Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Středa 24. 11. 2021

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Lucie Výborné - Ewa Farna


Ewa Farna je se mnou ve studiu. Tak vás tady vítám, dobrý den.

Dobrý den.

Mě vždycky rozveselí, jak si profesionální muzikanti okamžitě v rozhlase nasadí sluchátka.

Nedělají to jiní lidé?

Ale muzikant vždycky vezme sluchátka, šup s nima na uši, atd. Blahopřeju ke zlatému Slavíkovi.

Děkuju moc.

Já nemám televizi, takže jsem nemohla sledovat ten přenos. Stalo se tam z vašeho pohledu něco zajímavého?

Je taky nemám televizi, ale...

Ale byla jste tam.

Ano. V první řadě s mým manažerem, s mým mužem, který teda vždycky strašně nechce být na takových akcích. Je mu to strašně nepříjemný.

Chápu.

Ale tak jsem mu říkala, že aspoň v té první řadě má místo na nohy. Takže co se tam stalo zajímavého?

Ne, stalo se tam z vašeho pohledu něco zajímavé?

Tak bizarního určitě. To byly takové dva momenty, o kterých se vlastně píše dodnes a je mi trochu líto to, že vlastně zastiňují to, co se tam fakticky změnilo. A změnilo se to, že na prvních příčkách v kategorii zpěvák, zpěvačka a skupina jsou lidé, který znám a kteří tam jsou poprvé a přijde mi to vlastně hrozně fajn, protože to jsou fakticky lidé, které potkávám na těch festivalech hudebník, který opravdu hrají, kteří opravdu jsou jako aktivní, koncertně jsou vidět a tak dál, což je vždycky hrozně fajn. Takže nějaká změna tam určitě nastala.

A mají dobrou fanouškovskou základnu, protože jsou to fanoušci, kteří vás v hlasování vynesli.

Určitě ano. Ale samozřejmě jako já jsem osobně trošičku ve větší změnu po těch čtyřech letech mlčení Slavíkovského čekala. Myslím si, že by to šlo trošku víc, jak se říká hezky česky, refrešnout.

Obnovit.

Obnovit, přesně.

Jak se to řekne polsky? Občerstvit? Pardon.

Já vlastně nevím.

Já vás nechci mučit, Ewo. Ale vy jste populární i v Polsku, mají Poláci Slavíky nebo Anděly a máte něco doma?

Mají Anděly, mají takové Ceny Fryderyk, které v podstatě fungují podobně jako Grammy nebo Andělé, tzn. že toho vítěze určuje a nominované porota, která se skládá z lidí z branže. Je tam třeba 200 nebo i 400 lidí, kteří... Takový parlamentíček.

Parlamentíček muzikantů.

A různých hudebních dramaturgů a podobně. Takže to jsou Fryderyk a pak je tam spoustu cen. Spoustu. Každé rádio má svoje ceny.

Co máte?

Z takových těch nejznámějších, co možná známe v Čechách, tak festival Opole Sopot, kde i jezdívala a jezdívá možná pořád Helena Vondráčková z české hudební scény.

Maryla Rodowicz.

Maryla Rodowicz, přesně tak. Ale samozřejmě to jsou hudebníci (???) každý rok je vyhrává úplně někdo jiný. V tom je to úplně jiné než tady u nás.

Vy jste zpívá písničku Tělo. Kdo jsou Kristýna, Zuzana, Kateřina, Tereza? Co je to za holky v tom vašem klipu?

To jsou holky v klipu a vystoupily se mnou i na Slavících. Já jsem chtěla tam vzít holky a ukázat, že existují různá těla, různé příběhy a že každý z nich si zaslouží, aby byl brán vážně, nevysmívali se jim lidé za to, jak vypadají, protože vypadají třeba jinak, než nám kanony krásy kážou někde z médií třeba. Takže já vlastně tak nějak tou písničkou jsem chtěla jít proti body shamingu, tzn. proti takovému urážení za věci, za které nemůžeme. To, že se někdo třeba narodí a má odstávající uši nebo má nohy do O nebo má pihy. Ale pak jsou tady příběhy, které se s tělem dějou teprve až skrze ten život, ať už je to mateřství, které nám mění tělo, anebo nějaké smutnější příběhy, operace.

