Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Středa 20. 10. 2021

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Lucie Výborné - Patrik Hartl


6 minut po deváté hodině. Přeju krásné dopoledne. Se mnou ve studiu je Patrik Hartl, spisovatel a jeho nový román 15 roků lásky. Tak vás tady vítám, dobrý den.

Dobré ráno.

Netajíte se, Patriku, tím, že jste workoholik. Vstáváte v 5 ráno a ze všeho nejraději už v 5 pracujete, takže předpokládám, že dneska jsme oba 2 vstali v 5 hodin ráno.

Já ne. Já ve 4, protože moje dcera měla zlej sen a řvala "tati, tati", tak jsem ji přenesl z její postýlky do mé postele, kde jsem jí prosil, aby uhla víc na stranu, abych mohl s ní tam spát a ona řekla, že ne, že ať jdu jinam. Takže já jsem spal na pohovce, kam se nevejdu, a ona spala v mé posteli, takže já už od čtyř. Dneska už od 4. A ještě jsem si nemohl, ani jsem si nemohl zapnout notebook a nemohl jsem pracoval, musel jsem dělat, že spím, protože ono to pozná, když vstanu, tak ona, jak spí, tak řekne, "Kam jdeš?" Takže dneska to bylo utrpení.

Takže na pohovce jste to doválel do kolika hodin?

Do půl sedmé. Pak už jsem vstal a ona říkala "Kam jdeš?" A já jsem říkal, že jdu čůrat a to ji obelstilo a říkala, "Tak jo." Já jsem říkal, já jdu čůrat a přijdu a už jsem nepřišel, jako udělal jsem takovej jako podfuk.

A já normálně takhle brzo ráno nevstávám, vy v 5 hodin ráno vstanete nebo před tím a začnete makat.

Jo, začnu pracovat. Napřed řeším takový provozní věci, abych jako rychle viděl, jako maily a takový věci a pak hned začnu tak nějak jako si vymýšlet, dokud je ticho a tma a klid a nikdo po mně nic nechce. To je nádhernej čas, protože ty lidi jsou tak ustrojení, že vstávají později a já mám vlastně absolutní chvíli klidu. Protože třeba večer si povídám si svojí ženou, což je krásný, ale v zásadě je to taky nějaký požadavek na mně. Třeba ona říká, říkají něco. A já jako radši poslouchám jako co ona zažila, protože já zažívám minimum věcí, tak já radši poslouchám a je na mě vyžadováno, abych taky třeba něco řekl a ona je většinou zklamaná, že jako nemám co říct. Protože když čumíte do toho notebooku celej den a jdete na oběd... Já jí vždycky řeknu, co jsem měl na oběd, protože to je moje největší událost dne, jo. Že jsem měl prostě třeba čočku. Já z toho mám radost. Já z toho fakt mám tu radost, ale jí to vůbec nezajímá. To prostě zrovna není téma. Tak je jako nešťastná, že jsem vlastně takovej placatej. Já jsem takovej vždycky večer, takový vypuštěný jako.

Protože jste ranní typ. Protože v 5 hodin ráno vstanete a v 5 odpoledne přichází první krize.

Právě, přesně tak. Takže já to tak tak dokodrcám domů a tam se snažím přežít. No, takže ráno je taková radost, kdy jsem plnej energie a nikdo na mě nedosáhne.

Já bych dosáhla teda, já jsem taky... Já jsem z vaší grupy, ale moc nás není těch ráno vstávacích. Patrik Hartl, spisovatel, dneska ve studiu Radiožurnálu. Za malou chvíli otevřeme román 15 roků lásky. Můžete psát svoje otázky na adresu dotazy@rozhlas.cz. Hezké ráno.

Spisovatel Patrik Hartl je dneska se mnou ve studiu. "Polovinu svého času trávím ve své fantazi," říkáte, "a proto není tak důležitá realita kolem mě." Ulít jste někdy nebo dostal jste se někdy do toho stavu mezi fantazií a realitou, takže jste nevěděl, kde přesně jste?

Ne, ne, ne. To naštěstí ne, ale už bych to poupravil. Myslím, že 2/3 jsem ve fantazii a třetinu jsem jako v realitě.

Jako a neobtěžuje vás to tady mezi námi?

