Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

čtvrtek 21. 10. 2021

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Lucie Výborné - šéfrežisér Českého rozhlasu Aleš Vrzák


Hezké dopoledne. 7 minut po deváté hodině. Šéf režisér umělecké tvorby Českého rozhlasu, jeho pořady získaly mnoho cen, třeba i ceny právě probíhajícího festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia rádio, Aleš Vrzák je dneska mým hostem. Takže zdravím po linkách do olomouckého studia Českého rozhlasu, dobrý den.

Dobrý den, zdravím do Prahy.

Aleši, budeme se bavit o vaší doméně, o rozhlasových hrách, dramatizacích a četbách. Zajímá mě, bál jste se vy někdy u nějaké rozhlasové hry nebo stalo se někdy, že vás něco dohnalo k slzám?

No, ono to má vlastně možné 2 odpovědi. Bojím se skoro vždycky jako režisér, když začínám natáčet, jestli ten výsledek bude odpovídat mé představě a jestli se to proti mně nějakým způsobem nezvedne a nevytvoří to nějaké překážky při natáčení, ale vy jste asi měla na mysli, jestli se bojím při poslechu. A určitě ano, určitě ano.

Vzpomenete si na něco? Já si třeba vzpomínám jako malé dítě na nějaké konkrétní věci. Vzpomenete si vy na něco přesně?

Teď mi teda nenapadá úplně přesný titul, u kterého bych se bál, ale mám pocit, že to jsou úplně obyčejné emoce, které samozřejmě, když propadneme poslechu a třeba dokonce bychom tu věc poslouchali na sluchátka, stali se součástí té věci, zavřeli oči, tak začneme prožívat ten hororový prvek nebo děsivý prvek nebo krimi prvek a nastanou u nás stejné emoce jako v běžném životě při tom, kdybysme prožívali tu situaci.

Kdy umí být ticho strašidelné?

Já myslím, že ticho je strašidelné vždycky. Že jsme absolutně odvykli tichu. A i když vyrazíme někam do lesa, říkáme, že jdeme za tichem, že jsme přehlceni městským zvukem, tak vlastně se ocitneme v prostoru, kde najednou zaberou uši a my začneme intenzivně poslouchat, kde kape voda, kde prostě vítr mezi jehličím probíhá, kde spadla šiška, kde najednou běželo nějaké zvíře. A vlastně je to neustále intenzivního hluk, v kterém vlastně se ocitáme. Kdyby nás někdo vzal a dal nás do odzvučené vlastně komory, tak si myslím, že současný člověk by velice brzo zešílel, protože to, že neslyší vůbec nic, by ho vlastně dostávalo do, myslím, nějaké jako vnitřní psychické krize.

Mně se to stalo v jeskyni, kde pravda, proudí voda, ale jak ten mozek vlastně nevidí, tak vám začne vlastně sám předhazovat ty obrazy. Znáte ten pocit?

Ano, znám. Mě teď vlastně trochu napadl jiný příklad, ale podobný, a to, když jsem se ocitl na Roraimě, což je stolová hora na pomezí Brazílie a Venezuely a tam jsem strávil asi 4 dny na té hoře. Šel jsem tam asi 2 nebo 3 dny pěšky s nějakým indiánem. Tak najednou si člověk dívá v noci na to nebe a je to všechno odstavené od světelného šum. Tzn. že vlastně vidíte tu čistotu toho nebe a neuvěřitelnou záři hvězd, která je magická. A druhý zážitek sem měl tady na festivalu Prix Bohemia Rádio, a to bylo v kavárně Potmě, kde jsem uváděl pořad o Haně Maciuchové, takovou vzpomínku na tuhletu fantastickou českou herečku a vynikající rozhlasovou herečku. A byl jsem necelou hodinu zavřený v tom prostoru té kavárny, a to mi teda vůbec nebylo příjemné, musím říct. Že v tu chvíli člověk má neuvěřitelný vlastně obdiv k lidem, kteří zvládají to, že nevidí. To, že vlastně se pohybují jakýmisi jinými senzory. Tak já v té kavárně ten pocit jsem vlastně zjemňoval tím, že jsem se dotýkal stěny, která tam je. To mně aspoň dávalo nějaký záchytný bod, nějaký pocit bezpečí. Vlastně v té tmě, jak jste mluvila o té jeskyni, kdybych se vyskytl uprostřed toho prostoru, asi by to poměrně ve mně vyvolávalo velkej strach. A asi možná taky jsem trošku částečně klaustrofobik.

