Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

úterý 6. 04. 2021

ČRo 2: Blízká setkání - Michaela Jílková

Blízká setkání - Michaela Jílková


Já vás všechny zdravím po velikonočních svátcích teď už opět živě ze studia Dvojky. Dnes se ženou, která už v Blízkých setkáních byla ale ne se mnou. A co člověk, to úplně jiná kombinace. Nemluvě o tom, že mezitím už proběhl více jak rok a půl, a to se v kotli života uděje spousta věcí. Michaela Jílková je tu s námi. Tedy bude za chviličku tady s námi a hned po Tomáši Klusovi má slovo. Tak my jsme tady už zapovídané vesele. Michaela Jílková. Představím ráda. Vystudovala pražskou konzervatoř ale samu sebe představuje spíš jako novinářku než herečku. Co je ale podstatné, vymyslela absolutně osobité oblíbené a léta na poli televizní publicistiky se držící pořady Kotel a Máte slovo, jejíž je nezastupitelnou moderátorku. Taky je máma dvou dětí. Míšo, pořád ještě panička 3 psů?

Ano a jsem šťastně a teď možná, možná budeme mít čtvrtého.

Ale.. Jakože si koupíte?

My máme jezevčíky. My máme hladkosrsté... Máme trpasličí jezevčíky, máme černého hladkosrstého červeného hladkosrstého drsnosrstého barva divočák. Teď možná budeme mít dlouhosrstého.

To je téma... Vy jste úplně rozkvetla vykvetla, jakoby to bylo to nejhlavnější ve vašem životě skoro.

Já totiž psy miluju. Děti taky milujou psy a ono je s nima veselo.

Když jste byla naposled to, co jsem zmiňovala v úvodu u Aleše Cibulky v Blízkých setkáních, bylo to v srpnu roku 2018, tak jste říkala. Mám říkat, jak dobře vypadáte. A vy: "Počkejte, tak si mě pozvěte v dubnu v květnu a uvidíte moji strhanou tvář." My držíme slovo. Já vás pozvala v dubnu a žádnou strhnou tvář nevidím.

Mám roušku.

My jsme si to chtěli ověřit a nic. Vám se přece nic nezastavilo a nezměnilo. Vy přece jedete víceméně ve stálém svém režimu.

No jedeme v našem režimu ale je nám líto, protože vlastně Máte slovo je orubané. Já říkám je orubaný formát, protože za A nemůžeme mít občany publikum. A to je vlastně jedna z hlavních dominant toho pořadu. To nemůžeme mít. No a potom taky hodně hraje mimika. A tu máme zakrytou. Tak to je mi líto. Ale přesto se statečně držíme důstojně a snažíme se reflektovat veškerá témata, která prostě občany zajímají. Píší dotazy. Já je pak buď tedy interpretuji nebo je prostě zakomponuji do otázek. Ale mojí snahou vlastně od asi 25 let je ptát se na to, co zajímá lidi.

Já právě myslím, že pro vás je ten občan ten člověk a i to slovo občan je důležité nejenom člověk jako bytost ale občan velmi důležitý. To asi přece jen trochu změní aspoň vnitřně tu energii to nastavení, když tam ten občan vlastně poprvé v životě do toho pořadu přijít nemůže nebo ne v tom počtu. Jak to změní vlastně ten koncept? Najednou je to trochu jiný formát chtě nechtě?

Tak více se nadřu. Samozřejmě, že nemusím řídit publikum. To není lehká práce, když tam mám 30 nebo 24 občanů + 6 hostů. Takže vy musíte pořád hlídat, kdo chce mluvit, aby byl ticho. Někdo je rozčílen. Takže já musím také se ptát víc za ně. Vlastně mnohem více využívám přípravu. Já už od dob, kdysi mládí už 30 let, Terezo, 30 let už moderuji živé pořady. Tak pro mě klíčová příprava to je absolutní základ a maximum vědět rozumět tomu tématu. A když tam mám více těch občanů, tak samozřejmě já s přípravou mám stejnou ale oni to řeknou. Teď to musím říkat za ně.

Nebo vás právě třeba i strhnou inspirují řeknou něco úplně... Vlastně ta autenticita toho občana, pro kterého ten pořad je, je podle mě prostě jiná, když tam je než když se to jenom zprostředkovává.

