Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Pondělí 18. 10. 2021

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Lucie Výborné - Jaroslav Rudiš


Posloucháte dopolední Radiožurnál. Spisovatel Jaroslav Rudiš dostal německé státní vyznamenání. Spolkový kříž mu předal prezident Německa mimo jiné za knihu Winterbergova poslední cesta. Vítám vás po telefonních linkách, přeju pěkný den.

Dobrý den. Ahoj.

My spolu telefonujeme mezi Prahou a Šumperkem v podstatě a zdá se, že koleje prostupují téměř celou tvorbou Jaroslava Rudiše, protože Nebe pod Berlínem, tam mám v hlavě berlínské metro. Alois Nebel je na nádraží Bílý Potok. A teď jste si teda uspořádal úplně největší možnou cestu, a to je Winterbergova poslední. Čím vás ty železnic tak berou?

Já jsem z železničářské rodiny. Alois Nebel je inspirovaný příběhem mého dědečka, který byl výhybkářem v Sudetech a pak v Českém ráji. A můj strýc, který mi hodně o něm vyprávěl, tak byl výpravčí. Já jsem se vlastně k vlakům nedostal, protože jsem dostal brýle, jinak bych šel na strojvůdcovskou školu do České Třebové, tak jsem musel jít na gymnáziu, protože jsem byl vlastně poloslepý, a to nějak přetrvává. A jsem vlastně takový zkrachovalý železničář, ale vlaky mám rád a železnice mám rád a patři ke střední Evropě. A já jsem pak studoval historii a germanistiku v Liberci a tak jsem tomu úplně propadnul i těm dějinám a všecko se tak nějak potkává na těch železnicích.

A píšete ve vlaku?

Jo, jo. Já jsem třeba opravdu Winterbergovu poslední cestu z velké části psal ve vlaku a ve vlacích a hrozně jsem chtěl, aby to tam bylo cítit, když to čtete tu knížku, abyste se přenesla do vlaků. Proto tam pracuji s takovými opakováními a často se tam objevuje taky spojení třeba smutné, smutné nebo ano, ano nebo šílené, šílené a to je vždycky takový za drncání vlaku. A opakují se někdy i věty, když ten vlak jede přes nějaký výhybky na nádraží. To je všecko samozřejmě psané pod vlivem těch železnic. Já jsem chtěl, aby čtenář, když tu knihu čte, zároveň cestoval. A samozřejmě v ideálním případě třeba opravdu s tou knížkou cestoval, což se teda stává a stalo a za to jsem strašně rád.

S oceňovaným spisovatelem Jaroslavem Rudišem mluvím o jeho románu Winterbergova poslední cesta. Bavili jsme se o kolejích. Pojďme si vzít tu trasu románovou z Berlína do Sarajeva, která vede po stopách Winterbergovi ztracené lásky Lenky. Tu jste projel?

Ano, ano, skutečně jsem to projel. Já jsem cestoval s bedekrem z roku 1913, stejně jako tak činí Winterberg v mém románu, což je německy psaný průvodce pro Rakousko-Uhersko, pro zmizelou zemi. Mě k tomu inspiroval můj kamarád, a to je ten důvod, proč jsem to psal třeba německy, který je Němec a takhle sám cestuje. A když cestuje, čte toho průvodce a hodně vypráví, stejně jako já rád vyprávím, tak najednou ožívá ta minulost tohohletoho zmizelého státu ve střední Evropě a já jsem skutečně cestoval s touhle tou knížkou a psal jsem ji... Já si vždycky ty místa musím nějak očuchat a prohlídnout. To platí pro Aloise Nebela, to platí pro román Grandhotel, to platí pro Nebo pod Berlínem, pro tu mojí prvotinu. Taky jsem tenkrát hodně cestoval po Berlíně vlakem, tedy metrem, vlaky metra. Takže i v tom prvním románu vlastně už je ta železnice takhle přítomna. A já bych to všem doporučil. Jenom to není tak jednoduchý dojet do Sarajeva vlakem v současnosti, protože v roce 1913 to byl všechno 1 stát a skutečně tam ty vlaky jezdily. Já když jsem byl třeba ve Vídni a pak v Budapešti na nádraží, tak jsem zkoušel si koupit lístek do Sarajeva, a to není možné. A nakonec jsem to musel letět nebo bych musel jet autobusem, protože občas vlaky jezdí a občas nejezdí z Chorvatska do Sarajeva. Ale uvnitř Bosny a Hercegoviny je zachovaná železniční síť. Jezdí tam lokální vlaky a nádraží normálně funguje. Ale jak se rozpadla ta Jugoslávie, došlo tam k těm silným konfliktům, i ta železniční doprava tím dost utrpěla.

