Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Pátek 14. 01. 2022

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Jana Pokorného - Petra Sejbalová


9 hodin 6,5 minuty, přejeme dobré páteční dopoledne a po rozhlasových linkách zdravíme do našeho brněnského studia primářku Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno Petru Sejbalovou. Dobrý den, paní primářko.

Dobrý den.

Radši byste se bavila o módě nebo o své práci?

No jednodušeji je, (???) se bavit o mé práci, protože sexem se ve skutečnosti živým poměrně dlouhou dobu, takže jsem na to zvyklá, ale móda je můj koníček.

To je dobré, že vy můžete tu větu, kterou jste řekla předtím, říct bez jakéhokoliv uzardění či nějakých jiných konotací, protože je to pravda pravdoucí. Stejně tak je pravda pravdoucí, že ráda nosíte klobouky a máte doma velkou sbírku. Jak velkou?

No, já vždycky odpovídám manželovi, který nadává, že si nemá kam dát věci, že klobouků mám stále málo. Takže to je oficiální odpověď a raději je nepočítám.

A vy s humorem sobě vlastním taky říkáte, že jste v tomhle případě i specialistkou na pohlavní pokrývky?

Ano, to samozřejmě jsem, protože mojí specializací v sexuologii jsou taky lidé s odlišně strukturovanou sexualitou, kam patří parafilici, což znamená sexuální devianti, a to zahrnuje i fetišismus. Takže se dá říct, že jsem vlastně takový fetišista, který miluje klobouky.

S trochou nadsázky můžu říct, že my tady v rádiu taky občas řekneme, že program následuje po hlavních zprávách. S paní Prim. Petrou Sejbalovou povedeme rozhovor o různých tématech, některá už jsme naznačili. Za chvíli pokračujeme.

Hostem Radiožurnálu je dnes primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno paní Dr. Petra Sejbalová. Nakolik, paní doktorko, pociťujete ve vaší ordinaci stále nedostatek sexuální výchovy?

Poměrně v poslední době přibývá klientů, teda s z řad nezletilých klientů, které nám přivádí buďto rodiče nebo je posílají ze školy s nějakými sexuálními problémy, které se projevují v takovém neobvyklém nebo dokonce až patologickém sexuálním chování. Takže za poslední rok například máme několik chlapců ve věku 12-14 roků, kteří třeba přepadli a znásilnili malé děti. Je to poměrně velký problém a před 10 lety takový problém v takové míře nebýval v ambulanci.

Mají ty případy společný jmenovatel, kterému se říká internet?

Ano mají, protože u většiny těchto chlapců zjišťuji, že jsou vlastně konzumenty internetové pornografie, a to někdy poměrně od nízkého věku, dokonce říkají třeba od osmi roků, eventuálně někteří od šesti roků, což je velmi překvapivé. A vzhledem k tomu, že sexuální výchova bývá až na druhém stupni, tak tyto děti dříve přijdou na internet, tam se potkají vlastně s pornografií, než se vůbec dozvědí, co je normální lidské sexuální chování. Z toho také potom pramení ty problémy, kvůli kterým je přivádí k nám do ordinace.

Takže pro ně třeba ty prožitky, které mají ze sledování dlouhých videozáběrů, nějaké porno scény, tak se stávají normou. Přijímají je jako normu.

Ano, oni vlastně si myslí, že to co vidí na tom internetu je vlastně normální sexuální lidské chování. Chtějí ho například zažít nebo také vyzkouší napodobovat, takže z toho vzniká poměrně velký problém. A ti chlapci jsou posléze teda překvapeni, že normální sexualita funguje a vypadá jinak. Vzpomínám si na jednoho chlapce, který posléze dospěl, přišel ke mně, jestli mu bylo 22 roků, s tím, že od 12 roků sleduje pornografii, ale že se bojí navázat kontakt sexuální s nějakou dívkou, že nevydrží ty 2 hodiny, jako ti pornoherci. Tak jsem mu vysvětlila, že realita pohlavního styku tedy rozhodně není 2 hodiny v kuse. To je rarita. Takže byl mile překvapen, že to už by snad mohl zvládnout.

Paní primářko, vy, když mluvíte o těchto neblahých případech, tak hovoříte hlavně o chlapcích. Dívek se tohle téma netýká?

Samozřejmě týká. To jsme měli dokonce případ dívky, které ve 13 letech byla vlastně obětí on-line agresora, který ji na kontaktoval, přiměl ji k tomu, aby mu posílala své intimní fotografie a videa a posléze ji vlastně vydíráním, že tato videa a fotografie dá na Facebook jejím známým, přinutil k tomu, že se stala spolupachatelkou a začala pro něho získávat a stahovat dětskou pornografii do té míry, že až do 18 roků, kdy celé tady toto trvalo, jí policie potom obvinila a bylo zahájeno trestní stíhání. Takže ona ve 13 letech nejdřív byla obětí a posléze se stala spolupachatelkou trestného činu. Což je velmi smutný případ.