Ano, my máme dva. Snažíme se mít alespoň 2 zástupce občanů. Ale samozřejmě víc to táhnete jako moderátor. Víc to táhnete. Víc člověk musí mít vnitřní... Víte co, přijdete do toho studia a to studio je smutné teď. Je smutné, je opuštěné. Vlastně, jak jede znělka, tak člověk musí prostě tu energii dát do toho, aby to běželo, aby to nebyla taková jaksi bych řekl ztráta, že tam nejsou ti občané.

To mi, Míšo, povídejte. Já jsem tak ráda, jak jsme obě veřejnoprávní, tak tady můžeme být. Jinak mám také hosty daleko. Takže já jsem třeba moc ráda, že mám Blízké setkání opravdu tváří v tvář. A mít budu s Michaelou Jílkovou na Dvojce. Povídáme si novinářku a moderátorku Michaelu Jílkovou. Míšo, my jsme se dohodli, že můžu říkat Míšo. Vy jste řekla tak hezky, že čím běžnější oslovení, tím je vám jako mileji.

Ano, ano. Já se cítím jako mladší. A vůbec já si hrozně vážím jako hezkých chvilek v životě a hezkýho chování mezi lidma. Tak já to mám ráda.

To se asi obzvlášť si myslím, že toho pořadu, kterým procházíte. Já na to totiž jako myslela, že vlastně fakt 30 let něco na tento způsob to přece při vší pozitivitě té možnosti, že si lidé mohou takhle otevřeně a svobodně povídat, tam prostě mnoho pozitivní energie vlastně asi se nevytvoří. Ale klidně mě opravte. Ale mám pocit, že spíš si lidé využijí možnosti konfrontace, konfliktu a v tom být přece nemůže člověka vstoupit.

Terezo, vlastně ono teď bohužel poslední dobou ani nejde o energii lidí. Ty jsou ještě stateční a řekla bych i pozitivní. Ale opravdu začíná být jako takové depresivní studovat každý týden prostě opatření a okolnosti a dopady covidu. Z toho je člověku velice smutno. Protože samozřejmě, že ty pochyby i prostě od odborných společností, že se to nevede u nás odborně nejsou přizvání prostě odborné skupiny k řešení problémů. Vlastně se zavádí plošná opatření bez ohledu na druhé dopady. To znamená, na psychiku a na finance a vlastně ty dopady jsou plošné a nejsou promyšlené. A nejsou na to ani odbornými statistiky vytvořeny nějaké studie, jestli jsou účinné nebo ne. Což třeba se takto vyjádřil doc. Komárek odborný statistik. Když toto vidíte, že vlastně se plošně tady zavíráme nebo omezují se vlastně 98 % činností aniž by bylo prokázáno, že to má smysl, tak je vám z toho hrozně smutno. Ty dopady jsou otřesné. Protože tím, že nám to občané píší a já si s lidma ráda bavím, protože já totiž mám opravdu ráda lidi. To mám odjakživa. Já pracuji pro lidi. Takže mě jejich názory zajímají a je mi z toho hrozně smutno. Já jsem třeba byla otřesena. Přišel nám dotaz prostě vozíčkáři, jsou jim zavřeny opravny prostě pomůcek pro handicapované. To je šílené. Takže ti lidi jsou ještě uvězněni doma. Vemte si, že se vám rozbije vozík. Totéž s dětmi. Není žádná prostě prokazatelná studie, že ty školy jsou ohniska. Teď třeba mají být prostě zavřené školky pro nejmenší děti, který vlastně chodily celou dobu a jediný důvod byl zmíněn, že pro to aby se snížila mobilita. Ale co to dělá s psychikou dětí, že nemohou mít sociální kontakty? Co to dělá s rodinami s matkami, které prostě už rok třeba nebyly v práci? To nikoho nezajímá a je to prostě iracionální. Vemte si, že vy můžete běhat po ulici bez roušky ale u nás byl třeba trenér tenisový a nemůžete hrát tenis? Víte, že prostě se udělaly plošný opatření, aby se prostě, že to je složitý ty výjimky a podobně. No dobře, ale my jsme v tom už rok. Ty dopady po všech stránkách, po všech stránkách, jsou katastrofální. A z toho je mi každý týden smutno, protože to já každý týden do hloubky studuju. A opravdu já jsem vždycky měla takový nadhled jako k práci. Je to moje práce. Ale mně je každý týden smutno už.