Kdo je to Eisenbahn Mensch? Přeložte mi to do češtiny.

Železniční člověk, což samozřejmě zní stejně šíleně česky jako to zní i v němčině trošku jako. Jak se říká v němčinu - das sagt niemand, to nikdo neřekne jako Eisenbahn Mensch? Ale já jsme strašně rád, že to je jedno z těch slov, který se tak jako ujalo i v tý němčině a i v té češtině už to někdo takhle občas používá. A to je to je Winterberg. Pro mě je železniční člověk nebo ein Eisenbahn Mensch někdo, pro koho vlaky nejsou jenom prostředek cesty třeba z Prahy do Kolína nebo Prahy do Brna, ale je to něco víc. My je vnímáme, protože já jsem jeden z nich, tak pro nás je železnice i cesta jakoby těmi dějinami a i kulturními dějinami střední Evropy. Já se třeba těším i na zpoždění, mně to nijak nevadí nebo i člověk něco zažije a může si tu cestu třeba ještě tak jako jet někudy jinudy. A já jsem vždycky ten poslední, kdo se rozčiluje, když má vlak zpoždění. Já to vlastně mám rád.

A můžou se tam vynořit nějaké románové postavy ne nebo nějaké nezvyklé situace nebo tzv. přeslechnuté věty. Prostě slyšíte část nějakého dialogu. A to se dá celkem upravit prostě do minulého století, že jo.

Jo, jo. Já hodně poslouchám. Víceméně neumím moc popisovat, taky ta kniha je monolog až dialog a je tam minimum popisů. Takže jsou tam věci, který jsem zaslechnul. Od začátku je v mém psaní třeba Vandam z Národní třídy, můj hrdina je inspirovaný jedním mým kamarádem trošku, jako je Winterberg stejně tak inspirovaný jedním mým kamarádam. Já z týhle tý mluvený řeči, tak jako trošku vycházím a snažím se to zachycovat a vyprávět pak dál. Akorát tady to teda narostlo do takových jako největších rozměrů zatím z všech mých knížek. Ona ta kniha je poměrně rozsáhlá.

Ta kniha je rozsáhlá, ale je oceňovaná a myslím, že se vám povedla.

Děkuju.

Jaroslav Rudiš, spisovatel, je dneska hostem Radiožurnálu.

Posloucháte rozhovor s Jaroslavem Rudišem, spisovatelem. Bavíme se o jeho posledním románu, tedy zatím posledním. Mě by zajímalo to téma péče o starého člověka na konci jeho života. To k vám přišlo jak?

Já jsem skutečně přemýšlel, že napíšu 2 knížky. Jednu právě o takovým chlapíkovi, který je posedlý dějinami a trpí dějinami střední Evropy a pořád se mu zjevujou a pronásledujou ho a pak druhé téma, které mě zaujalo, je ta péče, no. Já myslím, že to je velké téma střední Evropy. My stárneme, všichni stárneme a já jsem jednou potkal, nebylo ve vlaku, bylo to v autobusu z Prahy do Norimberka, 2 paní, Češky, které se starají v Německu v Bavorsku o odcházející, o velmi staré lidi, vážně nemocné lidi trpící demencí. Já jsem jenom tak poslouchal, vlastě jsem se jich na nic neptal. Ony si tak jako vyprávěly o těch svých případech a o tom, jak to probíhá a měly takovej svéráznej jazyk, mluvily s takovým až ironickým odstupem a já jsem to chápal trošku, protože si uvědomuju, že to je velmi těžké povolání. Tak jsem si říkal, že to je vlastně veliké téma, péče o odcházející, stárnoucí, o umírající. Mimochodem proto jsem to vlastně ještě trošku posunul. Opravdu ten Winterberg tou střední Evropou nejede sám. On je vlastně odsouzený...

Na svého ošetřovatele.

