možné vlastně akademický pravidla, podle kterých jedu svoji psychologii.

Musím říct, že jste psycholog určitě dobrej, protože už teď to působí velmi uklidňujícím dojmem na mě. Povídáme si a povídat budeme s Martou Boučkovou na Dvojce. Snad nezaskočím našeho dnešní hosta, psycholožku Dr. Martu Boučkovou, kdybych nějaké to vaše hodně oblíbené třeba rčení nebo přísloví chtěla. Které vám vytane na mysli, nebo ho máte z duše ráda?

Já nevím, jestli z duše ale tak první: "Co oči nevidí, to srdce nebolí." Zase jsem v té jednoduchosti a jsem zase nastavená hodně na to žít tou přítomností. Minulost je fajn. Z té se jako učíme. Já vlastně původně jsem přemýšlela o tom, že půjdu studovat historii. To mě poměrně dost dlouhou dobu drželo. Troufám si říct, že i celý gympl ještě pořád to byla ta historie. Ale vždycky tu historii jsem viděla přes ty příběhy lidí, tak proto asi vyhrála potom ta psychologie. Takže: Co oči nevidí, to srdce nebolí." Pro mě to je vlastně takový rčení pro přítomnost, protože strašně moc věcí, který se odehrává vlastně v tom psychoterapeutickém křesle nebo u mě pracovně, tak je: "Co kdyby" a hodně je to o budoucnosti. My jsme hodně cvičený na to, abysme přemýšleli o tom, co bude v budoucnu, jak to s náma bude. Je to fajn. Na druhou stranu někdy jsme trošku zahlcený těmi obavami a strachy, které přijdou nebo co by se všechno mohlo stát. A obecně platí čím víc je člověk vlastně jako v dnešní době se mi občas zdá trošku zodpovědnější a čím je možná chytřejší, tak to jsou možná zbraně, který čas od času nemíří proti sobě v takový tý vnitřní pohodě, o který se vlastně na jednu stranu neustále vlastně mluví a to umění je prostě žít přítomností.

Předpokládám zase tím selským rozumem budu-li se obávat a strachovat, že něco překombinuju, tak také můžu zvolit špatný krok a skutečně si to tak způsobit. Už jenom ta volba přece bude jiná když bude vycházet z toho prizmatu třeba strachu.

Přesně, protože ten strach nás nějakým způsobem někdy nabudí ale někdy tak jako omezuje. V tom běžným životě našem já si spíš myslím, že nás kolikrát vlastně spíš jako umrtvuje nebo trošičku nás vlastně jako připravuje nás o ty síly.

Když jste mluvila o té minulosti. Je přirozené pro lidský mozek, to není žádné tajemství, že vychází ze zkušenosti. Pamatuje si věci právě proto, aby třeba nespálilo kamna a tak dále. Úplně tomu rozumím v tom bazálu. Jak to udělat nebo je dobré přece nezavřít se tou zkušeností? Neznamená to, že podobná věc nebo vypadající stejně v přítomnosti bude vypadat úplně stejně, že nedopadne třeba jinak? Jako horká kamna asi vždycky budou horká, ale u složitějších lidských věcí přece se nemusí ta situace vždycky opakovat.

No, tam je vlastně takový to jedno rčení, ke kterýmu já jsem přicházela hrozně pozvolna. "Chybami se člověk učí." Furt jsem si to přebírala jak se to vlastně jako myslí. No a nakonec jsem se rozhodla, že jsem si to posunula tak, že to učení princip učení znamená, že musíte narazit na chybu zcela zákonitě. Protože když chybu neděláte, tak to umíte. Takže chybami se člověk učí, tak to je zase moje další oblíbené rčení.

Když se to vlastně naučím, tak už se vlastně nemusím té zkušenosti bát.

Nemusíte a navíc pak nemáte ty chyby a je to jako fajn. Jestliže se chcete učit a chcete se posunovat, tak musíte být připravena na to, že ty chyby budete dělat. Oni vás nesmějí zabrzdit. Ta chyba vlastně já to někdy, když pracuji s děckama, tak to ještě otáčím tak, že ta chyba je fajn. Ta ti teď řekla, v jakým levelu nebo na jakým stupínku jsi. Že teď seš někde, kam jsi se jako dostala a teď se zase můžeš posunout o stupeň dál. Ta chyba vlastně ta to kotví. Ono to zní divně ale je to tak.