Tady je určitě problémem i to, že řada dětí nebo dospívajících je počítačově gramotnější než jejich rodiče, takže nějaká ta rodičovská snaha po kontrole leckdy zajde na úbytě.

Ano, to samozřejmě je, protože pokud jsou rodiče ze střední generace, tak nevyrůstali s výpočetní technikou, tak jako naše děti. A naše děti jsou velmi bystré. Dokonce si vzpomínám na případ jednoho mladého mentálně retardovaného muže, kterého starší sourozenec naučil, jak se maže historie, takže jeho maminka si myslela, že tento duševně opožděný mladík neví, co to je porno, ale on moc dobře věděl, co to je porno. Potom také byly problémy, protože se snažil uplatnit to, co viděl na internetu v reále vůči okolním dívkám, proto ho ke mně přivedli do ordinace.

Jaká je tedy role rodičů? Na co by měli dávat pozor? Je na to nějaká univerzální rada?

Není na to žádná univerzální rada, protože každý rodič je jiný, každé dítě je jiné. Nejdůležitější je asi vždycky důvěra mezi rodičem a dítětem. Zase nemůžeme naše děti kontrolovat úplně ve všem. Musíme jim nechat trošku volnosti a samostatnosti. My jim můžeme důvěřovat, ale je důležité, abychom je předtím opravdu dobře poučili o nástrahách, zejména který ten internet a komunikace na sociálních sítích mívá.

Posloucháte Radiožurnál. Povídáme si s naším hostem - primářkou Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno Petrou Sejbalovou, která je v našem brněnském studiu. Pokračujeme, paní primářko, v tom rozhovoru sexuální výchova a internet. Jak to jde nebo spíše nejde dohromady. V době pandemie koronaviru lidé trávili u internetu mnohem víc času. Projevilo se to nějak v oblasti, kterou spolu probíráme?

Ano, projevilo se to, protože zase si vzpomenu například, kdy mně přivedli rodiče svého třináctiletého syna a bylo vlastně zjištěno, že v době online výuky místo paní učitelky chodil na porno a rodiče se to vlastně dozvěděli až po tom, co je kontaktovala škola, že jejich syn se neúčastní online výuky. Takže on vlastně u toho porna, když si spočítáte, kolik asi hodin denně proseděl. Posléze tedy u něho vznikly ještě další problémy, kdy se zase snažil napodobit nebo někoho kontaktovat a snažil se teda nějakou sexuální zkušenost získat, tu, kterou se poučil někde na pornu. Takže to je problém.

Setkáváte se taky s dětskými pacienty nebo s pacienty v období mezi dětstvím a dospíváním, kteří se vyžívají v tom, že si posílají, jak to říct, lechtivé fotografie nebo videa?

Tak zas takto úplně ne, ale setkáváme se s tím, že děti před pubertou, zase jsou to nejčastěji chlapci, pokud se dostanou například v tom věku osmi, devíti roků k pornu a tam vlastně vidí nějaké aktivity a sexuální praktiky, tak oni potom použijí sice né k tomu, aby se vzrušili, ale třeba jako formu šikany. Takže oni zase kopírují chování, které viděli na internetu a použijí ho k ponížení některého ze svých nejčastěji tedy spolužáků, což bývá někdy velký problém.

Připouštíte, že v téhle přetechnizované době, kdy rozvoj informačních komunikačních technologií je obrovský, sociální sítě se staly jakýmsi pro mnohé druhým domovem, tak když rodiče někomu řeknou, že děti nosí čáp, tak už je to archaismus?

To rozhodně archaismus je a děti nejsou hloupé. Pokud budou vědět, že od rodičů se dozví něco takového, tak asi když budou mít nějaký intimní problém, tak se asi s rodičem nepůjdou poradit, protože budou očekávat něco ve stylu "Na to máš ještě čas, to se dozvíš později." Děti vždycky chtějí slyšet nějakou odpověď, takže je dobře s dětmi komunikovat pravdivě a přizpůsobit tu odpověď jejich věku. Takže děti nenosí čáp, ale dítě vyrůstá mamince v bříšku po tom, co se tatínek s maminkou měli rádi.

Od kolika let je dobré už takhle otevřeně o tom komunikovat. Asi je to určitě individuální a nemá to nějakou společnou hranici. Je to tak, když se to dítě začne ptát a nebo má být ten rodič proaktivní?