Je to vlastně ve srovnání s ostatními tématy, která vždycky přece byla aktuální a vždycky jste dědali to, co je aktuální. Tudíž nelze mluvit o nějakém, že až ta věc má odstup. Tak přece jenom vidím, že vás to jako víc zasahuje než cokoliv předtím.

Asi protože je to tak vážný a je to prostě bez ohledu na ty dopady. A je to vlastně všechno udělaný jednoduchým šmahem: "Tak to zavřeme!" A nepromýšlí se: "Je to účinné? Není to účinné?" Prostě vládě jde o snížení mobility a tím prostě lidem komplikují život ve všech sférách. Prostě je mi z toho smutno. Pak samozřejmě jsou lobbistické skupiny, které si vymůžou nějaké výjimky jako dříve byly třeba obchody se zbraněmi. Absolutní nesmysl. Vy prostě jste si nemohla jít koupit dětský boty ale můžete si jít koupit zbraň. Samozřejmě, že za tím byly lobbistické skupiny. Nebo můžeme se takto ptát. Prostě otevřený průmysl. Říká se, že se kontroluje ale nám chodí právě dotazy občanů, kteří informují, že třeba jsou tam zahraniční pracovníci, kteří se sdružují nebo ti pracovníci agenturní. Napsali občané, že je prostě ti agenturní pracovníci v některých, zdůrazňuji, firmě třeba dostanou dovolenou na ten den, kdy se testuje. Vemte si, my tady jsme všichni zavření nekoupíte si dětský boty dětský oblečení. To prostě si pamatuju, když děti byly malé a vy nemůžete kupovat já nevím jarní body, když je zrovna otevřeno před Vánoci. Potom jsou tady prostě otevřený věci, který by neměly být. Prostě je mi strašně líto, že ty opatření mi přijdou opravdu jako nejjednodušší nejprimitivnější a bez ohledu na to, jestli jsou účinné. To je klíčové. A bez ohledu na to, co to napáchá ve všech rodinách v lidech. Prostě je mi z toho strašně smutno.

Tak já doufám, že aspoň trošku zvednu náladu našemu dnešnímu hostu Michaely Jílkové Anetou Langerovou, která nám aspoň trochu rozsvítí den Bílým dnem. Ale rozumím, rozumím Michaele Jílkové na Dvojce. Místě musím říct, že velmi strhujícím způsobem si povídám nebo já poslouchám vlastně úplně tématem zasaženou Michaelu Jílkovou, novinářku a moderátorku. Chápu to, protože je v tématu víc než kdokoliv z nás a každý den nebo každý týden. A to mi vlastně nahrává na věc, kterou jsem až tak náhodou zjistila, jak jsem se tak kolem vás teď dva dny ochomýtala. A přijde mi to vlastně docela dobré, že jste prý na Nově dostala k ruce ke Kotli nebo vám byla přidělena psycholožka. Ono mi to trošku k tomu nahrává a pak se dostaneme do přítomnosti, jak moc je to potřeba. Ale ten stav tý deprese prožitku, že už tenkrát někdo třeba byl schopen teda tušit, že byste potřebovala přece jenom konzultace?

Tehdy pan ředitel Železný, protože jednak já jsem tedy vůbec při přípravě když jsem vymyslela Kotel, tak jsem to konzultovala s psychiatrem, protože vlastně vůbec práce s tolika občany na místě, aby se zapojili a podobně, tak tam jsem odjakživa používala vlastně nějaké psychologické způsoby, bych řekla, což je důležité. A samozřejmě, že v tom Kotli tam bylo 160 občanů. A je pravda, že protože přijeli rozčílení na toho politika. Tam byl jeden. Tak vlastně ta negativní energie ona totiž šla přes mě. Ona nešla přímo na to politika ale vlastně. Já jsem ty občany vlastně byla jejich prostředníkem a opravdu jsem po Kotli mívala až jako úzkosti. Prostě bylo hodně té negativní energie. To ano. Bylo to náročné.

Vy jste to jednak konzultovala s psychiatrem tu přípravu a pak vy jste měla k ruce někoho, kam jste si šla tedy já nevím popovídat, nebo vám jenom třeba poradil nástroje?