Já s vámi souhlasím. Já se některých chyb také nezříkám. Byly dobré na cestě. Ještě skočím k těm Velikonocům ale úplně jinak. Já jsem slyšela, protože jste naším hostem vy, tedy nejenom psycholožka ale i paní Marta, že vy máte řecké Velikonoce.

No, máme řecké. Také jedna část naší rodiny je řecká.

Váš muž je Řek, jestli jsem dobře slyšela.

Ano, pár řeckých zvyků... Tak asi víme, jak se slaví řecké Velikonoce. Ale my jsme obecně tak to už jsme několikrát spolu posílali do světa. My jsme vlastně na jednu stranu slavící neslavící typy. Úplně ne vždycky slavíme v tom období tak, jak se vlastně jako řekne. Takže my i k Vánocům. My máme tu demokracii takovou tu opravdu řeckou demokracii, kde se zrodila kolíbka takže my k těm svátkům přistupujeme tak, že opravdu pro nás je to vždycky setkání s přáteli než, že by to bylo opravdu o tom dodržování nějakej zvyků. Do toho se ještě ten rok samozřejmě prokládáme, protože ty Řekové měli ty (???). Řekové to je jako národ nebo dřív, starověký Řekové byl národ, který rád oslavoval život. Tak my v tomhle modelu asi taky jedeme. Takže tam ta řecká část je určitě. My vlastně docela rádi slavíme. Dáváme si dárky, kdy chceme. Děláme si vlastně ty svoje ještě svátky těma doplňujeme ten kaledář.

Tak nedivme se. Je to země, kde je hodně světla a slunce. Naším hostem je psycholožka Marta Boučková. Povídáme si s psycholožkou Martou Boučkovou nejenom o psychologii ale i o slunci, světle, o Řecku. V tuhle chvíli o Velikonocích samozřejmě. Ještě jedna malá věc, kterou tady u toho setrvám. Ale samozřejmě z hlediska psychologického teď beru si to jenom jako určitý jako model to dodržování tradic a nějaký řád, že v nějaký čas něco vždycky je. Je to pro lidskou duši dobře? Potřebuje tyhle ty opěrné body a liší se třeba ty lidské duše? Nebo naopak někoho vlastně spíš trápí nebo ho uvádí do deprese, že zase uběhl čas, že potřebuje to rozbíjet? Co je řekněme přirozenější správnější, jestli to jde říct?

Já si myslím, že člověk je tvor stereotypní. To je asi první to. Znamená, že ten stereotyp to slovo nemáme rádi. Ono špatně zní. Já ho vždy obhajuju a říkám: Stereotyp vám dává bezpečí. Vy víte, jak ty věci budou a co se bude dít. To znamená, svým způsobem vlastně stahuje nějaký obavy z té budoucnosti, jak jsem o tom mluvila předtím. A je potřeba vlastně jako říct na férovku: Život je strašně nevyzpytatelnej. Je to hrozně těžká disciplína plná obrovských překvapení.

Právě ta nejistota je jeho hlavní jistota.

Tak. To je asi jedna z hlavních charakteristik. Ten stereotyp nebo ty svátky to, že v určitém čase něco slavíme nebo se zastavíme, dá nám to nějakou vzpomínku někam - slavíme narozeniny. Já si vždycky směju a říkám si. "To je zvláštní, že my slavíme naše narozeniny." Já mám vždycky jako obrovskou chuť spíš vlastně to slavit jako úspěch mojí matky a mýho otce to moje narození." Já vím, já jsem taková v tomhle.

Ne, mně se to líbí.

Dostali tento dárek a zaslouží. A to by měla bejt ta oslava. Tak mě vždycky překvapí, když někdo má narozeniny, že neslaví taky ten rodič s ním. To by mi přišlo takový férový. Jsou tam nějaký Vánoce. Oni nás trošičku jako nabádají, abysme v průběhu toho svýho života toho obrovskýho běhu a toho souboje o život a nejistoty a zápasu o svůj vlastní život, tak abysme si vždycky jednou začas zastavili. Teď dostaneme takovej příkaz, obrazně řečeno: "Zastav se. Obejdi své příbuzné. Sejdi se s přáteli. Zamysli se sám nad sebou. Zhodnoť uplynulý rok." Takže ono nás to trošičku vlastně jako vede k tomu zastavení se. Ono to zastavení je hrozně dobrý, protože na těch zastávkách a to je podle toho, jak jste nastavená, tak buď vlastně čerpáte naději. Anebo někdy, což jako je velký trápení a pak upadnete v zoufalství. Ale já věřím, že přece jenom ty zastávky spíš jsou jako podněcující a jsou to určitý nějaký jako přechody i proto, že třeba kolikrát my říkáme, že na konci roku něco skončilo. "Tento rok byl strašnej." A už je tam to, že řeknu: "Tenhle rok byl strašnej a už je za náma." Vlastně někde tam v podvědomí jako si tam říkám: "Ten příští bude lepší." Já to nemusím říct nahlas ale ono to tam někde vlastně jakoby je.