Je to hned od začátku. Klidně vlastně ještě v době, než dojdou do mateřské školky tyto jednoduché odpovědi dítěti dát, aby věděl, jaká je situace, jaká je pravda. Ony ostatně ty děti mohou vidět třeba sexuální chování psů nebo koček a jak jim to chcete vysvětlit? Musíte jim říct pravdu, dětem nelhat.

Má vůbec tedy smysl se v téhle době pokoušet o nějakou klasickou sexuální výchovu?

To rozhodně má smysl. A bylo by dobré, aby vlastně rodič, pokud to není sexuolog rodič, si k tomu zakoupil třeba nějakou publikaci, která je přiměřená věku toho dítěte, aby věděl, jakým způsobem to říct, jak má pojmenovávat určité orgány pohlavní, protože i u dospělých se setkáváme s tím, že oni sice přijdou do ordinace, že mají nějaký erotický problém, ale neumí vlastně komunikovat a neví, které slovo a který výraz je přípustný společensky a není. Takže ta kniha těm rodičům vlastně pomůže, aby se naučili co a jakým způsobem tomu dítěti to mají podat. Většinou v těch knihách třeba bývají i obrázky, které také usnadní tu problematiku vysvětlit. Zase přiměřeně věku.

Jak je to v tomhle případě s rozdělením rolí maminka a tatínek. Mají maminky mít na starosti dívky a tatínkové chlapce nebo je to jedno? Nebo ideální je, když oba ty rodiče si sednou s dítětem a pokud možno otevřeně a přiměřeně s ním na tohle citlivé téma promluví?

Ideální samozřejmě jsou oba 2 rodiče, jinak stále bývá ještě přirozenější, že matky podávají sexuální výchovu děvčatům, zejména potom ty otázky hygienické, kdy začíná menstruace, jak tedy dodržovat umývání, hygienická pravidla a zase chlapci, když poučuje tatínek. Ale může to být i naopak v dnešní době samozřejmě.

A role školy?

Role školy je také v tomto nezanedbatelná. S čím se setkáváme, je to, že rodiče spoléhají na úlohu školy. A ta podle mě není zas tak dostatečná, protože sexuální výchova na školách nemá žádný pevně daný rámec a nejčastěji probíhá ve formě několika vyučovacích hodin ve velké skupině dětí, což nebývá ideální. Nejlepší by byla vlastně kombinace sexuální výchova od rodičů a potom také ve škole.

Primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno Petra Sejbalová je naším hostem. Budeme si povídat dál po zprávách Radiožurnálu, které začnou za 4 minuty v 9 hodin a 30 minut. Ptát se můžete i vy mailem na adrese dotazy@rozhlas.cz.

Posloucháte Radiožurnál. Znovu oživujeme spojení mezi Vinohradskou 12 a brněnským rozhlasovým studiem, kde je Dr. Petra Sejbalová, primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno. Když se podíváme na dotazy, paní doktorko, které přišly, posluchačka Eva se ptá, zda můžete doporučit nějaké konkrétní publikace pro předškoláky, které se týkají sexuální výchovy.

Doporučit mohu, ale nevím, zdali kvůli reklamě se to smí.

Já si myslím, že to téma je natolik důležité a užitečné, že to skousneme.

Dobře. Takže co se týká sexuální výchovy, tak já spolupracuju s paní Dr. Janou Martincovou, která má vlastně nakladatelství knih o sexuální výchově, které jsou opravdu rozčleněné do předškolního věku, pubertální děvčata, pubertální chlapci, takže na babyonline.cz najdete ty publikace, které potřebujete. Na těch publikacích pro pubertální chlapce a dívky jsem se podílela, takže jsem kontrolovala, aby všechny informace z toho sexuologického hlediska opravdu odpovídaly skutečnosti.

Další dotaz. Posluchače by zajímalo, zda jste zaznamenala minisérii sexeducation na jedné ze streamovacích služeb. Pokud odpovíte ano, tak v tom můžeme pokračovat. Pokud řeknete, že ne, tak ta otázka je v tomto případě irelevantní.

To jsem nesledovala teda.

Dobře. Pojďme tedy dál. Když se podíváme na to, co všechno vy děláte, tak vy jste také v komisi, tuším, ministerstva zdravotnictví, která se zabývá operační přeměnou u transsexuálů. Jste stále členkou té komise?

Ano, jsem stále členkou.

K čemu je taková komise dobrá?