Ne, ne, ne. Obtěžuje to okolí. Okolí to obtěžuje. Já jsem šťastnej. Měj je líp sám se sebou. Ten svět je jako krásnej. Já mám hrozně rád lidi, svět a život, ale nejlépe zprostředkovaně. Nejlépe, když mi to jako odvypráví moje žena nebo můj syn, nebo když se to dovím až poté, co se to stalo.

Takže 2/3 ve fantazii, třetinu tady v tomto reálném životě. Já mám pocit, že třeba když se potkáme v tomto reálném životě a bavíme se spolu třeba i mimo mikrofon, tak vy mě vysává tak jemně, ne energeticky, ale jakoby jste nasával můj příběh nebo kus mé postavy a já si říkám, tak kdy se objevim v dalším Hartlově románu a kdo budu?

To jo, ale to je proto, že právě mám rád lidi. Takže já, když se s někým setkám a připadá mi zajímavej, tak se vlastně ptám, protože mě hrozně jako těžší zjišťovat, jak ten člověk žije, protože já sám vlastně žiju strašně placatě, tak mě baví zjišťovat, jak žijou ostatní lidi. A je to hrozně inspirativní. Je hezký, je zajímavý, že všichni jako se narodíme a zemřeme a mezitím spousta lidí nic nepodnikne, nic zvláštního nezažije a jsou tak jako na prd, jo. To jsem třeba já reálně, jo. Tam není reálně nic. To je nějakej jako člověku, co sedí a mlčí.

No ale v těch dvou třetinách se vyřádíte.

Tam se vyřádím. Tam je to jako nádherný, ale na to potřebuju nějaký kontakt s realitou, který prostě vlastně nasávám ze všech těch lidí kolem a hrozně zajímá, jak prostě prožívají den. Je to strašně hezký, kolik hodin my máme k dispozici. Mám strašně moc hodin k dispozici a já blbec jako sedím a čumím a nic jako nezažívám, ale v té fantazii vlastně můžu zažívat za všecky ty lidi, který potkám úplně všecko, za všecko, co vidím. To je krásný. Ta fantazie jako přetaví úplně všechno, s čím se ten mozek setká a upraví to do mých ideálních představ a naplní to tím životem ještě třeba na 150 nebo 180 %. Že vlastně takový život by se ani nedal žít, protože by byl příliš intenzivní nebo emocionálně intenzivní a v tom já jsem. Takže já mám pocit, že jako vlastně žiju...

Že jste se vydal.

Jako já jsem kompletně naplněnej až po okraj různýma emocema, vzrušením a napětím a zájmem o něco, ale reálně vlastně jsem jako mech.

Já tak sleduju, pane mechu, ty vaše romány, ty vaše knihy a říkám si, když má ten Patrik takovou fantazii, tak v té dětské fantazii by ho to nebavilo?

Ne, já jsem strašně šťastnej, že nejsem dítě, protože mám úzkostné poruchy a...

Já se bavím o knížkách pro děti třeba.

To taky ne. Protože mám malý dítě, takže já vlastně dětský... Já, jak mám čtyřletou Áju, kterou velice miluju, to je třeba říct, jo, tak já mám dětskýho světa plný zuby. Cokoliv dětského je tak maximálně odpudivé, že jako... Jako když jíte pořád knedlíky a každý den zase dostanete ráno knedlík a v noci dostanete knedlík a pak už prostě nechcete knedlík. Že bych ve fantazii ještě se věnoval knedlíkům, tak to vůbec jako nepřipadá v úvahu.

Rozumím.

A miluju ji, jo.

Lidi, co mají velkou fantazii, tak taky lžou, protože jim pravda připadá nezábavná. Lžete?

Tak to ne, asi moc ne nebo vůbec. Těžko říct. Ani ne,. To je moc náročný. Pro mě je to náročný. Pro mě je jednodušší být přirozeně spontánně pravdivej, protože pak nemusím vymýšlet žádný komunikační strategie. Lež je poměrně náročná komunikační strategie, to mě vyčerpává. Já nevím, jestli jsem někdy... Jako někdy třeba manželce řeknu, že jsem kouřil jednu cigaretu a ve skutečnosti to byly 4. Tak to třeba jako udělám, abych nedostal jako... Teď jsem chtěl říct slovo, který asi se nemůže vysílat. Abych nedostal bídu, tak, abych nedostal bídu. To říká můj syn.