To jste hrozně obecná. Já bych ráda slyšela něco o těch děvčatech.

Konkrétní, dobře.

Ale necháme si to. Vypálil první Farnou. Ewa Farná je tady ve studiu se mnou, zpěvačka. Otázky píšete na adresu dotazy@rozhlas.cz.

Hostem Radiožurnálu je dneska Ewa Farna. Ostrava, Těšínsko, teď jsme slyšeli hlas váš, slyšeli jsme Davida Stypku. Přidám k tomu jména jako Nohavica, Klus, Kryštof, Mirai, Bea Hlavenková. Říkám si, co to ty Třinecké železárny vypouštějí do vzduchu.

No včera vypustily prý něco do vzduchu.

No to ne, ale že to je taková jako líheň muzikantská.

Je to super. Já jsem strašně pyšná, že jsem z toho regionu. A je pravda, že je tam strašlivě moc lidí, kteří se věnují profesionálně hudbě. A jako teďka už taky, že jo, na Liberecku taky už je spoustu jmen libereckých, ale ten Třinec a okolí, tak... Mám z toho strašnou radost, že i vlastně mám ty kluky hrozně ráda, třeba Miraie nebo Davida Stypku, kterého prostě jsem... To byl fakt jako blízký kamarád, takže... Tomáš Klus, to jsou všechno lidi, který pochází tam od nás. Vždycky cítím, když je vidím, nějaké propojení tam i s tím regionem.

Davida Stypku ocenili lidé, až když vlastně odešel. Co přinesl dobrého vám?

Mně přinesl dobrou píseň, kterou jsme právě slyšeli. Oslovil mě. Samozřejmě to není tak, že když spolu máte duet, tak jste nejlepší kamarádi, tak to je normálně spolupráce, jakoby se spojily 2 nějaké značky a udělaly něco spolu, ale nám tady jako... Prostě učarovala mi ta písnička, až pak jsem poznal Davida ve studiu. A musím říct, že jsme si hrozně sedli a stali se z nás přátelé, a tím pro mě ten duet dostal ještě úplně jiný rozměr. A fakt jsme si byli blízcí. Dal mi hrozně moc. Třeba jsem ho přizvala na psaní textů na na mojí novou desku. Řekla jsem, Davide, prosím, pomoz mi s tím, protože ty texty umíš skvěle. On přijel na 3 dny k nám domů a nenapsali jsme vůbec nic. Já už jsem byla těhotná, teda poprvé, a říkám, ale David, já tady mám dedline, který neukecám, rozumíš? Jako to dítě si nevyberu, že se narodí o 2 měsíce později. Musíme to napsat. A on říká, hele, ale to, co děláme, je nejdůležitější. My si povídáme a přicházíme na to, o čem chceš zpívat, a to je to nejdůležitější. Musíme vědět, co chceme napsat.

Jaká byla poslední esemeska, co jste si vyměnili?

Jestli se nepletu, tak David odešel den po tom a poslední esemeska bylo: už je mi o nebe líp. A něco o tom, že to bude dobrý, že vlastně včera mu bylo hrozně, ale dneska je to lepší.

Co napsat takovému člověku? Každý z nás nebo ne každý z nás, ale skoro každý to zažil, že víte, že to je špatný a musíte něco udělat nebo chcete mu něco dobrého napsat. Co jste mu napsala?