Myslím, že poslední dobou se to hromadně říká i nahlas.

Já si myslím, že tyhle zastávky anebo kolikrát i rituály, že něco v pravidelných intervalech opakujete... Mluvíme o Velikonocích, tak je i to, že máte nějaké jídlo, které je jako předepsané. Já teda musím říct, že nejsem úplně ten, který vždycky dodržuje pravidla. Ale v zásadě dodržuji. Ale vlastně mám vždycky jako jako jsem potěšena, protože život je spojenej s jídlem. Tak i to, když vám trošičku jako taky, neříkám že direktivně, je to na každém z nás, ale dostane trošičku tu inspiraci. Dnešní oběd by měl vypadat nějak takhle a zkusit se k tomu nějakým způsobem jako přiblížit. Takže pro mě tohle jsou jistoty, který člověka startujou.

Máte pravdu. Je potom ta situace třeba způsobila, že trdelník, který jsem měla vždycky spojený s Vánoci, nejenom byl k dostání celý rok. Tak mi to vlastně bylo strašně líto. Já jsem nechtěla, abych ho sehnala.

Mě vlastně na tom baví i takový to vědomí pospolitosti, že vlastně vím, že na ty Vánoce většina lidí tu rybu má. Mě to vlastně přijde..

Kolektivní nevědomí.

Je to je to přesně jakoby o tom, že vlastně patřím do nějakýho společenství a to společenství prostě jako nějakým způsobem a nějaký zvyk. Proč ho jako nedodržet? Já teda musím říct, že na Vánoce kapra fakt nemám ráda. Ale už jenom to, že moje matka ho připravuje pro mojí sestru a zbytek rodiny hojí, tak jako fajn. Já si ho, musím přiznat, já si ho nedám ale baví mě, že k večeři je ten kapr.

Tak i to je rituál, že si ho vždycky nedáte.

Ale salát si dám.

Tak jsme skočili z Velikonoc do Vánoc a zase se vrátíme s psycholožkou Martou Boučkovou. Zní to samozřejmě velmi krásně poslouchat psycholožku paní Martu Boučkovou o tom, proč třeba je dobrá pro lidskou duši tradice a rituál. Ale dovolím si to schválně jenom otočit, abych odpovědí získala. Jestli to pak nemá ten negativní dopad, když přijde něco jako přišlo teď a na dlouhou dobu najednou jsou ty rituály tradice to běžné na co ta celá společnost zvyklá dramaticky narušeno? Tak jestli vlastně pak člověk není tím předchozím rituálem trochu zhýčkaný? Jestli najdou není ve větším šoku, než když by na to byl vždycky trošku připravený? Jestli to nemá jako rub a líc ta mince?