Teď tomu tedy vůbec nerozumím. Abych nedostal bídu?

No, protože ona mě má ráda a nechce, abych zemřel. Takže ona to všechno vidí fatálně. Já si dám 4 cigarety a ona už vidí jako moje plíce a rentgeny a to já tak nevidím. Já to cítím, jako že to bude prima pokouřeníčko a ona už mě vidí na nějaké jako klinice. Jo takže proto jí radši říkám míň než víc, protože by mě hrozně jako plísnila, že o sebe nedbám, což je pravda, že o sebe nedbám, no.

Zas tak hrozné to není.

Ne, žádnej kalič nejsem.

Spisovatel Patrik Hartl je dneska se mnou ve studiu. Tak za chvíli už otevřeme ten román, alespoň doufám.

V dopoledním Radiožurnálu jste slyšeli filmovou píseň z filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Pan režisér Patrik Hartl tady se mnou teď sedí, ale budeme se bavit o 15 letech lásky. Nebo možná bysme se mohli ještě se na chviličku vrátit k tomu filmu.

Ano.

Protože vy jste někde vlastně o té režisérské profesi řekl, že to je dost odpudivá a velmi riskantní práce. Já jsem tady seděla s mnoha režiséry a nikdo mi nic takového neřekl, tak by mě zajímalo, proč vy si to myslíte?

Asi jsem citlivější. Já jsem jemný člověk. Já jsem citlivka a jsem jako emocionálně hyperbolizovaný...

Vybuzen, jo?

No, no, takže vlastně senzitivně vnímám různý věci a filmová režie je nějaký boj. A já se umím prát, mám rvavost v sobě i agresivitu, která je potřeba na prosazení nějaké vize, to prostě tak je. Ale zároveň jsem prostě přecitlivělý, takže vnímám různý tlaky a nepříjemnosti s tím spojený. Je mi líto těch lidí, který do něčeho nutím třeba, ale musíme je nutit a jsem v tom úplně jako nesmlouvavej, ale vlastně mi to nedělá dobře.

Jo, tady právě ještě cituji váš rozhovor "Jeden producent natáčení se mnou charakterizoval jako Hartlovu válku." Což mně přijde úplně nepochopitelné, protože já vás vnímám jako strašně zábavného člověka, takže... A vy se i na place vztekáte a křičíte?

Já se nevztekám. Křičí někdy. Nevztekám se. Já bojuju, já rvu a trhám. Trhám, protože někdy je třeba trhat. Filmová režie je, jako kdybyste si vymyslela děťátko, který je nahatý malinký křehoučký. A já jak jsem citlivej, tak ho držím v ručičkách, teda ono má ručičky, já v těch prackách a teď běžím tím natáčením a tím natáčecím dnem a jsou různý problémy, který ohrožují vývoj plic toho děťátka, očiček jo, toho trávicího traktu. A já vím, že to děťátko může být nádherný a strašně se rvu se všema protivenstvíma kolem, aby to děťátko mohlo vyrůst. A to není něco, co chcete zažívat. To je prostě... Vy byste chtěla, aby to děťátko mohlo růst v klidu a všechno se mu vyvinulo nějak harmonicky, ale filmové natáčení harmonický není, protože těch vlivů vnějších, který můžou ohrozit tu krásu toho děťátka, je příliš mnoho. A já jsem v tu chvíli jako režisér jedinej, kterej má sílu to děťátko uchránit a vlastně mu dovolit jako vzrůst. Takže prostě se rvu a jsem nesmlouvavaj a zároveň se bojím vlastně o to děťátko, takže není mi to jedno. Jako jedu na 150 %, proto je to válka.

Jo, teď to chápu. Teď tomu rozumím. V tom filmu, který už asi někteří naši posluchači viděli, se parta chlapů zaváže k takové výzvě o svlékání a o běhu přes Staroměstské náměstí (vašem vlastním už jste mnohokrát mluvil). Ale mě zajímá, jestli je před vámi nějaká další výzva, protože člověk časem navlékne ty bačkory, zpohodlní. Výzva zvaná film už je za vámi. Co teď?