Já jsem vůbec nevěděla, že to je takhle špatný. Nebo takhle, já jsem věděla, že měl metastáze, že pak k tomu se připojil covid a že je v nemocnici, ale když mi napsal, že to je všechno dobré, tak jsem si říkala, okay, tak tam prostě měl slabší chvilku, protože je rizikový vzhledem k tomu, že prostě měl rakovinu. A najednou nebyl. Najednou přišla esemeska, že prostě není. Že prostě ventilátor a bylo to rychlý a není tady. Já jsem vůbec nevěděla, že to je takhle, takže pro mě to byla rána, protože mi psal den před tím, že to je lepší. Takže to bylo strašně smutný. A lidi v jeho věku, jemu bylo 42, prostě by vůbec neměli odcházet a vůbec nechápu, že v mém věku, je mi 28, se potkám s tím, že mi odchází dobří kamarádi. To je prostě strašný a kór když on byl teda jako neuvěřitelný člověk a skvělý muzikant. A myslím si, že přesně jak jsme se o tom bavily na začátku, že vlastně to nejlepší, ta největší jeho sláva skrze ty písničky třeba fakt byla ještě před ním.

No a když jste se spolu bavili, tak vy jste si na základě toho ujasnila, o čem bude ta deska, která teď vyšla. Kdybyste to dokázala pojmenovat pocitově?

Úplně takhle ne, že bych nevěděla, já jsem už velmi dlouho věděla, jak se bude jmenovat a jaký směr bude mít. Ta deska se jmenuje Umami, což je pátá chuť. A pro mě pátou chutí života je mateřství, který jsem objevila. Takže proto i ten podtext umami - u mámi tam je na místě. Ale měla jsem tam texty, se kterými jsem potřebovala pomoct, nějak je uchopit. To mateřství vlastně spíš tam tak nějak formovalo to, jak koukám na ty věci, jak vlastně to mám v hlavě rozložené, že to není ani o tom, o čem zpívám, že by to byla mateřská dneska, ale spíš jak na ty věci koukám.

Jasně, rozumím. Mně se líbí, jak mateřsky rapujete, ale to už je úplně jiná kapitola. Pustíme si Tělo. Ewa Farna je hostem Radiožurnálu.

Takhle zpívá Ewa Farná. Je se mnou ve studiu. Vrátili jsme se zpátky k Tělu. Tělo viděli lidé i na Slavících. Já se vracím zpátky k tomu, kdo je Tereza, kdo je Kristýna, kdo je Zuzana. Co to je za holky tam s vámi.

Různé holky různých příběhů. Je tam třeba velmi mladá 27letá holka (???), fotografka, se kterou jsem se setkala i branži vlastně na nějakém focení. A ona ve svých letech prostě zjistila, že má nádor ve střevech. Holka, která vlastně byl vegetariánka, je vegetariánka a četla, že tento nádor nejčastěji mají muži 50 plus, kteří prostě jedí hodně masa a podobně. Úplně jako, úplně jiný příběh. Nemohla tomu vlastně uvěřit. Ale prostě radí si s tím. A když jsem točila s ní klip Tělo, tak jí čekalo nějaký vyšetření. Teď jsem se s ní viděla na Slavících, takže mám radost, že funguje a prostě má radost z toho života. Ty lidi pak úplně asi jinak to všechno vnímají. Byla tam skvělá právnička. Asi bylo jí kolem 40, 45 let, která měla protézu. A ona říkala, no někdo má prostě drahý kabelky a já mám tohle, takže to ukazuju hrdě. Ono to je drahý. A vlastně je hrozně dobrá, jako byla skvělá. A říkala, že to vlastně pro ni bylo vysvobození, že prostě ta noha jí celej život bolela, že nemohla nic dělat. Strašně se tomu bránila tý amputaci a teďka vlastně, že ten život má mnohem barevnější a může mnohem víc než s tou bolavou nohou třeba. Takže jako to bylo neuvěřitelné, že třeba...

Kde jste je vzala?

Na Instagramu. Normálně jsem se...

Na svém Instagramu jste napsala: holky prostě...