Říká rozhlasový režisér Aleš Vrzák. Dostaneme se do světa rozhlasových her. Ptát se na ně můžete na adrese dotazy@rozhlas.cz. Na řadu, pevně věřím, přijde i paní Hana Maciuchová.

Režisér umělecké tvorby Českého rozhlasu Aleš Vrzák je dnes hostem Radiožurnálu. Na počátku bylo slovo, což se dá říci v případě rozhlasové tvorby úplně v pohodě, na počátku vaší práce je kniha nebo scénář, jak dlouho s ní pracujete než to celé začne?

Je to vlastně velmi rozdílné. Ta práce je velká, než to začne. U nějaké četby, kde je kniha, tak samozřejmě se tím člověk probírá, jednak tou původní látkou, potom tou úpravou, kterou ta kniha dostala. A pak vlastně volí toho interpreta, začne s ním pracovat a domlouvá s dramaturgem nějaký záměr. Vůbec způsob toho natáčení a proč dramaturgie vybrala tu látku a co mě na ní zajímá, abychom našli nějaké shody. U rozhlasové hry je to trochu rozdílné, protože já dostanu scénář, na kterém začnu pracovat zase s tím dramaturgem a přizvu zvukové spolupracovníky, zvukového mistra, dominantně zvukového designéra a probíráme jednotlivé věci, kudy na tu látku a jakým způsobem na ní pracovat. Ale může se stát ještě na věc, a to, že ten autor píše tu věc přímo pro nás. A že dramaturg se rozhodne mně zapojit do celého toho procesu. Já se vlastně dostanu k té látce k velmi hrubému materiálu, kde začnu už konzultovat přímo s tím autorem naše vzájemné představy a tam je samozřejmě pak ta fáze velmi dlouhá. To může trvat i rok.

Slyšíte už konkrétní hlasy herců, když si třeba něco čtete jen tak polohlasem?

Ano, slyším.

Herci se obsazují do filmu dost podle vizáže, často i podle nějaké škatulky. Obsazují se do rozhlasových her herci podle hlasu?

Ano, ano. Ale myslím si, že ta vizualizace probíhá i v rozhlase, že čtete tu figuru a představujete si jí a najednou samozřejmě je to propojené nejen v té hlasové podobě, ale i v té fyzické. Protože myslím si, že ten lidský mozek funguje tak, že věci vnímáme velmi komplexně. Takže většinou, když někdo promluví hlasem, tak ti posluchači si ho představují okamžitě fyzicky. Je veliký, je malý, je tlustý, je tenký. A ten hlas s tím musí nějakým způsobem korespondovat. Příkladem je to, že vlastně, když potkáme člověka, tak my očekáváme nějakou zvukovou hladinu jeho hlasu. Většinou se trefíme. Ale třeba 5 % nebo maximálně 10 %, kdy ten člověk promluví a nás zaskočí jiná vlastně varianta, než jsme očekávali.

To jsou drobní muži hovořící basem a podobně.

A obráceně. A tam vlastně nám trošku berou vítr z plachet a my nedokážeme úplně zareagovat. Myslím si, že je to na nás většinou znát, že jsme zaskočeni.

Pustíme si teď pár krásných hlasů z vašeho seriálu Tobiáš Lolness.

/ukázka seriálu/

Tak takhle režíruje Aleš Vrzák, alespoň v krátkosti. To byl Tobiáš Lolness. Tam je poměrně dominantní dětská část. Děti si vybíráte tady z domácích zdrojů, z osvědčeného Dismanova souboru?

Ne vždy, ne vždy. Snažím se najít občas, nebo když zavadím o nějaký hlas, který mě zaujal, tak vlastně klidně sáhnu i mimo to rozhlasové pole. Tady konkrétně to bylo půl napůl, protože jedna z těch velikých dětských figur byla také mimo Dismanův soubor.

Mě zajímá, jestli existuje, když jsou kamerové zkoušky, jestli existuje něco jako mikrofonní zkoušky?

Ano, ano, existuje. Jednou dokonce vyrábíme vlastně takový seznam hlasů nebo audio seznam spíš a ty zkoušky se jmenujou audiční a probíhají jednou za 4 roky, kdy všichni režiséři týden poslouchají všechny herce, kteří se přihlásí na ty audio zkoušky. A je to takových 180 lidí, kteří projdou tím testem a my zaznamenáváme jejich hlas v různých polohách a v různých žánrech a dostávají se do rozhlasové databáze. Konkrétně ty další zkoušky budou probíhat příští rok v březnu.