Tak to je vždycky. V psychologii platí a to je další, co tam mám ráda, rub a líc - něco za něco. A přiměřená míra nebo rovnováha. To je jedno ze základních pravidel. Takže máte pravdu. Ale tím, jak já jsem fakt optimisticky nastavená a vždycky to všude říkám a vždycky takhle domů děkuju, když mám tu příležitost. Musím říct, že možná takovýto zabránění tomu, aby ten rituál proběh tak, jak jsme zvyklí, tak nás zase trošku jako pošoupne k tomu, že si uvědomíme, že ty rituály pro nás jsou strašně důležitý. A možná si v tu chvíli, protože nás to samozřejmě omezí... My se toho rituálu nechceme vzdát. My jsme mazaný. My se toho nechceme skutečně vzdát. Hledáme způsob, jak bysme se aspoň trochu k tomu rituálu přiblížili. Takže jednak to budí nějakou invenci, abysme se zamysleli jestli by to šlo ještě nějak jinak. Ale hlavně nám to říká, co z toho rituálu je podstatný a o co budeme bojovat, o co se budeme snažit v rámci té invence se jako k němu aspoň přiblížit. Doba je v tomhle pro vztahy jako zlá. Musím říct, že jako pro psychologa je to těžký, protože ten přímý kontakt za mě nikdy ničím nenahradíš. I to, že tady sedíme v roušce, pro mě to hned nepříjemný nebo jako omezuje mě to, protože já neustále jako sleduju výraz v očích. Naštěstí to máme ale sleduju ten úsměv. Já mám ráda, když se lidi smějí. Další z těch přísloví: "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá." Tak já jsem ráda, když se lidi smějou, protože mám ráda, když to dostanu zpátky. Tak v tomhle tom jako nás to trošku vlastně jako naštěstí ta doba zasáhla v době, kdy ty prostředky nějaký máme vlastně k tomu kontaktu. Ale musím říct, že přesně, jak jsem říkala, jsou svým způsobem omezující. A já doufám, že nebudou omezující ještě moc dlouho, nebo že se brzo propracujeme k tomu, aby jsme se zase trošičku vrátil. Já vím, že svět nebude stejnej jako byl předtím ale aby některý věci takový ty, které jsou spojeny s lidstvím, tak ty aby tam zůstaly. Takže to ten kontakt lidskej tam vždycky bude. Takže i když to období je těžký. Jestli nám něco přineslo dobrýho, tak nám vlastně opravdu jako řeklo, jaká je síla dotyku, jaká je síla přítomnosti druhýho člověka, jak je důležitý kolem sebe ty lidi mít.

Možná ta forma, na kterou byl člověk zvyklý znovu se vzbudil její obsah v podstatě, což je taky asi potřeba, aby nezůstala ta věc jenom formální.

Trošku i ty naše čidla to zase zpátky jako trošku probudilo z té letargie. Možná si některé věci budeme vlastně víc vážit. Vím, že to zní tak jako nadneseně ale jako pravda je taková.

Sama jste řekla, že jste velký optimista. Je to cítit a je to krásně nakažlivé, to vám musím říct. Rozhodně do lesa voláte a věřím, že se bude ozývat i posluchačům v pozitivním slova smyslu. Ale přece jen řekla jste slovo ta doba je opravdu zlá. Pozorujete to, řekněme, v ordinaci? Teď nevím, jestli úplně face to face. Ale prostě pozorujete opravdu třeba jiné případy, zvětšení nějakého problému, zesílení oproti předchozí době?

Pozoruju takovej trošičku vlastně jako svým způsobem jako smutek. Když to vemu v tom globálu, který z toho je. Zase na druhou stranu tam cítím ten hlad po těch kontaktech. Na jednu stranu uvědomění si toho, že tahle doba se nám nelíbí a chtěli bysme se trošku vrátit jako k tomu, co jsme tady měli. Takže taky to očekávání a to vážení si. Ale je to už trošku jako letargie. Už je to vlastně svým způsobem člověka to jako ubíjí a všichni děláme všechno pro to, abysme to nějakým způsobem přežili. Takže zase budí to rezervy ale je to bolestivej náročný proces, je potřeba si říct.

Povídáme si s psycholožkou Martou Boučkovou a budeme v tom pokračovat za chviličku na Dvojce. Co nám ty Velikonoce všechno přináší v oblasti psychologie a mezilidských vztahů, povídáme si s psycholožkou Martou Boučkovou. Teď skočím někam, co si od včerejška přeju si s vámi o tom povídat ale vůbec nevím, jak pochodím samozřejmě. Jenom, protože já jsem se dívala co všechno děláte a co všechno jste studovala i za jakoby ty podskupiny podobory té košaté vědy zvané psychologie a těch všemožných terapií. Je tam i hypnóza obsažená? Pochopila jsem to dobře?

Je tam obsažená, protože já si tak jako myslím, že tohle je trošku jako řemeslná část tý naší profese. Takže je potřeba vlastně tohle řemeslo jako umět, protože do toho našeho ranečku patří. Ale musím říct, že to není moje oblíbená disciplína.