Ano, přesně tak. On vlastně odchází, on umírá. Ale pak se tam zjeví ošetřovatel, který se jmenuje Jan Kraus, který pochází z Vimperku, který se jmenoval německy Winterberg, a to je taková jakoby propojenost. Najednou člověk z Vimperku z Winterbergu se stará o člověka, který se jmenuje Winterberg, jo. To mě tak jako napadlo právě při těch cestách vlakem tohleto propojení, tak jsem se rozhodl tyhle 2 příběhy propojit dohromady i tématicky. Mimochodem jako to téma odcházení tam je silný. Ale i ta cesta třeba toho Winterberga je taky takový odcházení a rozloučení se s dějinami střední Evropy. On tam říká na jednom místě, až já tady nebudu, tak všechny ty příběhy budou zapomenutý. A tak je vypráví tomu svýmu pečovateli, který je vlastně možná ani nechce slyšet, tak jako trpí těma historkama.

Já jsem si právě říkala, že je tam docela hezky zdůrazněna ta linka, kdy už trošičku trpíte tím, že ten člověk pořád vypráví a vy už jako nechcete poslouchat.

Jo, jo. To tak má být i. A já myslím, že se dá i pár stránek klidně přeskočit v tom zacyklování toho Winterberga.

To autor nemůže ani říct takovouhle věc, ne?

No tak jo, tak to... A můžete nastoupit taky někde v půlce do tohohle vlaku a pak se vrátit na začátek. To taky mám pocit funguje. To myslím, že vůbec u dobrých, snad dobrých knih, věřím, že se bude čtenářům tahle knížka líbit... Ale já to třeba někdy dělám, že si koupim knížku, nastoupim v půlce a pak se pročítám na začátek a pak zase nakonec. Jo, že to docela dobře funguje. Ale ten Winterberg nám chce ještě něco sdělit. Chce nám něco sdělit o minulosti, naší společné minulosti. To je pro něj hrozně důležitý, že neexistuje jenom česká minulost a německá minulost, rakouská. On to všechno vnímá jako celek. On je vlastně takový zkrachovalý historik a zkrachovalý nádražák. Stejně jako já se nedostal na dráhu, protože měl brýle a stal se tramvajákem, ale protože tramvaje v západním Berlíně jezdily tak pomalu, tak si mohl o té historii (já jsem už možná se prořekl s tou hysterii) všechno přečíst a trpí tzv. záchvaty historie, který jsou ale velmi blízký záchvatům hysterie. On neví vlastně, nevíme, co je horší, jestli prostě hysterik nebo historik nebo hysterický historik nebo historický hysterik. A chce nám něco sdělit, no.

To celé je usazenou do jakési zvláštní melancholie. Za okny vlaku pořád tak jako zvláštně sněží. Celé je to v listopadu a prosinci.

Je to tak.

Vy jste melancholik?

No možná jo. Asi trošku jo, ale zároveň věřím, že ta knížka má svůj jako humor a že i to, jak se tam pořád něco opakuje a on se opakuje a ztrácí se v těch svých myšlenkách a neví kde je a vždycky ho musí ten jeho ošetřovatel... "Ale to už jste říkal." Je tam i myslím spousta humoru. Ale já mám rád strašně takový ten mezičas, tenhle ten listopad, prosinec, kdy vlastně i ty vlaky jsou třeba prázdnější, nejsou tam turisti. I ta místa, která chcete navštívit, jsou prázdnější. Třeba ten Winterberg miluje špatný počasí. Miluje, když prší, když je vlastně venku hnusně, protože tam je na těch místech, co ho zajímají... Říká, tam jsem sám. Třeba na těch bojištích u Hradce Králové, která... Bitva prochází jeho srdcem. Takže já to mám rád. To není náhoda, že jsem si vybral tenhle ten mezičas takový tý mlhy a zároveň je to ta mlha, která se objevuje i v tom Nebelovi možná. Člověk píše možná pokračování jednoho velkýho nekonečného příběhu, nevím. Ale i tahle ta mlha, která leží v tý střední Evropě v tenhle ten čas a skrývá se tam ta minulost, která s tímhle vystupuje, mě zajímá.

Román o Winterbergovi vyšel v Německu v roce 2019. Pochopila jsem ze svých rešerší, že jste Winterberga nějakým způsobem nedokázal opustit, že vznikly ještě nějaké další povídky, tzn. bude pokračování nebo bude povídkové pokračování nebo co bude?