Ne, já jsem je třeba sledovala. Mně to prostě přišlo jako zajímavé, jak holky, které vypadají jinak esteticky, než se vyžaduje v dnešní době na tom Instagramu, že to vlastně jako hrdě ukazují, nestydí se za to a mluví o tom svém příběhu. I přes takový Instagramový profil tělo s příběhem, kdy vlastně holky prostě, které prošly těhotenstvím, ukazují, jak se to tělo změnilo. A vlastně ukazují, že to není tak úplně třeba vždycky krásné, jak se může zdát, ale je třeba si uvědomit, že prostě v nás vyrostl život a že to je ten dar. A to, že nevypadáme prostě všechny jak modelky s krásným hladkým břichem je prostě součást toho příběhu.

Budu vás citovat: "Dneska už vím, že není správné potlačovat emoce ať jsou jakékoliv. Když potřebuješ, tak se vybreč. I zármutek je třeba prožít."

Jo.

Tohle já jsem teda v 28 letech nevěděla. Pomohla vám k tomu psychoterapie?

Nevím, jestli k tomu. Já jsem tak chodila 3 roky a chodila jsem prevenčně. Protože jsem si říkala, že když jsem začínala ve 12, tak asi možná to není úplně přirozené.

A prevenci jste si vymyslela sama nebo prostě maminka, která vás koneckonců tady asi třináctiletou ke mně přivedla na první rozhovor a řekla, hele, jako bojím se, že se něco zlého stane.

Ne, na to jsem si přišla sama, že jsem si řekla, že vlastně péče o duši je nejvíc na místě. Když nás něco bolí, tak jdeme k doktorovi. A vlastně mně přišlo nepřirozené vyrůstat na očích lidí od 12 a číst o sobě články, že vypadám jako 2 nebo 3 polské tiráky a že pode mnou praská pódium a tak dál. To říkám, ale to není možně, že se to nikde neukládá prostě. Takže jsem si říkala, zkusím to, prostě si budu o sobě povídat. Věnuju vlastně hodinu týdně sama sobě. O tom to vlastně je. Že si na chvilku sednete, zastavíte a myslíte na sebe.

A ukládá se to?

Já si myslím, že určitě jo. A i k tématice toho těla vlastně jsem se musela takhle propracovat. Jak jsme říkali o tom smutku, na desce mám taky písničku, která se vyloženě jmenuje Smutná. Ta je o tom, že prožívám smutné chvíle, to je normální, ale to neznamená, že jsem nešťastná obecně. A taky moje víra mě nějak ujišťuje v tom, že jestli to je blbý, tak to ještě není konec. Takže vlastně po tý smutný písničce vždycky přijde ještě ta veselá. Věřím tomu.

No a když se narodí dítě, tak zjistí člověk, že jsou tohle všechno jenom blbosti, ne?

Tohle všechno, co řešíme v sobě? Já si myslím, že ani ne, protože si myslím, že to dítě tak jako se dostane na první místo, musíte se mu věnovat samozřejmě, takže vy jdete trošku stranou, ale není asi úplně dobrý to v sobě schovat a udusit, protože ono to vyleze a vyleze to s tím dítětem podle mě ještě mnohem víc v těch krizových situacích, v tom napětí, v tom stresu, v tom, kdy prostě říkáte 3×, že něco nemá dělat a ono to zase dělá, tak vlastně to ve vás vybublá v 1 moment a vlastně...

Chlapeček už zlobí.

Jo, tak obdobíčko vzdoru, to je přirozený. Zas nechci po něm, aby to neprožil, to je jasný. Takže jako snažím se být sama v sobě vyřešena, jak se to tak říká, abych nepředávala nějaký zloby a frustrace a svoje nevyřešené věci na něj, no. Což je stejně samozřejmě stane, můžeme se všichni snažit jak chceme asi. Ale musím se snažit a musím vědomě s tím pracovat. Takže jsem se rozhodla mít to i v sobě nějak probrané nějaké moje témata.

Koneckonců nikdo z nás není profesionální rodič. Ewa Farna, zpěvačka je dneska hostem Radiožurnálu. Jestli máte nějaké otázky, pošlete je na adresu dotazy@rozhlas.cz. My se k vám vrátíme po zprávách, které vám nabídneme už za necelé 2 minuty, tedy v půl desáté.