Já jsem vlastně vymýšlela systém Kotle. Jsem byla na konzultaci u psychiatra, kdy právě proto tam i občané stáli. Protože člověk, když stojí, tak je uvolněnější. Pokud tedy nemá přikázáno, že teď tady spolu budeme stát a máme stát na místě. Tak to ne. To myslím, že je spíš úmorné. Ale ono, když stojíte a máte před sebou pultík a je tam víc lidí, tak vlastně v tom stoje jste jakoby uvolněnější než v sedu. A tam potom ano, vlastně jsem mohla konzultovat prostě ty pocity.

Dostala jste jako třeba dobrou radu? Teď myslím obecně, když je teda člověk, řekněme, pln negativní energie z nějakého prostředí?

Tehdy od té psycholožky, která mi byla přidělena jsem vlastně zas tak dobrou radu nedostala. Navíc tam jsem zažila ty filmové scény s komedií a s tragikomedií, když se o něčem rozpovídáte a třeba se vám chce plakat, tak máme čas. Je konec. Další, další. Takže ale samozřejmě vím, že je spousta vysoce odborných vynikajících psychiatrů a psychologů. Ale tehdy to opravdu hodně souviselo s tou prací vlastně i s tím kontaktováním těch občanů a podobně, protože uřídit 160 lidí je opravdu těžké.

Tak, jestli Michaela Jílková novinářka, moderátorka a náš dnešní host, našla na negativní energii nějaký klíč, to si řekneme za chviličku na Dvojce. Samozřejmě, že se nemůžeme nepovídat i během písničky Daniela Hůlky a poslouchat jenom jedním uchem s Michaelou Jílkovou, novinářkou a moderátorku. Ale byť my jsme měli jiné téma, tak já se vracím k tomu, které mají naši posluchači ještě před písničkou. Tak když nepřišla tenkrát v Kotli ta, řekněme, ideální rada od odborníka, tak jste si přece nějakou cestu k té do vás vstoupené negativní energie musela najít. V tom by se přece nedalo vytrvat a pokračovat se zdravým rozumem, který evidentně máte.

Zaprvé klíčové je, když přijdu domů, vypnout mozek. Na to já se těším. Na vypnutí mozku. To je má oblíbená činnost relaxační. Tak to musíte vypnout mozek. No a potom samozřejmě je to spánek, pokud se podaří. Ten jsem zjistila, že je absolutně klíčový pro psychickou pohodu. A potom je to to, že si opravdu vážím a raduju se z pozitivních věcí. Jako já je docela jako vyhledávám iracionálně, že si řeknu co je pěkný, co je příjemný, co je hezký. Protože když se člověk zaměřuje jenom na ty problémy nebo špatný věci co vás potkají, tak pak samozřejmě máte jako špatnou náladu. Tak já úplně programově ve všem se snažím hledat to pozitivní. Říkat to nahlas, když se něco podaří, když něco dobrýho. Říkám jak kolegům, tak doma: "Radujme se a užívejme si to." Někdo začne myslet zase: "Jako támhleto bude." Ne, buďme teď. Užijme si prostě té pozitivní věci. A vlastně život mě naučil, protože ono nejde ani tak o práci ale v třeba soukromí já jsem zažila poměrně dost bolestivých věcí. A vlastně já se snažím, to mě vedl můj otec a ono je to pravda, ve všem.... Prosím vás, pokud nejde o život nebo o vážně o zdraví, všechno zlé je k něčemu dobré. A je to tak. Já dokonce říkám i to před 10 lety, kdy jsem měla frakturu prostě obratle, tak vy 4 měsíce nesmíte sedět. 4 měsíce nesmíte sedět. Buď ležet nebo stát. Já jsem v tom našla hodně pozitivního, protože mě to donutilo se zamyslet vlastně co je smysl. Pořád jsem se za něčím nesmyslně honila. Já už zásadně nedělám věci, který mi nejsou příjemné. Pokud se to netýká prostě práce nebo jsou nutnosti v rodině. Ale já to nechci už dělat. Nechci se stýkat s lidma soukromě, kteří třeba mají nějakou negativní energii. Nechci. Potom ještě si myslím, že je fajn třeba když člověk něco zažije jako být smutný truchlit a podobně. To jsem taky dřív dělala, že něco se stalo. "Ne Míšo, to zvládneš. To bude dobrý." Pořád jsem se přemáhala všechno vůli.

Nepřipustit.

Tak to už mě také přešlo. To je pěkný nesmysl. Když se stane něco smutného nebo nepříjemného, tak chvíli v tom jsem ale pak si řeknu: "Dnes je tolik pozitivních věcí, tolik věcí je dobrých. Já taky chci vidět pořád dobro." Tudle byl nějaký test a já jsem si ho dělala a vyšlo mi, že jsem naivní idealista. Ale já jsem za to ráda.