Je to těžký. Já třeba teďka jsem zkoušel napsat kapitolu novýho románu, novýho příběhu a vůbec mi to nejde. Pořád slyším mluvit toho Winterberga. Nedokážu se ustřihnout od toho. Já jsem skutečně po Winterbergovi ještě napsal 4 takový povídky s ním jako s hlavní postavou. Jedno byl jako monolog, který pak se uvedl ve Vídni v Burgtheateru, jako takový scénický čtení k jednorázovým večeru nové dramatiky. Vlastně já si dovedu představit, že tohle by byla skvělá divadelní hra. Mimochodem Divadlo Feste v Brně, se kterým spolupracuju, skutečně na prosinec chystá divadelní adaptaci Winterbergovi poslední cesty. Tam třeba byla uvedená i Národní třída vůbec jako, pro ni jsem to napsal vlastně. Je to hrozně těžký, no. Já jsem vymyslel tenhle ten valivej takovej jazyk, který má spoustu, jako funguje velmi snad, doufejme, hodně muzikálně jak v němčině, tak díky překladu Michaely Škultéty, který se mi moc líbí tedy, tak funguje to i česky. Takovej jako valivej jazyk, který se strašně těžko opouští. Je to takovej rozjetej vlak a ten Winterberg, jak ta knížka vyšla německy a měla v Německu poměrně velký ohlas, tak se mi ozvalo spousta lidí a řeklo, no ještě ta bývalá monarchie, co mi tam chybělo, škoda že jste nejeli (???) někde do Lvova. Tak jsem si říkal, mohlo by být samozřejmě nějaký pokračování, ale asi to nejde. Ty 4 povídky jsem na napsal s velkou chutí a jedna z nich třeba vyjde teďka německy na jaře v takový jako mladý knížce. Jmenuje se Trieste Centrale. Odehrává se v Terstu, v hlavním přístavu vlastně bývalé monarchie.

S oceňovaným spisovatelem Jaroslavem Rudišem mluvím o jeho románu Winterbergova poslední cesta. Co budete, Jaroslave, dělat, když vás Winterberg ještě následující 2 roky třeba nepustí na psaní žádného nového díla?

No, já jsem uhnul teďka. Mě právě teď vychází německy knížka, která je jenom o vlacích, která ale vlastně vychází z toho Winterberga trošku. Byl jsem osloven jedním nakladatelstvím. Napsal jsem takovýho osobitého průvodce železnicí. Návod k použití železnice nebo manuál na použití železnice. Vychází to v takový jako řadě takových průvodců. Ten vyjde i česky příští rok na podzim.

A budeme cestovat po monarchii nebo budeme cestovat po Evropě?

Budeme cestovat po Evropě. Popisuju tam pár takových jako šílených cest vlakem a ty dějiny a kulturní dějiny železnice tam vyprávím a samozřejmě s tím Winterbergem to je spojený. Je to skutečně ta Evropa, která mě hodně zajímají, i ta bývalá monarchie. Já si totiž myslím, že nás to do současnosti, dodneška vlastně strašně formuje nějakým způsobem, že jsme byli 1 stát, že jsme byli 400 let součástí Rakouska. Teď jsme vlastně 100 let tady samostatný stát, řekněme, nebo jsem byli Československo, teď Česko. Prošli jsme řadou samozřejmě velmi dramatických momentů v tom minulém století. Ale já mám pocit, že někde v té dálce pořád jakoby bublá to Rakousko nebo Rakousko-Uhersko potom. A právě když cestujete s tím Winterbergem nebo s tím průvodcem pro rok 1913, tak vám to všechno ožívá. Že když se najdou ocitnete na nádraží v Lublani nebo v Záhřebu, tak cítíte ty spojitosti a když se projdete Záhřebem, tak je vidíte. Nakonec v Sarajevu, velkou část Sarajeva postavil český architekt z Českého ráje, ze kterého já pocházím, Karel Pařík. Postavil tam muzeum, jestli se nepletu, radnici. Postavil tam divadlo. Když se tím Sarajevem procházíte, což je strašně napínavý město, cítíte, že jste vlastně trošku doma a zároveň trošku jako v cizině, ale pořad se tam cítíte nějak jako doma, jako je vám to blízké.

Chtěla jsem se zeptat na ten bedekr z roku 1913. To muselo být strašně drahé. Vy ho máte fyzicky, normálně jste ho koupil?