Můžu si taky představit režiséra Aleše Vrzáka, jak sedí se zavřenýma očima v divadle a poslouchá.

Ano, ano, ano.

Takže děláte to taky.

Dělám to, dělám to. Nevědomky, ale dělám. Vždycky se přistihnu při téhle věci.

Rozhlasový herec musí mít mozek, říkáte. Já tomu rozumím, tomu co říkáte, ale někdo jiný by si mohl myslet, že na hraní v televizi třeba mozek nepotřebuje.

Tak to je taková. To je pole, které je velmi vachrlaté, ale co jsem tím myslel přesně je to, že v tom rozhlase ta představivost samozřejmě je nutná, kterou herec musí do toho výkonu zapojit a zapracovat dokonce takovým způsobem, aby celou tu situaci ztvárnil v hlase. Když máme pocit, že ta sekvence jen velmi akční, ale on jí bude provádět tak nebo je natáčena, že stojí pouze u mikrofonu, od kterého se nesmí příliš oddalovat, ale tím hlasem musí vyjádřit přesně to, co se děje v té akční scéně.

My se určitě ještě dostaneme k umění rozhlasových her i k natáčení v plenéru, tedy mimo rozhlasové studio. Hostem Radiožurnálu je rozhlasový režisér Aleš Vrzák.

Šéfrežisér umělecké tvorby Českého rozhlasu a rozhlasový režisér Aleš Vrzák je po linkách z Olomouce hostem Radiožurnálu. Pojďme si říct, co rozhoduje o tom, že vezmete herce mimo studio, kam herce berete rád. Čím jsou tak skvělé ty realistické lokace?

Já si vlastně od nich slibuju, že dojde k jakémusi uvolnění a chci napomoct tomu hereckému výkonu, že se dostane do prostoru, kde lépe ztvární tu roli. A samozřejmě, že od toho čekám, že ten prostor nám vrátí a přinese i zvuky, které přirozeně dostaneme do toho zvukového záznamu a že ten herec na ně bude přirozeně reagovat. A to je věc, která vytváří nějakou určitou magii. A to rozhodnutí, proč vlastně jdeme mimo ten rozhlas, kdy jdeme do čistého plenéru, tak je vždycky na té textové podobě.

Buďme konkrétní. Kde jste všude byl?

Ono to nemusí být úplně všechno jakoby v přírodě, což samozřejmě probíhá, že hledáte lokaci, kde nebudou třeba lítat letadla, kam potřebujete odjet, kde to bude vytvářet určitou magii, ale my teď napadla 1 hra, kterou jsem točil, která se jmenuje Tacet, je zajímavá tím, že...

To je o tom, jak ta dívka přestane mluvit.

Ano, ano. Je hlavní hrdinka a tu herečku jsem obsadil do toho, bylo to Šárka Vaculíková, tak nepromluví v té éře ani slovo. A celá ta hra se vlastně tvořila mimo studio, přestože byla v interiérech a točila se v budově karlínského rozhlasu. Ale my jsme využili všechny prostory, které tam jsou a tam jsme se vlastně pohybovali s herci. Snažili jsme se navodit všechna ta prostředí, která nějakým způsobem můžou evokovat ty dané prostory a která mohou pomoct vlastně, pomoct hercům se jaksi psychicky připravit na ten prostor. Sliboval jsem si od toho, že se to odrazí v tom výkonu a myslím, že to snad vyšlo.

Jak zajistíte, když natáčíte, že nebudete rušeni? Protože já když začnu točit reportáž, tak zásadně přichází muž se sbíječkou, sekačku a nebo letí letadlo.

No, je v tom samozřejmě trošku sázka a míra štěstí, že to přesně tak vyjde, ale většinou to vychází.

Já si vzpomínám teď na knihu Jamese Herriota, co by se veterináři stát nemělo. Existuje, Aleši, něco, co by se režisérovi stát nemělo, a přesto se to stalo?

To nevím, na to asi neumím odpovědět úplně.

Zkuste to.

Myslím, že se musí vyrovnat s každou situací. Protože máte herce na určitý počet hodin, který je přesně naplánovaný a vy to musíte v tom čase zvládnout.