Posloucháte rozhovor s Ewou Farnou. Já jsem zjistila, že jste natočila pro Český rozhlas pár lidovek. Usnula Zuzanka (???). Ještě vás folklor baví?

Baví. To byl takový trošku návrat k němu, ačkoliv v jiné podobě, než ho znám, protože já jsem z ryzího takového folkloru našeho Těšínského. Ale mám to hrozně ráda a cítím, že tam jsou maje kořeny. Tam jsou moje začátky, tam je moje odvaha zpívat před lidmi. Tam je moje odvaha zpívat z plných plic.

A co to s váma dělá, když ty písničky zpíváte?

Je to prostě vzpomínka na dětství. Můj táta navíc vedl soubor folklorní, takže vlastně tam jsem začínala. Táta vždycky nechtěl, abych zpívala sólovky, protože tím, jak to vedl, tak se bál, že to bude nějak jako protekční, tak vždycky jsem zpívala jenom ve sboru. Prostě tam byli jiní sólisti, ale vlastně tím člověk tak nějak nasákne.

Když jste měla velký koncert se symfonickým orchestrem, tak v jednu chvíli se na pódiu všechno uklidnilo. Zůstala jste tam jenom vy a váš tatínek oblečený v kroji s houslemi. Jaké to bylo?

Na to bylo nádherný. Myslím si, doufám, že i pro něj.

3000 lidí. Nezbláznil se s toho?

No byl toho strašně nervózní, strašlivě. On je takový stydlivější spíš. Ale tak zpívali jsme něco, co známe už po generace, takže aspoň jsme se nemuseli učit něco nového. Bylo to myslím krásné. Prostě ten kontrast oproti tomu orchestru. Téměř 80 lidí na pódiu, velké aranže, a najednou to celé jako zhaslo a hráli jsme jenom s houslema písničku. Tak to je krásný. A je to jako dodneška vlastně... I dala jsem to na to elpíčko, které jsem vydala z toho koncertu a Live at O2 Universum. Takže jsme vydali jako nějaký jako živák.

A nerozbourá to komštýře na pódiu nebo je to rozbourá až potom? Co vám řekl táta vlastně potom?

Vlastně byl rád, že si mohl takhle vystoupit před tolika lidmi. Byl nervózní. Ale myslím si, že to byl krásně dojemné jak pro nás, tak i pro ty lidi, podle toho, co jsem pak měla za ohlasy.

Já jsem se dívala na YouTubu, jak vám sluší kroj. Myslím, že to je Čechomor. S Čechomorem zpíváte Hej gorale. A já jsem si vždycky říkala, o čem se to tam vlastně zpívá. Protože já ze začátku odsleduju, že si nějaký 2 frajeři strašně pomlátili, ale dál už vlastně nevím.

No jako o holku vlastně, že jo. A oni jí uklidňují, neboj, ona má dva varkoče, tzv. 2 copy, takže se podělí. A dvoje oči, tak se podělí. No jako v dnešním hyperkorektním světě bychom možná jsme museli tu písničku stáhnout ze všech sítí a tak dál, protože kdyby se šlo v tom folkloru jako do důsledků, tak si myslím, že by se tam taky našly dost jako kontroverzní věci.

Tak to by snad půlka lidovek přestala existovat.

No asi jo. Je to lidová tvorba, takže. Tohleto je vlastně taková veselá písnička.

Polština je vaše mateřština. Od školky vlastně až po vysokou školu jste studovala v polštině, navíc na wikipedii jste polsko-česká zpěvačka. Když v češtině napíšete písničku, se kterou jste spokojená, jak to udělat, aby byla dobrá i polsky?

Je to strašně těžké. Já jsem se to vlastně i na té nové desce Umami říkala, že jí stvořím a že ty písničky budu tvořit v takovém jazyce, v jakým mi to bude fungovat a nebudu se nutit do toho, aby nutně existovala v tom druhém jazyce, protože to někdy je prostě lámání přes koleno.