To je pravda. Mám ho. Koupil jsem ho. To jsem věděl, že ho musí mít. To moje vydání stálo skoro 300 EURo. To je pravda. Ono je to poslední vydání před první světovou válkou, potom bylo vlastně všechno jinak. Pak se zhroutila... 1914 se to začne všechno hroutit, sypat dohromady a pozbývá jaksi platnosti. Takže mezi sběrateli je tohle vydání z roku 1913 poměrně oblíbené a poměry drahé. Já znám teda celou řadu lidí, který se poté, co si tu knihu koupili v Německu a přečetli, tak si sehnali i ten bedekr. On se dá sehnat naštěstí v digitalizované podobě teďka na internetu, jako Pdf se to normálně dá stáhnout z knihovny někde naskenované. Já ho mám teďka i v mobilu a vlastně s ním rád pořád trošku jako cestuju. To je napínavý. Už to, že se dozvíte, jak ten stát vlastně jakoby fungoval jazykově, že to bylo vlastně nesmírně pestré. To jsme trošku jako poztráceli, že bylo běžné, že lidé mluvili několika jazyky. Jak si objednat v Česku pivo a v Maďarsku pálenku. Jak si objednat hotel třeba v Sarajevu právě. Že se naučíte i srbochorvatsky trochu. To mi přišlo vlastně úplně jako fascinující. A je tam spousta tipů. A my jsme si třeba právě tím mým kamarádem, který mě inspiroval, jako jsme zjistili, že vlastně ta místa, která jsou v tom bedekru zmíněna z toho roku 1913 a dodnes přežila, to jsou hostince, hotely, tak pořád vlastně jsou jsou dobrá v něčem. Nebudete úplně zklamaný. Už se třeba samozřejmě hotel nejmenuje U rakouského císaře, jmenuje se třeba hotel Slovan v Plzni, ale pořád je tam nějaká jakoby kontinuita. A já jsem třeba záměrně, když jsem rešeršoval pro tuhle knížku, tak jsem se ubytovával ve všech hotelích, jako by to udělal ten Winterberg a jakoby to udělal cestující v tom roce 1913.

Dnešní host Radiožurnálu, spisovatel Jaroslav Rudiš, tak hoří pro vlaky a pro svůj poslední román, že je těžké si představit, teda teď pro mě zejména, když pořád jsme na té železnici tak nějak, že přišel lockdown a vy jste prostě nemohl pendlovat vlaky po Evropě, tak jak jste si představoval. Jak jste to snášel?

No, já se přiznám, že to teda asi pro nás pro všechny byla složitá doba. Já si pamatuju, jak jsem se loučil s posledním EuroCity, který odjížděl z Berlína do Prahy a pak přestaly jezdit vlaky. A já vůbec si nedokážu vybavit, kdy se přerušila takhle ta železniční doprava ve střední Evropě, že najednou vyrostla taková jakoby koronavirová opona mezi námi. A najednou nešlo jet z Žitavy do Liberce. Muselo se to složitě objíždět a bylo to komplikovaný. Já jsem teda pár cest, protože jsem pracoval paradoxně na té druhé knize o těch vlacích, tak jsem cestoval. A cestovat těmi prázdnými vlaky duchů, to taky mělo něco do sebe. Měli jste opravdu třeba celý vagon na 4 hodiny pro sebe, na tři hodiny pro sebe. Bylo to bizarní. Samozřejmě nějakým způsobem jsem to takhle přežil. Já jsem s Winterbergem absolvoval po Německu, Rakousku a Švýcarsku nějakých 100 čtení. Na další už pak nedošlo, protože už prostě se to celý zastavilo. A já jsem teda moc rád, že vlaky jezdí a věřím, že nepřijde už další takový jakoby zničující logdown. Myslím, že pro třeba Winterberga jako takovýho by to byla opravdu konečná, velkej smutek.

Kam byste mně doporučil jet na výlet, kdybyste, jaroslav píše, mohl vybrat jednu trasu. Řekl byste mi, Lucie, sedněte si na nádraží třeba ve Vídni, v Mnichově, v Praze kdekoliv a jeďte?