A to právě chci říct. Já nevím, proč se pořád vlastně tyhle hezký věci tak devalujou. Protože když nebudeme aspoň trochu a rozumíme těm v uvozovkách naivní a aspoň trochu idealisté, tak kde bude ten svět?

To bude hrozné. Všichni do budoucnosti, co bude? Katastrofa. Já chci věřit. Já chci věřit. Já jsem naivní idealista. A já i v lidech, byť mě hodně lidí jako třeba zklamalo nebo se nezachovalo hezky, tak já pořád chci v lidech vidět to dobré. Protože když v lidech neuvidíte to dobré, tak přece vám bude hrozně.

To je tak hezký sledovat, jak se nám z toho vstupu, kde prostě jsme se nevyhnuli pocitu deprese a prošli jsme jím, jsme se dostali až vlastně, neřeknu naivnímu, prostě hezkýmu idealismus s Michalou Jílkovou, novinářkou a moderátorku na Dvojce. O energii negativní pozitivní, co všechno přináší práce novinářky a moderátorky Michaely Jílkové, o tom si s ní dnes povídáme v Blízkých setkáních. Několikrát tady padlo slovo příprava, jak moc je důležitá. Myslím, že extrémně důležitá u vás právě proto, že vlastně pak už vždycky improvizujete. Tudíž tam musí být obrovské zázemí. Já jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že za těch 30 let se to muselo nesmírně změnit ve zdrojích té přípravy. A nevím, jestli to dneska úplně, a to mi řeknete vy, výhodné kolik je zdrojů? Já nevím, čerpáte třeba i z Facebooku a Instagramu?

Ne. Já se opravdu musím držet důvěryhodných zdrojů. Facebook a tyto názory jsou dobré pro můj rozhled, co je mezi lidmi, co je zajímá. Ale jinak já čerpám jenom z důvěryhodných zdrojů. Když mě zaujme prostě informace odnikud, já si to ověřuji i 2×.

To si umím představit i pro tu objektivitu nezbytnou.

Ale řeknu třeba, kdo je skvělý, je Český rozhlas. Ne, opravdu opravdu. Internetové stránky Českýho rozhlasu iRozhlas jsou skvělý. Tomu věřím.

To je pro ta fakta. Tomu rozumím. Ale když vám jde o to, co zajímá občany, tak přece třeba Facebook tam je rozhodně hodně věcí co zajímá občany. Do jaké míry to je pro vás informace toho, co je zajímá?

Vůbec. Já se to samozřejmě dozvím. Třeba mě to zajímá ale já osobně vůbec nejsem aktivní na sociálních sítích.

To jsem viděla. I na ulici si třeba povídáte s lidmi? I toto je třeba sběr těch informací?

Ano, samozřejmě. Tak nezapomeňte, že nám hodně lidé píší. To znamená, já čerpám vlastně to, co je podstatné pro lidi z těch dotazů. Dříve jsem tam měla přímo na místě občany a pak ano, já na ulici když potkám občana a chce se mnou hovořit, vždy porozprávím.

Stane se to? Stane se, že přijde: "Paní Jílková, můžu vás zastavit?"

Velmi často. Já to ráda vyslechnu.

To je hezký. To taky málokdo asi je ochoten.

Tak vysílám pro lidi. To je pro mě prostě hlavní. Já nevysílám pro vybranou jakože pseudointelektuální skupinu, protože se často jsou to pseudointelektuálové, kteří si myslí, že oni jsou ta elita a oni mají mluvit za lidi. Já jsem pro to, my volíme ty politiky a my tady žijeme. Jsme si v tomto všichni rovni a máme všichni hovořit. Já jsem velmi alergická prostě na to třídění jako, kdo může vystupovat a kdo ne. Primárně prostě pro mě televize nebo rozhlas to jsou masová média. Mě musí zajímat a musím pracovat, já to tak mám odjakživa, pro nejširší vrstvu obyvatel. Samozřejmě pokud jsem nějaký internetový server noviny a mám svoje čtenáře, kteří si koupí nebo chodí na mé stránky. Ale pokud pracuji prostě ve veřejnoprávní instituci a vůbec televize je masové médium, tak moje snaha je dostat informace k co nejširšímu okruhu lidí.