Je, já teďka řeším důchod.

Pardon, vám je 44 let.

Já vim, já jsem velice plánující člověk. A jsem nějak jako posedlý členěním času a přípravou na problémy.

Zajímavé.

Protože mám jako drobnou úzkostnou poruchu, tak napřed zmapuju terén, kde všude může být jakýkoliv problém, ten vyšťárám a vyřeším ho. Když ho vyřeším, tak to nějakou dobu trvá a pak můžu žít. Takže já už teďka musím řešit důchod, protože moje fantazie je veliká a těch problémů, které před sebou vidím, se mi zdá jako hodně. Takže já vlastně teďka řeším...

Počkejte, tak to mi řekněte, protože já jsem blíž důchodu, než jste vy a potřebovala bych s tím něco dělat, ale já jsem ten opačný typ.

Třeba tolik nepřemýšlíte?

Já žiju tímto okamžikem velmi silně.

Já moc přemýšlím.

Nad čím mám přemýšlet, co se týče důchodu.

No, u vás bych řekl, že jako asi není třeba jako přemýšlet. Jako když člověk nemá jako vlastně úzkosti z ničeho, tak není potřeba přemýšlet. Já to mám tak, že mně se moc dlouho daří, funguje mi mozek. Funguje mi tak moc, že nechápu, jak je to možný. A cítím, že dřív nebo později přistane ten mozek fungovat, že nebudu moc vymýšlet. Já se teďka na něj strašně spoléhám a on mě nikdy nezklamal, je to neuvěřitelný. Mám velký jako štěstí. Já se spoléhám prostě na tu kreativitu, které je v tom mozku a já nevím jak vzniká, je to složitý a já nevím, jako co se s tím počítá. Jediný, co vím, je, že život je proměnlivý a nikdy nezůstává stejný. Takže jediný, na co se člověk v životě může spolehnout, je, že se věci změní. Takže já dřív nebo později, stejně jako jiní autoři sebe talentovanější, dojdu do okamžiku, kdy ten mozek už nebude tak kvalitní a stejně jako Jarda Jágr už nebudu dávat góly v NHL každý den, ale budu se muset vyrovnávat s tím, že prostě už mi to tak nebruslí. A já teď řeším, co budu dělat, až mi to přestane bruslit, jo.

To je teda zajímavá otázka. Blíží se zprávy, tak s dovolením. Vrátíme se k tomu tématu za okamžik.

Dobře. Fajn.

Dneska vychází kniha Patrika Hartla. Jmenuje se 15 roků lásky. Vím, že 15 roků jste ji nepsal, ale určitě roka a půl, možná 2 roky ano.

2 roky, 2 roky jo.

2 roky jo.

Předtím jsem ji 2 roky nosil v hlavě.

Kde se vzal námět na ženu, která umí na chlapa naložit takovou porci lásky, že by to porazilo i vola. A teď cituji autora.

Já jsem romantik, jako jsem velice... Já mám ohromnou potřebu lásky, jako ohromnou. Mně nikdo nedokáže uspokojit. Myslím v té emocionální rovině. Já strašně toužím po lásce a mám velký štěstí, že jsem našel svoji ženu a že mi vyhovuje a že tu lásku s ní můžu sdílet. Ale já mám na mnoho žen, jako potřeba emocionálního sdílení je ohromná. Takže já jsem zjistil, že když třeba píšu o nějaké možnosti, že by se nějaký 2 bytosti mohly mít rády, tak já se strašně nadchnu, jsem strašně šťastnej a i intenzivně prožívám s nima ten příběh a toužím po tom, aby jim to vyšlo. Prostě jsem romantickej. Já jsem nad tím jednou přemýšlel, zjistil jsem, že pro svoji ženu bych zemřel hned, že to vím, stoprocentně.

Vážně?

Kdyby se cokoliv stalo, stoprocentně.

Ví to ona?

Nevím, ale rozhodně vím, že by mě jako seřvala, co říkám takový kreténský věci, že to prostě nesmím, jako že nesmím jako zemřít. Ale já bych... To je jednoznačná pozice. Tak taky vím, že to je ta správná žena, se kterou jako je mi dobře na světě.

Zatím teda úplně jediná žena ve vašem životě, jestli jsem to pochopila.