Tak já bych vám doporučil určitě jet z Drážďan do Prahy nebo z Berlína do Prahy. To jedno z nejkrásnějších cest v Evropě, tratí v Evropě, údolím Labe a pak údolím Vltavy. V bedekru 1913 se doporučuje sedět vlevo, to se nezměnilo. Když jdete tedy z Drážďan, abyste viděla řeku a jedete, že jo, podél spousty... Projíždíte tou historií. Projíždíte tou krásnou krajinou a projíždíte i historií. Doporučil bych vám sedět v jídelním voze. Když byste měla štěstí, tak tam bude obsluhovat pan Peterka tady z Jeseníků, který je takovou legendou na kolejích mezi Hamburkem a Prahou, na celé té trati. Pak bych v Praze vám doporučil přesednout a jet do Vídně, tam přespal. A v 7:58 odjet EuroCity Emona, což je latinský název pro Lublaň, do Lublaně a od posledního jízdního řádu tohle to EuroCity jede až do Terstu, do Trieste. Jede po trati, kterou Winterberg má strašně rád, tzv. Semmeringská dráha. Vlastně první vysokohorská železnice vůbec postavená v Evropě ve čtyřicátých letech už minulého století. Absolut jakoby revoluční čin tenkrát. A on obdivuje jistého (???), který tu železnici postavil. A vlastně jde ve Vídni, román se odehrává z velké části i ve Vídni, tak jde na jeho hrob a klade mu tam květiny. Tohle bych vám doporučil, to je nádherná cesta tou Semmeringskou horskou dráhou. A tenhle ten vlak v 7.58 EuroCity Emona má taky zařazen legendární jídelní vůz slovinských železnic. Vlastně jediný vůz jídelní slovenských železnic a tam obsluhuje jistý pan Popovič.

Teď jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nevíte, kdo tam obsluhuje. Víte.

Jo, jo. Já ho znám. Ten dělá fantastické řízky. To jsou opravdu jako vyhlášené jeho řízky v EuroCity Emona, stejně jako je vyhlášené prostě to skvělé načepované pivo od pana Peterky a jeho svíčková.

Poslyšte, Jaroslave, spíte někdy doma?

Jo, ale teď jsem hodně byl na cestách. Jak se to uvolnilo teďka, tak já jsem si koupil Interrail a skutečně jsem procestoval ještě celou Evropu, protože jsem si říkal, kdo ví, co se stane. Jestli se to třeba zase nezastaví. Ještě jsem dodělával tu železniční knihu, takže jsem vyrazil na opravdu pár takových hodně dlouhých cest. Třeba jel jsem z Berlína do Marseilles a Říma a pak až na Sicílii vlakem. Ale to ještě není konec, protože já jsem z té Sicílie vyrazil přes celou Evropu do Švédska a Finska a zase jsme se vrátil. Prostě popisuju celou tu cestu. Celou dobu jsem stejně myslel jenom na toho Winterberga. Tam seděl tak nějak se mnou. Když jedete takovýhle dlouhý tratě, tak... Já bych to všem doporučil. Ono se to zdá... I z té Vídně do Terstu, jste tam někde v půl pátý večer, ale prostě je to neuvěřitelný zážitek. Jednak jedete poprvé přes Alpy a pak ještě za Lublaní to taky stoupá a jedete přes ten slovinský kras. Když se pak poprvé otevře kousek před Terstem tam ta dráha, kdy sestupuje k moři takovým dlouhým, dlouhým, několikakilometrovým vlastně obloukem a poprvé se otevře výhled na moře, tak je to jako strašně silný. A ten příjezd prostě do Terstu pod majákem terským na to Trieste Centrale, to je opravdu jako hrozně silnej zážitek. A zároveň si uvědomujete, že ta délka tratě, že to je jenom relativní, že všechno je strašně blízko. Já když v Lomnici nad Popelkou v 5 hodin ráno nastoupím do prvního vlaku, tak jsem před půlnocí v Terstu u moře. To je všechno možný, všechno je mnohem blíž, než si myslíme.

Poslyšte, o čem vy si tam s tím Winterbergem v tom prázdném kupé vyprávíte?

No, tak to já s ním vedu takový monology a dialogy.

To mě fakt zajímá.