Takže osoba, která se v České republice rozhodne vlastně nebo by chtěla podstoupit operace, kdy dojde k definitivní přeměně pohlaví, tak si musí podat žádost k této komisi a všichni vlastně tito zájemci musí komisí projít. Ta buď schválí nebo neschválí tyto operace.

Ty operace jsou vlastně podle stávající legislativy nutné, pokud někdo získá pocit, jistotu, že se, jak se říká, narodil v cizím těle.

Pokud chce přeměnit jméno a zejména rodné číslo na to opačné pohlaví, musí ze zákona některou z těchto operací absolvovat.

Co to je definičně porucha genderové identity?

Porucha genderové identity nebo tzv. genderový nesoulad nebo také transsexualita je to, když se člověk vlastně cítí v jiném těle nebo se neztotožňuje se svým biologickým pohlavím. Takže třeba dívka se cítí býti chlapcem nebo naopak, anebo máme třeba osoby nebinární, které se necítí zase být konkrétním pohlavím.

Nemám to, paní primářko, opřené o nějaká validní data, ale někdy má člověk pocit, jako by přibývalo lidí, kteří se takzvaně narodili v tom špatném těle. Je to medializací tématu nebo vyšší mírou otevřenosti společnosti a tolerance?

Může to být prosím vás obojí dvojí a opravdu v posledních letech extrémně přibývá zájemců zejména z řad dívek a to teda dívek i nezletilých a mladistvých, které se necítí býti dívkou a chtějí býti buďto chlapcem nebo chtějí být nebinární.

Říká primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno Petra Sejbalová.

Povídáme si primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno Petrou Sejbalovou. Už jsme načali téma porucha genderové identity. A z toho plyne taky dotaz, jestli myslíte, paní primářko, že v budoucnu se ty dnešní genderové role můžou nějakým způsobem rozostřil? Že už to nebude tak, jako je to teď, když to řeknu jednoduše.

Já bych řekla, že ta situace už tady přímo je. Takové to vyhraněné muž a žena, aspoň z našeho pohledu sexuologů, kdo se k nám hlásí, opravdu už tak neplatí. Takže není to tak striktně dáno, kdo je mužem, kdo je ženou. Je tady spousta osob i s tzv. fluidním genderem, tzn. že se jim ten Gender, ten pocit, jakého jsou pohlaví, mění. Dokonce jsme tedy měli jednu klientku šestnáctiletou, které se to měnilo až 6× denně ten Gender, ten pocit, zdali je dívkou či chlapcem. Takže té jsme doporučili, ať vlastně vystupuje... dostala neutrální jméno pohlavní a může v tu chvíli vystupovat zrovna, jak se cítí.

Kdy se rozhoduje ve vývoji člověka o tom, jestli bude chlapec nebo dívka, tedy jestli se tak bude cítit.

Tak to se rozhoduje již v prenatálním vývoji, ale ta vlastní příslušnost k pohlavní roli se rozhoduje ještě vlastně před nástupem třeba do mateřské školy a následně se upevňuje. To také podle toho, v jakém prostředí dítě žije, zdali v té rodině je dostatečně zastoupena jak mužská, ženská role. A všechno vlastně, co vstřebává ze svého okolí, má vliv na jeho Gender.

Pamatuju si dobře, že jste říkala, že tyhle případy, jejich počty se zvyšují a že je to zejména u dívek. Setkáváte se taky s tím, že k vám do ordinace přijde někdo, kdo s vámi chce pohovořit na tohle téma, ale pak už nepřijde, protože jste mu to třeba nějak vysvětlili a nebylo tam nutné dokončit celý ten proces?

Ano, nejedná se ovšem o jednorázovou konzultaci, ale nejčastěji se jednalo o klienty, kteří přišli s problémem, genderovým nesouladem, že se necítí ve svém těle. Zahájili jsme individuální psychoterapii, kdy vlastně pomáháme klientům rozklíčovat pocity, jak se cítí. A u některých klientů se třeba zjistilo, že ve skutečnosti jsou homosexuálně orientovaní, ale býti Transgenderem je v dnešní době zajímavější než připustit, že je třeba lesbicky orientovaná tato dívka.

Asi ani v tomhle případě není nějaká univerzální rada. Hlavně pro okolí člověka, který se začíná cítit někým jiným, než má napsané v občanském průkazu.

Pro okolí člověka doporučuji následovné, aby zejména teda rodina nezakazovala svému dítěti nebo svému členu rodiny vystupovat v té roli, v jaké se zrovna cítí, ale aby ho v tom ani nepodporovala. Takže dobrý je neutrální přístup a hlavně, aby tato osoba měla možnost vystupovat tak, jak se cítí, aby to okolí akceptovalo.