No přesto i veterináři se stane něco, čemu musí čelit. Já vás nechám přemýšlet. Blížíme se k půl desáté a ke zprávám, potom se třeba k tomuhle tématu ještě vrátíme, a když ne, máme spoustu jiných věcí na probírání. Aleš Vrzák je dneska hostem Radiožurnálu. Otázky píšete na adresu dotazy@rozhlas.cz.

V Olomouci právě probíhá největší přehlídka rozhlasové tvorby Prix Bohemia Rádio. V Olomouci je také host Radiožurnálu, jinak domácí v tomto domě, šéfrežisér umělecké tvorby Českého rozhlasu Aleš Vrzák. Budeme se, Aleši, vracet k tomu, co by se režisérovi stávat nemělo nebo to přeskočíme a mohu jít na další otázky.

Jsem přesvědčený, že musí vyřešit každou situaci, dokonce i to, když nepřijde herec.

Když nepřijde herec, tak se zruší natáčení nebo?

No, nemusí se to stát vždycky. Vybavil se mi 1 moment, kdy mi filmová produkce vlastně nepustila dohodnutého Ondřeje Vetchého a bylo tam vlastně dalších asi 5 herců a pak je takový jako kompars, protože jsme natáčeli hru, která se jmenuje Benzína Dehtov a tam šlo o fiktivní přepadení autobusu. A my jsme to museli přeskládat ty repliky tak, abysme do toho pak Ondřeje mohli dotočit. Takže ta situace nakonec vypadala tak, že skupina tří borců přepadne ten autobus a Ondřej s nimi komunikuje přes vysílačku tím, že zatím autobusem jede autem. To bylo dotáčeno pak další den ty jeho vstupy.

Když jste zmínil Ondřeje Vetchého a slyšeli jsme v jedné ukázce vaší práce Viktora Preisse a já bych přidala ještě další skvělá herecká esa, s kterými jste pracoval: Oldřicha Kaisera, Jiřího Lábuse, v nečekaných polohách někdy, Taťjanu Medveckou, Hanu Maciuchovou atd., jaké je to, když člověk vlastně poprvé čelí těm legendám tváří tvář a je třeba začínajícím režisérem?

Myslím si, že se mu třesou kolena a neměl by to dávat úplně najevo. Na druhou stranu, pokud ten herec je inteligentní, tak to samozřejmě cítí a v jeho zájmu je vlastně pomoct tomu režisérovi, nějak ho podržet v té nervozitě, a to se myslím většinou stává.

Vy jste zmiňoval Hanu Maciuchovou, aniž bych to tušila. Ten hlas mám tady připravený.

Jedna z matčiných učitelek byla mladá žena. Slečna Liu, která měla matku velmi ráda. Když si vás v Číně oblíbí, často se vás snaží udělat čestným členem rodiny. Ačkoliv v té době už nebyla pohlaví od sebe tak oddělena jako za babiččiných časů, chlapci a děvčata neměli mnoho příležitostí se stýkat. Mladí lidé, kterým se nezamlouvala představa vyjednaného sňatku, se obvykle poznávali tak, že se nechali představit bratrovi nebo sestře kamarádky či kamaráda. Slečna Liu představila moji matku svému bratrovi.

Divoké labutě. To je kniha, kterou jste sám přečetl. Moc času jste na to neměl. Nakonec jste ji zrealizoval. Celou tuhle ságu vlastně tří generací čínských žen načetla Hana Maciuchová. Do vysílání rozhlasu jste to prosazoval roky. Proč vám na tom tak záleželo?

Ten titul je pro mě naprosto zásadní. A vlastně je to o nějakém jako smyslu té profese a uvažování o rádiu. Já mám pocit, že v téhle té četbě se ukazuje stav Číny a stav té společnosti, její uvažování tak intenzivně a silně a upozorňuje se na momenty, které mohou být velice nebezpečné. A je to pro mě najednou téma, které bylo velice důležité. Ta autorka je vynikající a zpracovala opravdu dějiny Číny na půdorysu dějin své rodiny. A tolik krutosti, kolik vlastně zažijeme s tou rodinou, to je téměř nepředstavitelné.

Já si myslím, že to je jedna ze skvělých úloh Českého rozhlasu, že si můžeme nějakým způsobem vybírat ve smyslu, že chceme něco sdělit. Kdybych teď přeskočila do kontrastu vlastně audioknih, které jsou velmi populární a které se často jaksi dělají jenom proto, aby se jich prodalo hodně, jak se díváte na ten trh s audioknihami?