A v polštině nebo v češtině píšete?

Různě. Fakt jako různě. Vlastně asi teď 7 z těch 12 písniček vzniklo původně v češtině a pak do polštiny, což je pro mě jednodušší to překládání, než když to vznikne v polštině a dává se to do češtiny, protože ta čeština je těžší.

Můžete dát Nohavicovi třeba.

Třeba, ten to děla dobře. Přesně tak. A já vždycky potřebuju být součástí té tvorby, takže vždycky sedím s těma textařema vlastně. To textujeme taky... To je opravdu porod. To trvá jako nejdéle ty texty, ale pak to podle mě stojí za to. A naštěstí se nám to na té nové desce povedlo úplně bez žádného tlaku, že ty písničky jsou totožné. Mají obě verze - polsky a česky.

Měls mě vůbec rád, to není úplně aktuální píseň, ale po téhle písni si pustíme ještě z nového alba jednu.

15 let je stará tahle píseň a 28 let je Ewě Farne. Takže vy slavíte 15 let na hudební scéně.

Ano. Mám z toho radost.

To je šílený. No víte co, vy víc pracujete v životě, než jste studovala?

No, já jsem to zároveň dělala zároveň.

Vy jste byla víc profesionální zpěvačka než dítě?

No to jo. Já jsem se hodně dlouho snažila kombinovat to studium i pak ve Varšavě na právech, ale prostě to už pak nešlo. Ale vlastně dýl pracuju než nepracuju, což je takové jako v tom věku divné.

Ano, v 28 někdy v 35 vstupují zpěvačky do povědomí lidí a čeká je třeba ještě krásných 20 let v branži. Umíte si představit, co budete dělat třeba nebo o čem budete zpívat za 30, za 40 let?

Vůbec. A to je na tom to hezké. Já vlastně teď za 2 týdny vydávám třetí singl z desky té chystané a zpívám tam o tom vlastně, že nevím, co nás čeká. Ale je vlastně hezké nemít tu křišťálovou kouli u nohy. Takže vlastně to tam takhle doslova jsem si vymyslela frázi, že vlastně vás to netíží to, že znáte tu budoucnost. Mně to přijde hezké, že nevíte, co přijde. Protože možná přijde to nejhezčí.

Já se možná ještě vrátím k tomu vašemu psaní. Vy jste řekla celkem správně, že čeština má důraz na první slabiku.

Ano.

A potom cituji, "Docela těžko se s tím operuje. Třeba, když chcete napsat tanečnější soulovou věc nesmí to znít jako polka, ale může se to stát." Já jsem se tomu teda hrozně smála, ale nepochopila jsem to. Nemůžete mi to vysvětlit nebo zazpívat na nějakém příkladu.

Tak soulové typu Anetta Franklin nebo takové jako velké americké hlasy, které mají to soulovější cítění, tak vlastně oni mají důraz jako /broukání/ jako spíš na konci. A v češtině je to /broukání/. A teď to tam musíte jako lámat nějak do toho. Ale ono to tak přirozeně v tom jazyce je. Ono je prostě trošku někdy nepřirozené vlastně do té soulové podoby, když tam i jakoby cítíte tu soulovou hudbu, lámat tu češtinu, která to prostě historicky v sobě nemá. Takže ty slovanské věci jsou spíš jako na první, ale zase ta polština třeba má důraz jako v jiných momentech, a proto je vlastně těžké to kombinovat a tlumočit, že někdy to v tom jazyce prostě na vás zní jinak. Proto na vás působí třeba angličtina, anglické písničky jinak než ty české. Ale snažíme se s tím pracovat.

Jako zpěvačka jste vlastně od malička, již 15 let, na očích dvou národů. Jste jedna nebo jste dvě?

Jsem jedna.

Nebo takhle, přemýšlíte o tom, že to, co se líbí Čechům se třeba nemusí líbit Polákům?