Tady je Radiožurnál a náš host - primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno Petra Sejbalová. Paní primářko, několik dotazů přišlo na téma, zda máte nějaký názor na to, co většinou vede lidi k tomu, že si posílají erotické fotky nebo videa?

Vede je k tomu samozřejmě zájem a vzrušení jak na té straně toho muže, který třeba posílá své fotografie neznámé ženě a doufá, že třeba ji zaujme nebo si tím zvyšuje svoje sebevědomí, ale může to být samozřejmě i naopak. Je to vzrušující a je to ve své podstatě anonymní.

Je to z vašeho odborného pohledu už nějaká porucha, anebo jenom takové, řekněme, bezuzdné jednání?

Záleží na tom, jak intenzivně se tím ti lidé zabývají. Pokud máte někoho, kdo masivně kontaktuje různé osoby na sociálních sítích a zasílá jim své intimní fotografie nebo videa, tak to již za poruchu lze považovat. Pokud to někdo udělá čas od času, tak to asi nějaká porucha výrazná nebude.

Ono v těchto případech je taky úskalí v takové nevědomosti právního prostředí a patřičné legislativy, protože ono je to tak, že když vezmeme ten opravdu extrém, tedy dětskou pornografii, tak za dětskou pornografií, tuším, lze považovat erotické fotografie osob mladších 18 let.

Ano, tak je stanovený zákona a to většina osob vůbec neví. Je to trošičku paradox, protože děti v České republice mohou mít sex od 15 roků, ale fotografovat se, vyrábět si intimní fotografie smí až od 18 roků, a to lidé neví.

Jaký za to hrozí trest?

To se musíte zeptat spíš právníků, tu trestní sazbu neznám.

Vy jste také soudní znalkyně v oblasti, kterou se profesně zabýváte. S jakými případy se nejčastěji setkáváte?

Ve své soudně znalecké praxi pro policii a pro soud nejčastěji tedy vyšetřuji osoby právě, které se dopustily držení dětské pornografie nebo nějaké té erotické komunikace s nezletilými dětmi po internetu. Ale samozřejmě mívám i násilné delikty, násilné sexuální trestné činy, také vrahy a podobně. Někdy i ty historky bývají poměrně úsměvné.

No, když mluvíte o vrazích, anebo o pedofilech, tak tam asi spíš úsměv ztuhne na rtech.

To samozřejmě ano. Ale vzpomínám si na veselou historku, ať pobavíme posluchače, kdy mě policie poslala muže, který kontaktoval nezletilá děvčata po internetu. Zasílal jim své intimní fotografie, chtěl po nich intimní fotografie a pokračoval v tom dále. Byl kvůli tomu neustále policií vyšetřován. Já jsem ještě nikdy nezažil někoho, kdo by byl tak nadšený a těšil se na sexuologické vyšetření. Posléze jsem zjistila, že tento muž trpí masochismem a vzrušuje se tím, že ho někdo vyšetřuje. Teda když ho vyšetřuje žena, žena policistka, žena sexuoložka. A z toho důvodu on vlastně neustále páchal tuto trestnou činnost, aby ho vyšetřovali ty policistky.

Jo takhle vy to myslíte, vyšetřuje ve smyslu vyslýchá.

Ano, vyslýchá. No strašně se těšil na tělesné vyšetření při sexuologickém vyšetření. Když jsem zjistila, že budu první žena, které by mu ten genitál měla osahat, tak jsem opravdu od toho ustoupila, abych ho nepodporovala tedy v této činnosti a doporučila jsem, aby následně teda ho vyšetřovali muži. On posléze toho jednání zanechal, protože opravdu ho potom vyšetřoval nějaký tlustý plešatý policista a to opravdu nebylo vzrušující pro něj.

Rad bych ten náš rozhovor, paní primářko, zakončil, pokud možno konvenčně. Vy v jednom rozhovoru říkáte, milujte se a množte se, pokud možno klasickým způsobem, alternativ začíná být až moc.

Ano, to jsem řekla a stále na tom trvám.

Jak to, že je těch alternativ až moc. Kde to žijeme?

Žijeme částečně ve virtuálním světě, v přetechnizovaném světě. A pozorujeme, že část své sexuality, kterou dřív před začátky internetu lidé měli mezi sebou, tak nyní téměř až v 50 % lidé uplatňují za pomoci právě masturbace u internetového porna nebo s nějakými jinými erotickými pomůckami a ne s živou partnerkou nebo partnerem.

Tak se mi to zase nepovedlo uzavřít náš rozhovor konvenčně, ale děkuju za to. To byla primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno Petra Sejbalová. Mějte hezky. Na shledanou.

Na shledanou.