To mě zajímá, protože my jsme se jako malý děti hrály, jako že se hypnotizujeme. Já jsem byla hrozně úspěšný médium. Říkaly to o mě kamarádky, když mi bylo asi 10 lety. Takže si to umíte představit. Myslím, že jsem spíš byla schopná jako si to vsugerovat. Je tam velký rozdíl. Proto mě to téma zajímá. Zajímá mě, proč není neoblíbená? Protože u nás v dětství byla magická a oblíbená.

Když teda si sáhnu do svého svědomí, tak musím říct, proč u mě není oblíbená. U mě oblíbená není z jednoho jedinýho prostě důvodu. Já jsem strašně ráda, když mám věci pod kontrolou. Já jsem hrozně zvědavá a svým způsobem prostě ráda věci řídím. Jako já vlastně trochu direktivní jsem. A ve chvíli, kdy se učíte hypnózu, tak do toho hypnotického stavu musíte vstupovat. To bez toho nejde. Ono je to sebezkušenosti hodně. No a mně je to vlastně jako nepříjemný, že najednou odpojím to vědomí a pak teda zprostředkovaně. Takže já, když jsem chodila do výcviku hypnoterapeutickýho, tak to bylo strašně hezký, protože tenkrát pan profesor Dvořáček říkal: "Vy až to pustíte, tak to bude pecka." Tak já si na to ještě čekám pořád. Nevím, jestli ještě stihnu v tomhle životě. Ale je tam jeden ze způsobů taky hypnózy je ten, že máte 2 terapeuty, který hypnotizují. Takže my jsme si zkoušeli všechny možnosti. Takže já s kolegyní tak jsme teda si sedly. My budeme ty terapeuti a budeme hypnotizovat naší další kolegyni. No a vy se vlastně jako střídáte v tom mluvení, když to tak jako zjednoduším. Takže já jsem tak jako v klidu začala. Jsem čekala, protože se musíte soustředit na to, koho hypnotizuje, tak moc nemůžete koukat kde co lítá. To mi dá teda taky práci, abych pravdu řekla. Nicméně tady se mi to jako povedlo. No a furt jsem čekala, kdy se teda připojí kolegyně. Kolegyně se nepřipojila a já jsem tam měla dvě.

Ono vám tam usnula? Vy jste zhypnotizovala obě dvě?

Ano, já jsem byla spokojená. Jsem si říkala: "Asi to řemeslo dobrý." Ale nějakým způsobem ještě pořád před ním mám obrovitánský respekt. Nikdy jsem se necítila jako dostatečně připravená. V rámci výcviku jako dobrý ale nikdy jsem se necítila dostatečně připravená pro to, abych do toho naskočila rovnejma nohama, což do spousty věcí já skáču rovnejma nohama.

Rozumím vám.

Takže pro mě, když už jste načetla všechno to, co se všechno absolvovala. Já vždycky říkám: Ferda mravenec, práce všeho druhu. Nicméně, když se budu držet toho původního, že psychologie je o životě, tak ono vám nic jiného nezbyde, abyste neustále vlastně rozšiřovala zasahovala do nejrůznějších oblastí. A v tý terapii já se vlastně nejlíp cítím v kognitivní behaviorální terapii, což je v podstatě něco jako já vždycky přirovnávám, je to jako sportovní trénink. Tam je to hodně o racionalitě, o tom co děláte a proč děláte. Pak teda makáte a pak pracujete. A pak teda jako nějakým způsobem jako postupujete dopředu, když dobře pracujete. To je taky spojený s tou mojí netrpělivostí, protože kognitivně behaviorální terapie patří do té kategorie těch krátkodobých. Takže já mám ráda, když ten výsledek je rychle vidět.

A rozumím tomu a chápu to i tak, jak vnímám vaši povahu, že to je asi pro vás to hmatatelné konkrétní. A taky je tam asi hodně obsažena právě ta komunikace, která vám je evidentně blízká. Myslím jiná komunikace, než když vám někdo usnul. /smích/

/smích/ To si nepokecám.

Na komunikaci by se ještě ráda zeptala psycholožky Marty Boučkové ale až po písničce. Povídáme si s psycholožkou Martou Boučkovou o kognitivně behaviorální terapii. To je způsob práce s klientem. Je to, co jí vyhovuje nejvíc. Komunikace je důležitá. Pořád se o ní mluví. Teď nemyslím, že si povídáte s klientem. Určitě se doporučuje, aby si lidé spolu povídali a řešili problémy. Dřív se o tom mluvilo, že to lidé neumí. Já se teď zeptám jako fikaně z druhé strany. Neumíme to teď v této době všech sociálních sítí, rychlých instareakcí na všechno až příliš ale špatně? Jestli se teď nekomunikuje úplně s každým úplně o všem úplně všechno a zase k ničemu?