Tak v současné době je opravdu jako velký boom. Ono je to komplikované. Ta úroveň je velmi variabilní a vznikají fantastické kusy, fantastické prostě četby a díla vlastně hodnotná a vedle toho samozřejmě jenom texty, které jsou nějakým způsobem načtené na úrovni toho, kdyby to přečetl Google.

Já jsem totiž něco podobného slyšela a byla jsem poměrně vyděšena. A někdo říká, já mám tak rád audioknihy. A já na to říkám, a slyšelas někdy nějakou dobrou?

Jo, určitě, určitě jsou velmi dobré. Ono to vlastně vzniklo strašně zajímavě. Já myslím, že ve Spojených státech se to zrodilo tam, kde lidé jezdí do práce 2 hodiny tam a 2 hodiny zpátky a vlastně ten poslech rádia s výběrem nějaké muziky už je třeba nebavil. Tak najednou přišli k tomu, že vlastně si můžou přečíst knihu takovýmhle způsobem, kterou nestihli přečíst nebo jim nějakým způsobem chybí. A když denně strávíte v autě 3, 4 hodiny cestou do práce a z práce, tak samozřejmě si doplníte tu Annu Kareninu a prostě další velká díla. Vojnu a mír, která nám utekla, do který jsme se nedostali. Pokud je to přečteno dobře, tak je to samozřejmě skvělá záležitost a je to zábava.

Říká Aleš Vrzák. Za malou chvíli se zeptám, kde se berou rozhlasoví režiséři, protože to je obor, který se v současné době studovat nedá a přidám i vaše otázky.

Na Radiožurnálu posloucháte rozhovor s šéfrežisérem rozhlasovým Alešem Brzákem. Já jsem nedávno poslouchala kus divadelní, tedy pardon, rozhlasovou hru, která se jmenuje Jak vzniká divadelní hra. Je z roku 1985. Skvělé obsazení. Adamíra, Preiss, Beneš, dáme Jiřina Jirásková, Naďa Konvalinková atd. atd. a říkal jsem si, jak natočit hru, která bude znít stejně, jako kdyby ji natočili včera? Prostě něco, co nezestárne?

Já myslím, že základem je vždycky to téma. Že nesmí zestárnout to téma, že to musí nést tu sílu. Já prostě jsem přesvědčený o tom, že ať děláme jakoukoliv práci, tak to má mít obsah. Když to bude mít obsah, za kterým jdu, tak to asi pak bude mít možná ta práce i smysl. Pokud dostaneme hru, která je silná obsahově a generuje nadčasová témata, která při změně vlastně života okolo té hry, pořád najednou se vynoří něco nového, co perfektně funguje, tak to vlastně může udržet nějakou životnost toho díla, jo. A vtom je základ. To že pak jako si zvolíte fantastické herce a je to bude bavit a dají do toho všechno, budete mít výborného zvukového designéra, všechno se povede, to už jsou věci, které to jenom zprostředkují a které bych předpokládal, že můžou fungovat vždycky. Ale ten textový základ, to téma, ten nápad v tom, tak to se mi zdá to stěžejní.

Zvukový designér, to je důležitá profese pro vás a někdo, o kom jsme tady ještě nemluvili a měli bysme. Používáte spíš zvukové designéry nebo používáte skvělé ruchaře, kteří si získali při rozhlasových hrách na živo takovou popularitu (???)v bílých pláštích.

No, ona je to vlastně stejná profese, akorát ono to celé vzniklo jako určitá nadsázka a legrace. To, když jsme se rozhodli pro hru na živo, taky je to jakási pocta možná tomu vzniku BBC, kdy herci přišli a četli vlastně své role a ve vedlejším studiu byli ruchaři a všechno to vznikalo krásně na živo. Možná skvěle to funguje, když třeba se zobrazuje život Evy Perónové, která fungovala jako rozhlasová herečka. To byla taková důležitá etapa jejího života, tak tam vidíme, že samozřejmě v Peru existovaly stejným způsobem ty práce. No a ten zvukový designér, to je samozřejmě nějaký jako nový název, ale v základu je to, že by měl přinést nějaké zvukové řešení do té věci, práci se zvukem, s ruchem, ale samozřejmě i s hudbou. Dost často se stává, že ten zvukový designér je zároveň hudebním skladatelem. Je velké množství případů to, že tohleto souručenství existuje.