Je to tak. Komplet. Je to komplet moje jediná žena, protože tak jako zemřít člověk může jenom jednou. A já jsem připraven každý den a už skoro 30 let pro ní jako jsem jako ready zemřít.

Tzn. vám bylo 15, když jste se seznámili.

Mně bylo 16, teď je mi 45. Teď je to 29 let. Je to 29 let. No a to proč o tom mluvím, je protože romantická potřeba lásky, což znamená lásky, která je jako veliká, která je nadměrná, která je nějak osudová, tu sdílím s hlavní postavou knížky 15 roků lásky, s Alešem. Já s ním sdílím hrozně moc. Já jsem ho napsal úplně jako sebe. To jsem ještě nikdy neudělal. Je to velice intimní pro mě a křehký a jsem nějak zranitelnej a je mi z toho trochu úzko, ale napsal jsem ho jako sebe. Jako vlastně já jsem Aleš. Rozdíl mezi náma je...

Pardon, to jsem teda od vás ještě neslyšela a není to náš první rozhovory.

Já jsem prostě se zcela obtisk jako komplet. Takže to riziko teďka už jako vlastně odmítnutí toho, že se to lidem nebude líbit nebo je prostě pro mě... Jako já se tak identifikuju s tou postavou, že to je jako složitý.

Takže odmítnou vás, když se jim to nebude líbit.

Je to tak. Ale on je teda o hlavu menší než já. To jsem mu udělal schválně.

Pardon, vy jste docela vysoký chlap, takže to zas není tak zlé.

A jinak jsme si strašně podobní a ten základní životní jako chlapskej koncept máme stejnej. On hrozně touží... A on neměl to štěstí co já, že jsem v 16 potkal tu ženu, pro kterou chci zemřít a je mi dobře. Já tohle potřebuje vědět. Asi jako chlap někdy ten testosteron a zvíře ve mně, já umím být i zlej, a to zvíře ve mně potřebuje vědět, že umí roztrhat i samo sebe a proč. Musím vědět, proč. Kvůli své ženě, to je jasný. A to je krásný, protože vlastně já potom, když ona třeba se na mě zlobí nebo si myslí, že jsem idiot, tak mě to nevadí, protože já jako vím, že v tom absolutním rozměre to se přežene tady ta bouřka.

V tom běhu na tu dlouhou trať prostě.

No, no, je to jako v pohodě. No a ten Aleš má tuhle touhu taky. Najít někoho, pro koho může zemřít. Protože žít život je pro inteligentního člověka složitý, jakmile se zamýšlí nad tím, proč žije a kam směřuje, to je vlastně složitý. Provegetovat ten život je fajn, je to super, a když člověk má nějakou jako ambicí zažít něco nadživotního, tak většinou potřebuje někoho druhýho, protože sám to nedá.

A většinou ho ale nenajde.

Většinou je těžký, hrozně těžký ho najít. A já jsem strašně šťastnej, že Aleš ho...

Jí.

Nebo teda jí, sorry. Ono to totiž je jedno, jestli je to chlap nebo holka, ale on teda je na holky. Tak já jsem strašně šťastný, že on tu lásku najde někde jako po všech peripetiích, hrozně mu to přeju. To hledání je fakt dobrodružný. A on musí v životě chlap... Každý člověk v životě touží po nějakým pevným bodě, po něčem, protože my žijeme v chaosu. Náš svět nemá ideologické zacílení. Ještě možná v sedmnáctém století jsme věřili, že bude nebe a my se ho třeba dožijeme.

Tak někteří lidé to mají.

Jo, ale drtivá většina ví, že jenom zemřou a žádný nebe nebude. A to je těžký s tím žít. A člověk hledá nějakej pevnej bod. A většinou ho najde ve vztahu. V tom, že někoho má tak moc rád, že se vytvoří pevný pouto a ve dvou to člověk jako zvládne nebo s dětma nebo vytvoří jednotku, bojovou jednotku rodina. Tu vytvoří. A když se to nedaří, hledá to. A zároveň ten Aleš vychovává 2 malý holčičky a musí být tím pevným bodem pro ně. Takže on ten svůj vlastní pevný bod nemá, hledá ho a zároveň musí pro ty svoje holčičky být jakousi jistotou. A je to vtipný. Já vždycky se hrozně rád všemu směju.