Někdy mám strašně podobnej pocit z toho. Vždycky se směju, že my jsme se dostali v tom svém vývoji civilizačním, tak my jsme se vlastně dostali do doby, kdy se učíme komunikovat, učíme se sociální dovednosti, učíme se jíst, učíme se odpočívat. My najednou ty základní jednoduché věci, který lidstvo odnepaměti umělo. Tak my v rámci toho zdokonalování nebo ty vyšší efektivity, tak se najednou učíme věci, který bysme vlastně měli umět úplně jako přirozeně. Takže já se někde nad tímhle tím trošku jako pozastavuju a trošku se jako směju. Je to takový to zase z komára děláme velblouda. A já mám vlastně hrozně ráda obyčejný jednoduchý jako lidi. A teď to nemyslím nikterak hanlivě, ale tak když se na něco zeptám a dostanu tu jasnou stručnou odpověď. Moc nemám ráda jako kecy okolo přestože, když mluvím, tak kolikrát tam mám spoustu vaty. Ale já mám ráda přesně zase jsme v tom KVT, když se vlastně na komoru rovnou. A někdy si myslím, že vlastně se chodí hodně kolem horký kaše. Já jsem v tomhle tom vlastně poznamenaná rčeníma. /smích/ Nedostávají se lidi jako k jádru problému. Takže než si vlastně řeknou všechny ty věci okolo, kteří jsou vlastně hrozně nepodstatný, tak uběhne ten čas a najednou jsou někde úplně daleko a pryč. V terapii je hrozně důležitý mlčení. To byla jedna z věcí, která pro mě fakt jako byla těžká. Doteďka vlastně jako je vždycky jako vědomě si jí tam musím nastavit, protože moje ladění je, jak vidíte, extrovertní jednoznačně. Takže furt mluvím, mluvím, mluvím. Už by mohla taky chvíli přestat a pustit ke slovu někoho druhýho. Takže to jsem se fakt jako učila. Takže někdy mám pocit, že se příliš snažíme o věcech jako mluvit diskutovat a o nepodstatnej a spousta věcí nám uniká.

Že třeba můžeme i s dětmi všechno vysvětlujeme místo co říct třeba jednou větou nebo neříct nic a něco udělat. Jakoby se otočilo to "mluvte spolu".

Tady vám skočím do řeči. Aspoň jednou to musím udělat. To je vlastně možná jedna z věcí, kdy trošku jako narážíme ve výchově, protože se přesně snažíme dětem vysvětlovat ale je potřeba si říct: Dítě není zmenšenina dospělýho. Dítě není malej dospělej. A ono z té hromady slov se jako ono se v nich může ztratit. Kolikrát opravdu stačí nějakej jako jasný stručný řešení nebo ta reakce jenom zatáhnu za ručičku, když mi vběhne do té silnice. Prostě spoustu věcí naštěstí nám ještě některý věci v těch krizovejch nebo kritických okamžicích zůstávají, takže tam opravdu trhneme a s tím děckem zacloumáte. To tam ještě pořád zůstává někde. Je potřeba si říct: "Aha, proč tady teda nevysvětluju?" No, protože asi na to není čas a není vhodná doba. Takže spousta věcí to, že k tomu jako dojdeme, že dětem všechno jakby vysvětlíme a přesvědčíme je o tom. Hele děti se z velké části od začátku učí nápodobou. Takže vždycky já se strašně směju a vychováváme my děti. Já jsem zastánce toho, co říkal Konrád Lorenz, tak jako děti vychovávají nás. Ono to je těžký a možná i ta dnešní doba vlastně v tom, když najednou začala ta distanční výuka, tak já říkám: "Ono v dnešní době možná děti se distančně vzdělávají a rodiče se distančně vychovávají."

Paní doktorko, já jsem moc ráda, že jste byla naším hostem. A jsem extrémně ráda, že jste vůbec nemlčela, protože vaše vlastnost je úplně ideální v rozhlase. Děkuji. Přeji vám krásné Velikonoce a hodně štěstí.

Hezky děkuju za pozvání. Taky všem přeju zdraví.