Řekněte mi, kde se vlastně dneska dá vystudovat rozhlasová režie?

No, úplně se to samozřejmě ten obor vystudovat nedá, ale dá se aplikovat z různých jiných oborů, a to je prostě samozřejmě jak z režie divadelní nebo filmové, tak samozřejmě se dá převést z herectví, což je u řady mých kolegů. Dá se samozřejmě studovat rozhlas jako věc taková, což když jsme v Olomouci, tak bychom měli připomenout, že rozhlasová studia jsou na místní univerzitě nebo rozhlasová studia na v brněnské JAMU, tak samozřejmě i z těchhle oborů.

Blanku totiž zajímá, jaké vlastnosti, schopnosti a dovednosti musí mít rozhlasový režisér, které ho odliší od televizního.

Ideální by bylo, kdyby dobře slyšel, tak nadstandardně, což samozřejmě s tím je spojena spousta vtipů, kdy u starších kolegů většinou na ně musíte křičet a pak říkáte, jo, ty jsi vlastně jako rozhlasovej režisér, takže neslyšíš. Ale ten základ je v nějaké představivosti a samozřejmě ta rozhlasová režie přináší jakousi větší intimitu a podle mě nějakou intenzitu v té intimitě. Ta televize a film, to je obrovský kolos, nepředstavitelné množství lidí, které vytváří celý ten obrovský produkt. Je zatím samozřejmě také obrovské množství peněz. A tady ten kontakt s tím hercem je myslím ve větší intimitě a v nějaké jako možnosti soustředěnější práce, protože ta televize, tam to ovlivňuje opravdu obrovské množství věcí.

Já mám ráda to tajemství na téhle práci, vlastně to neviditelno, ale dobré slyšitelno. Obtěžují vás, Aleši, někdy zvuky? Nebo obtěžují není úplně to správné slovo, ale já prostě slyším víc, než slyší normální lidé, díky své práce.

Neobtěžují mě, ne. Mám vlastně zvuky moc rád. Samozřejmě jsem pořád jenom člověk, takže určitá věc je, když je pro vás nepříjemná zvuková, tak se jí člověk brání, ale to si myslím, že má každý úplně stejně.

Bára, 28 let píše. "Každý den poslouchám Radiožurnál, občas poslouchám audioknihy, s rozhlasovou hrou ale nemám zkušenost. Mám ráda například komedie nebo detektivky, kterou hru byste mi na seznámení doporučil?"

Tak když jsme v Olomouci a poslouchali jsme tady rozhlasové hry, tak mě vlastně velmi zaujala hra v režii Natálie Deákové, je toMcEwana, zpracování jeho románu Skořápka. Což je takový psychologicko detektivní román, který je skvěle obsazený: Bára Poláková, Honza Hájek, David Novotný. A myslím si, že to překvapení změn a toho detektivního žánru, že by se jí mohlo líbit.

Já se ještě vrátím zpátky k románu Divoké labutě, který už jste vlastně zrealizoval. Co Kulky a opium, román (???). Jak jste na tom?

No dělal bych to velmi, velmi rád. Považuju tu knihu za zásadní a jak čas ukazuje, a současnost světových vztahů, za věc, která je mimořádně důležitá. Strašně bych jako toužil tuhletu věc zrealizovat, nechtěl bych ji ale realizovat jako četbu. Představoval bych si ji jako dramatickou zvláštní hru, takový velmi specifický osobitý tvar a snad se mi podaří to nějakým způsobem prosadit. Moc bych si to přál.

Už se vám někdy stalo, že když se vám to nepodařilo prosadit, že jste šel a natočil to stejně?

No nestalo. Jako mohl bych to samozřejmě udělat v té podobě románové, to je jasné. Načíst to na 1 hlas. Dokonce, myslím si, že v největším zoufalství bych to třeba načetl sál. Ale ta moje představa vlastně se dá zhmotnit asi jenom ve studiu za pomoci herců a za pomoci nějakých scenáristů, s kterými bychom na tom pracovali. Tak to je věc, kterou považuju za nějaký dluh.

Aleš Vrzák, rozhlasový režisér, šéfrežisér umělecké tvorby rozhlasu, byl dneska hostem Radiožurnálu. Děkuju moc, Aleši. Zdravím do Olomouce. Ať se vám daří.

Taky děkuju a mějte se moc pěkně.

Lucie Výborná od mikrofonu přeje dobrý den. Ať se dneska daří i vám.