Jsem si toho vědoma, ale nepřizpůsobuju se tomu. Já já jsem si plně vědoma, že jsem 1 a i bych měla být 1. Samozřejmě nějaké písničky zafungují v Polsku, nějaké v Česku. Třeba píseň Měls mě vůbec rád, kterou jsem teď slyšeli, vůbec v Polsku, jako existuje, ale vůbec nebyla jako hitem. A naopak jsou tam písničky, které prostě úplně to zbouraly a tady v Čechách jako jo, jo, byly, zahrály se, ale nic víc. Takže i když tam hrajeme koncerty, tak musíme jinak skládat ten playlist, ty písničky, co hrajeme, a tak dál. Ale to je přirozené. Já si myslím, že je důležité, pokud neděláte nějaký produkt a nemůžete přizpůsobit, že tady bude víc cukru pro Poláky a míň pro Čechy, ale jste prostě osoba. A pro umělce je největší hodnota být autentický, tak vlastně to jinak asi nepůjde. I když se říká, že kolikrát, jak to je s těma jazykama, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, tak třeba někteří lidé z mého okolí říkají, když přepnu do polštiny, tak jsem úplně jako jiný člověk třeba.

A jste?

Já si to neuvědomuju, podle mě ne, ale ale je to možně, že to na ně působí, protože prostě třeba mluvím víš nebo ve vyšších frekvencí nebo jako víc nahlas nebo tak.

Teď si pustíme písničku z nového alba. Jmenuje se No ne. Už umíte říkat ne evidentně. Kdy jste se to naučila?

S tím mi taky asi pomohlo to rodičovství. Vlastně ty priority si ještě víc obhájit, protože vlastně musíte. Nemůžete na všechno kývnout, i kdybyste chtěli. Tak jsou tady jiné priority a je potřeba se naučit říkat ne. Je potřeba být vůči sobě vlastně autentický a dávat dobrý příklad tomu dítěti, že vlastně já mu nemůžu jako kázat vodu a pít víno nebo myslím si, že je to blbost. Takže vlastně, když chci, aby on taky říkal nějakým zlým věcem ne a choval se k lidem tak, aby jeho ano něco znamenalo, tak se tak musím sama naučit chovat. Takže je to o umění říct ne.

Ve studiu je Ewa Farna.

Dotazy pro Ewu Farnou. "Hezký den všem. Ráda bych se zeptala Evy, jestli jí mateřství taky někdy dovádí k šílenství. Jinak bych chtěla říct, že Ewu obdivuju, uznávám jako skvělou zpěvačku. Myslím, že bude i skvělým člověkem. Mějte hezký den. Ivana, napůl šílená máma." Tak jak to máte?

Děkuju. Je pravda, že já na svých sociálních sítích syna neukazuju, příliš nesdílím ten insta život mateřský, ale samozřejmě, že realita je taková, že mě to dohání k šílenství a někdy prostě... Já jsem ještě strašně netrpělivý člověk, takže pro mě úplně je to strašná škola vlastně. Ale jako snažím se si to uvědomovat, že často to chování dítěte je nějakým odrazem toho, že když čím víc budu jako frustrovaná nebo naštvaná, tak tím víc jako on taky nebude v klidu. Takže jako... No učím se to. Jak jste říkala na začátku, žádný rodič není profesionál. Někde by se to mohlo někde učit, vyučovat, jak se to má dělat, tak se to dělá. Ale každý prostě rodič dělá co může a myslím si, že je nejlepším možným rodičem pro to své dítě. Takže... No jasně, že mě to dohání k šílenství.

A co děláte? Vyběhnete na balkon a zazpíváte vysoké C?

To bych mohla zkusit. No dýchám velmi. Rozdýchávám to.

Mně se líbí vaše mateřské rapování. To jsem se smála. Protože mně se líbí polský rap, narazila jsem na poměrně výrazný fenomén Hot 16 Challenge 2. Vy jste v rámci téhle výzvy zarapovala na dečce kojenecké s dětskými hračkami a odsávačkou na mléko.