Pochopila jsem.

Vždycky vlastně vyprávím o vážném tématu, protože vážný téma mě dokáže dlouhodobě vzrušit a dokáže taky vzrušit lidi, protože lidi prostě řeší vážný věci. Lidi jako v životě řeší vážný věci. Ale mě hrozně baví se tomu smát a tím se jako bavit. Tak ten Aleš v 15 rocích lásky je romantik a hledá lásku, no. To mě baví, no.

Patrik Hartl. Za malou chvíli se vrátíme na léta k Jágrovi, protože tam jsme přestali.

S Patrikem Hartlem, spisovatelem se vrátíme k tomu, čím aktuálně žije. Vy jste mě docela tou svojí starostí o důchod vyrazil dech, protože v 45... No dobře. Ale ta základní otázka zní, co budu dělat, až mi to přestane bruslit?

No, já budu malovat. To vím, to vím. Já jsem výtvarničil. Když jsem byl náctiletý, tak jsem maloval takový velkoformátový olejomalby doma, většinou po nocích. A strávil jsem tím jako mnoho a mnoho a mnoho nocí. A vášnivě jsem nějak zaplňoval ten prázdnej prostor. Mě fascinuje prázdná plocha.

Tzn. prázdná stránka, prázdné plátno.

Prázdná stránka, prázdný plátno, který je jako velký a který jako svým tělem a svým vnímáním barev prostě zaplňuju nějakým obsahem, který, což je fascinující, se stane emocionálním. To je bílo a vy tam napatláte nějaký barvy a ony potom začnou jako působit. Třeba máte z nich radost nebo tam vznikne harmonie. To je úžasný.

Je tam abstrakce? Je to abstrakce?

Jo, jo. Dělám abstraktní věci. Teďka jsem roky nemaloval, roky jsem nemaloval. Protože ono to je náročný. Jako vlastně ten proces je nějakým způsobem náročnej. Ale fór je v tom, že mně došlo, že když ten můj mozek přestane být tak výkonnej a nebudu si pamatovat různý věci a souvislosti, on jako psát román je prostě intelektuálně poměrně složitá činnost, která musí eklekticky různě sbírat různý informace a být schopný s nima aktivně pracovat, a když něco člověk vymyslí na straně 30, tak na straně 420 se k tomu musí vrátit, musí udržet vlastně mnoho linií příběhu naráz. Tam je nejpravděpodobnější, že tam selžu v nějakém věku. Doufám, já bych jako byl rád, naplánovaný mám začít selhávat 75. To by se mi líbilo.

Tzn. v 75 přecházíte na krátké povídky a potom na malby.

Ne na krátké povídky se vykašlu.

Krátké povídky to ale zachrání. Tam nemusíte držet dlouhou...

To mě nebaví, to mě nebaví. Já potřebuju rozměr, který je větší než já. Já potřebuju velkou jako výzvu a potřebu, když se rozpřáhnu, tak potřebuju nedosáhnout na konec.

Jste megaloman?

Ne, ne, ne. Potřebuju mít rozměr zeměkoule a rozměr lidskýho života. Potřebuju se utkávat s nekonečností svým způsobem. Což znamená, všechny příběhy, které vymýšlím, jsou tak rozsáhlé, prokomponované, že si je nedokážu zapamatovat. Tak já poznám taky dobrej příběh. Prostě mě přesahuje. Stejně tak jako lidský život přesahuje jedince, tak mě ta tvorba vlastně nějak přesahuje. je lepší než já. To mě na ní vzrušuje. Mě by to nevzrušovalo jako napsat povídku krátkou. Nechce se mi. Chci spíš bojovat, přejít na ty ohromný plátna, který mě taky převyšují. Ale tam výhoda toho malování je v tom, že člověk si nemusí nic pamatovat, nemusí mozek nějak jako složitě fungovat, protože patláte...

A člověk to musí umět ale.

Jo, jo, jo. Ale to nebude problém.

Jakmile řeknete slovo patláte, tak jako to evokuje něco, co nechcete úplně.

Však já nemusím s tím nic dělat, to se nemusí prodat, nebo to se nemusí už někomu jinýmu líbit. To si můžu patlat sám.