Když jsem psal skutečně tu knihu, tak jsem si s ním fakt jako povídal nebo jsem se do něj převtělil a byl jsem tím vypravěčem samozřejmě. Stal jsem se jím a takový jakoby poloviční šílenstvím jsem si s ním prošel, protože on je opravdu šílenej. On opravdu trpí tou historií, trpí těmi záchvaty historie, které jsou velmi blízký těm záchvatům hysterie a je vlastně nesnesitelný. Takže já jsem se musel do té postavy trošku převtělit. Takže jsem procházel, co je myslím pro tu knihu snad zajímavý, že jsem procházel ty dějiny střední Evropy. Vlastně všechno, co... Jsem vystudovaný učitel historie, kterým jsem se nikdy nestal a všechno nějaký takový povědomí o historii se tam dostalo, proto je ta knížka nakonec tak tlustá. Já jsem si říkal, ty jo, to bude, já nezvládnu víc než 250 stránek, ještě jako německy. Ale já jsem naskočil do toho vlaku, slyšel jsem vyprávět toho mýho kamaráda a ono se to rozjelo. A já jsem tu knihu vlastně napsal za 5 měsíců, strašně rychle. Mnohem rychleji, než jsem si myslel. Ale uvědomil jsem si, že jsem vlastně na ní sbíral příběhy možná 30 let.

Vy jste o té knize řekl jednu věc, koneckonců na začátku rozhovoru. Psal jsem to německy. A v nějakém rozhovoru nedávném jste řekl, česky bych to takhle nikdy nenapsal.

Ona němčina... Já mám němčinu strašně rád. Já žiju dlouho mezi oběma jazyky. Němčina samozřejmě není moje mateřština, ale není to cizí jazyk. Je to můj druhý jazyk a já mám pocit... Winterberg by možná řekl, že každá správná železniční trať má být dvojkolejná. A tahle ta vícejazyčnost, kterou jsme trochu ztratili, která patřila prostě k té střední Evropě, tu jsme trochu ztratili a pro mě to je hrozně důležitý, že jsem si ji získal. Já mám němčinu rád. On to je velmi hudební jazyk, i když se to možná nezdá, ale je strašně hudební a můžete si s ním velmi dobře hrát a já si s tím jazykem rád hraju. Třeba ten Winterberg používá i v němčině velmi divná slova. To byla velká výzva pro mojí paní překladatelku paní Škultéty.

Tam je nějaké slovo, něco jako překolejení nebo něco takového, jestli si to dobře pamatuju.

Překolejení, tak to je třeba jedno z těch slov. Je to jedno z těch slov. Německy Überschienung nebo překolejit, überschienen. Winterberg se tam vztahuje na svoji oblíbenou knihu. Vedle toho bedekru má s sebou knihu, která se jmenuje Die Überschienung der Alpen, překolejení Alp. Samozřejmě ta kniha je taky stará přes 100 let, dá se sehnat prostě za 2 EUR někde na internetu, ale on to bere jako zásadní dílo světové literatury o železniční historii. To slovo Überschienung, to překolejit, já jsem chtěl, já mám pocit, že když ho řeknete, že úplně cítíte až fyzicky, jak těžká to byla práce překolejit ty Alpy, jako tu železnici prostě převézt přes ty hory. To je jedno z těch slov, který mám hrozně rád. A on třeba ještě říká, je tam spousta mrtvol v té knize, na který se on odkazuje. To byla právě pro paní Škultéty opravdu výzva přeložit všechny ty komplikovaný názvy mrtvol, který jsem si v němčině vymyslel. To má jako moji velkou poklonu.

No tak vynikající, takže příští rozhovor s Jaroslavem Rudišem se odehraje ve vlaku za zvuků oblíbené Winterbergerovi opery a už víme, o čem si budeme povídat. Jaroslave, děkuju za to, že jste si na nás udělal čas?

To slovo opera... Opravdu, já si to dovedu představit, že by se dalo skoro zpívat.

Já to jako úplně slyším.

Beze srandy. No já, když píšu, tak to všechno čtu totiž nahlas. A vlastně si trošku nejen předčítám, když píšu, ale zároveň předzpívávám. Já mám hrozně rád hudbu a v literatuře, v psaní vždycky tu hudbu hledám.

No, tak to se teda na tu příští jízdu velmi těším. Děkuju mockrát, že jste si na nás udělal čas, zdravím vás, ještě jednou blahopřeju k ocenění a ať se vám daří.

Taky moc děkuju. A uvidíme se v jídelním voze. Ať žijou vlaky, ahoj.

Lucie Výborná od mikrofonu přeje dobrý den, ať se dneska daří i vám.