Ano.

Bavilo vás to?

To bylo super, že to i byla taková výzva, jak pomoct zdravotníkům a upozornit na začátku první covidové vlny. Takže velká akce v Polsku. A když vás někdo nominuje, tak máte natočit tento rap. A já jsem říkala, nerepuju, Martine, prosím tě pomož mi. My jsme tady doma zavřený, co mám dělat?

Martin je manžel.

Martin je manžel, ano. A jeho vlastně napadlo, že bych mohla ten (???), to, na to rapuju, vlastně udělat z té odsávačky na mléko. Tak jsme to takhle nějak utvořili a byl to docela vtipný nesmysl. Můj muž (???) a taky si myslím, že je to docela sranda.

Jakou muziku skládá váš muž?

Krásnou.

Já bych to chtěla někdy slyšel.

Fakt jo? On má dokonce skupinu Málem králem, ale je velmi neaktivní, protože on je strašně jako... Si to nepokládá a nechce se jako prodávat. Jemu prostě dělá největší radost prostě doma skládat písničky, ale jako nemá žádný takový to, že by potřeboval, aby to všichni slyšeli. Ale píše fakt krásně. Pomáhal mi se spoustou (???). Napsal třeba...

Třeba vánoční písničku vám dal.

To napsal ten text vlastně, ale přesvědčil k tomu, abych ji natočila tu vánoční písničku. Protože já jsem řekla: Vánoce, to je teda na hraně. To může být strašně trapné.

Jako klišé.

Klišé, že to prostě je fakt těžké a on řekl, hele, já jsem si vždycky přál napsat vánoční písničku, protože mám rád Půlnoční od Neckáře. Tak já bych to klidně zkusil. Říkám, tak to zkus. A napsal prostě tady ten text ještě s kolegou, takže myslím si, že se mu to fest povedlo.

Je nádherný. Škoda, že si ho nestihneme zahrát. Poslední věc. Na té nové desce Umami jsou Kořeny a křídla, kterou jste vlastně napsala jako matka, ale přijde mi, že vlastně, když dáváte kořeny, ale přemýšlíte i o tom, že jednou dítě svobodně odletí, že nad tím přemýšlíte hrozně brzy.

Fakt jo?

No.

Mně to přijde jako esence rodičovství. Vlastně dát ty kořeny. Protože mně osobně to strašně pomohlo, že vím, kam patřím, ale zároveň nezapomenout jako to dítě nepříliš udupávat, ale naopak mu dát tu sílu a ty křídla, aby bylo schopné se rozhlédnout, rozlétnout a vlastně vědět, že to nebude... To není jako někdo, nad kým budu mít celý život kontrolu a bude se vždycky chovat tak, jak já chci a není to prostě můj majetek. Ale jako to uvědomění, že tady tvořím nějakou svébytnou bytost, která jednou může mít třeba jiný názory než já. Tak ale tak to asi má být a musím se s tím naučit fungovat. Takže to je jenom vědomí toho a je to dopis pro syna, který je na desce. Tak snad si ho jednou přečte.

Aktuálně, poprosím jenom o stručnou odpověď, už nemáme čas, vztah s producentem Leškem Wronkou.

Asi 3 dny po Slavících mu ještě dlužím odpověď a poděkování za to, že byl u mých startů. Já si myslím, že je hezká. My jsme se tak jako jenom letmo potkali, protože jsem úplně nebyla členem afterparty na Slavících, takže jsem zmizela, ale myslím si, že čas léčí rány a že jsme jako vlastně v pokoře a v hezkým vztahu spolu.

Ewa Farná. Děkuju za rozhovor, ať se vám daří a ať se narodí krásné, zdravé a šťastné dítě.

Děkuju. Mějte se moc hezky. Děkuju za pozvání.

Lucie Výborná od mikrofonu přeje hezký den. Ať se dneska daří i vám.