Teď tomu rozumím. Protože ta otázka nezněla tak, čím se budu živit, až mi to přestane bruslit, ale zněla, co budu dělat.

Ano, to mě nezajímá. To mě budou živit děti až mi bude 75. To je jasný. To mám jasný. To je přece jasný. Takže já si budu patlat, ale důležitý je, jako čím zaměstnám tu fantazii, aby mě nesežrala, abych neměl jako úzkosti nebo abych nebyl zlej, agresivní dědek. Tak musím vlastně tu fantazii nějak jako využít, někam ji poslat, tak ji pošlu na velký bílý plátno a musím to řešit teď, protože budu muset sehnat ateliér. Chápete?!

No je vám 45, máte ještě 20 let na shánění ateliéru.

No, tak ale budu muset jako zajistit děti, ženu a ještě si pořídit ateliér, tak to jako konceptuálně tak jako tuším, že bych měl postupně dávat peníze bokem na ateliér. Takže já teď řeším důchod.

Dobře, ale do toho teďka píšete nějakou divadelní hru, jestli jsem pochopila a pravděpodobně už je v běhu i nějaká nová kniha.

Jo, to mám v hlavě. Ta je v hlavě. V hlavě jsou 2 teďka ve frontě.

Zase o lásce?

Vždycky je to o lásce, ale ta láska má jako tolik podob. Hele, ono to... V zásadě já neznám intenzivnější téma než je láska, protože jak intelektuál, tak idiot touží po tom sdílet svůj život s někým na kom mu záleží a s někým, kdo ho má rád. Vlastně nevím o žádném... Já umím zničit svoje tělo, nezáleží mi na sobě, egocentrický... Můj syn říkal, že jsem jako hyperegocentrický a že mám nulovou sociální inteligenci, ale to je proto, že je ještě malej a nerozumí tomu.

Co kdybych se vašeho syna začala zastávat?

Je to možný. Já vím. Jako částečně má pravdu, ale to nevadí. Já prostě vlastně neznám podstatnější téma než to, jak najít někoho, s kým sdílet svůj život a jak naplnit svůj život tak, aby byl člověk šťastnej. O těchhle dvou tématech píšu.

Dobře. A já mám poslední otázku, ale ta mě nenechává klidnou od té doby, co jsem našla tenhle váš výrok. Vy jste totiž jednou řekl, že chcete napsat divadelní komedii o zelenině ve stánku na trhu. A doslova cituji, "Bavilo mě, že by všechny postavy čekala buď rychlá smrt rozřezáním nebo pomalá smrt vařením." To byla jenom legrace nebo v tom fakt je nějaký potenciál?

Ne, ne. No v tom je nepochybně potenciál.

Můžu si zahrát květák?

Můžete, já bych vás rozmixoval? V tom je obrovský potenciál, protože vlastně ta zelenina je stejná jako lidi, že? My všichni zemřeme a někdo bude mít štěstí a bude to rychlý a někdo bude mít smůlu a bude to pomalý. A ta zelenina s tím by si musela nějak vyrovnat, vlastně nějak prožít ten život do toho rozmixování hezky. To je zajímavý. Vy víte, že budete rozmixovaná nebo vás někdo pomalu bude vařit nějaká nemoc a s tímto vědomím máte žít. A naplnit ten život radostí a chutí a štěstím je s tímhle vědomím obtížný. A to mě baví. To mě jako vzrušuje.

Kdybyste si měl vybrat, jestli budete pomalu vařen, prudce rozmixován nebo třeba rozsekán nožem. Tak pomalu nebo rychle?

No, já bych zemřel při vzpouře zeleniny a jako vlastně umlátil bych jako to okolí sám sebou, takže bych se... Jako já bych byl zřejmě okurka a vlastně tak bych kolem sebe mrskal, až bych se celej jako rozmlátil. Ale doufám, že bych posekal dost jako kolem sebe těch protivníků.

Tak si okurka s květákem hezky popovídali a tím končí rozhovor se spisovatelem Patrikem Hartlem. Moc vám děkuju za ten závěrečný obraz a ať se vám daří, Patriku.

Děkuju, papá, hezkej den.

Lucie Výborná od mikrofonu přeje pěkný den, ať se daří i vám.