Říkám si, že nám to slovo občan také od počátku vlastně s námi je občan. Mluvila jste několikrát v jiných pořadech o tom, jak se změnil politik třeba za tu dobu. Ale změnil se nějak vlastně i ten občan na základě vašeho pořadu, jestli v tom můžete vidět, že se vlastně změnili jeho způsob komunikace?

Já vám řeknu v čem se změnil. Změnil se v tom, že je tak znechucen, že za těch 30 let je co 5 let víc a víc znechucený. Má pocit, že to nemá význam, že je to k ničemu. A proto já si vážím a já se jim nedivím. Prostě my lidé nebo občané my volíme ty politiky. Oni jsou tam díky nám. Prostě je tragédie, že těm politikům řadě z nich je to úplně jedno. Nezlobte se třeba takový ministr obrany Metnar to je pro mě úplně komické, jak on vyhrožuje, že podá demisi. Vždyť ho lidé vůbec neznají. On nikde nevystupuje. Jako otřese se svět? Nebo ministr Plaga. Pardon. Nehovoří s občany, nehovoří s lidma. Taky jenom s vybranýma, ale je to ministr všech dětí. Vůbec postoj politiků k dětem. Minulý týden mi přišel dotaz, a to si taky říkám, že je vlastně hodily přes palubu, protože děti nemají volební právo. Ministr Hamáček vnitra obtěžuje se prostě říkat to široké veřejnosti? To opakuju pořád. Já už budu končit. To jsme jim pak dobrý při volbách. Ale bohužel a to je ještě horší, že já mám pocit řadě těch ministrů, že jsou lidi úplně ukradený. To mi vadí.

Ukradení nejsou Michaele Jílkové novinářce a moderátorce. Míšo, já vám musím pustit nějakou písničku. Potěší vás Richard Müller Nahý?

Ano, výborně.

Profese novinářky a moderátorky pořadu Máte slovo Michaelu Jílkovou prostě nemůže nechávat v klidu. To je asi z podstaty prostě toho, co dělá. Takže tady se snažíme hledat nějaké uklidňující věci. Zjistili jsme, že i píseň Nahý není úplně nejveselejší, jak jsme na počátku doufali. Ale na závěr našeho povídání, Míšo, takovou jako hezkou perličku mám. Vím, že jste o tom už mluvila. Ale mně se to moc líbí. Vy jste prý prováděla kdysi dávno na hradě Bouzov a dočetla jsem se, že jste si trošku přibarvovala výklady, že vám to přišlo maličko nudný, tak jste tomu jako přidala. Tak jako to jste upravovala historii nebo jenom se to dramatičtěji podávala?

Já jsem se fakta snažila neupravovat. Ale dávala jsem tomu nadstavbu, dramatično. Prostě jsem to zabalila do zábavné formy. Vlastně jsem hrála i tam už asi byl nějaký ke Kotli. Prostě mě bavilo hrát a zabavit celou tu skupinu, aby ti dospělí si vlastně hráli i při té exkursi po hradě. Protože víte co, jako jenom stroze říkat výklad je samozřejmě zajímavé. Ale já prostě a tak dělám i svoji práci, já mám ráda, když se to vždycky zabalí do emocionálního hravějšího charakteru.

Já i vidím, že to ani není, že byste chtěla, že ono vás to strhne podle mě to téma. Že vás to proudí.

Mě totiž nebaví. Mě to nebaví. Podívejte, já jsem také jeden čas třeba moderovala. To byla diskuze Sedmička dva politici, ale to je pro mě základ. Mě to nebaví takhle moderovat. Já prostě mám ráda, když jsou tam ty emoce a dám tam tu nadstavbu, aby to bylo atraktivnější divácky.

Takže přese všechno, co jsme si povídali a přes všechno, řekněme, trápení ze současné doby a stavu lidí, pořád vás to baví?

Baví a vážím si té práce. Prostě já cítím podle těch ohlasů, že lidi jsou rádi, že nikdo je na jejich straně. A já vždycky se snažím a primárně myslím na ně.

Míšo, to jsou krásná slova na závěr. Já vám moc děkuju, že jste byl naším hostem. Ať se vám dělá radost třeba i ten čtvrtý pejsek až bude.

Děkuju. Děkuju ale těšíme se. Děkuju, na shledanou.

Naším dnešním hostem byla novinářka a moderátorka Michaela Jílková.