Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

úterý 17. 05. 2022

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Lucie Výborné - Jan Svěrák


Hezké dopoledne, 6 minut po deváté hodině. Se mnou ve studiu režisér a producent Jan Svěrák. Vítám vás tady. Dobrý den.

Dobré ráno.

Den před premiérou. Vlastně den premiér.

Už je to dneska.

No a?

No, včera jsme to zkoušeli muzikálový debut do půlnoci.

To je muzikálový debut.

Myslím, že to tak nějak máme pohromadě, no. Snad se to nezkazí. Musím zaťukat.

To takhle jednou Jan Svěrák začal psát film a zjistil, že píše muzikál.

Před dvěma lety.

No právě. Jenomže když Jan Svěrák není muzikant, tak jak může psát muzikál, jak se na to přijde?

Jak jako že muzikant, tak já třeba si zpívám, takže mám jako hudební sluch a je pravda, že netančím moc, ale to je proto, že jsem hrozně, nebo hrozně, jsem vysokej a ta koordinace pohybů mi dělá problémy. Já jsem takovej jako jeřáb nebo pavouk, když tancuju, ale líbí se mi to. A vždycky jsem muzikál obdivoval, takovej ten, který používá ten pohyb a tu hudbu k tomu, aby přenesl nějakou emoci nebo myšlenku, kterou jinak těžko slovy vyjádříte. Ono, abych to ozřejmil. My komunikujeme, používáme ten jazyk, že jo, domlouvám dialogy ve filmu, všechno se tam řekne, psané slovo, přenášíme informace. Ale jsou oblasti, třeba kvantoví fyzici poslední dobou tvrději, že nedokážou některý vztahy v tom svým oboru vyjádřit matematickou rovnicí, že na to jakoby už jim nestačí ty vzorečky a že by bylo lepší to vyjádřit básní. Ideálně třeba haiku. A že by kvantová fyzika by se dala vlastně popisovat spíš básněma a takhle funguje ta hudba a ten tanec, ten pohyb, že dokáže vám přenést pocit, který slovy se nedá vyjádřit.

A přitom je to pořád jenom vibrace, když se vrátíme ke kvantové fyzice.

Ano, je to všechno jenom vibrace. Ano.

I my dva si tady vibrujeme mezi sebou.

Krásně. I vy jste celá vibrace.

Ano. Prostě hezky jsme to rozvibrovali s Janem Svěrákem. My bydlíme nedaleko. Jan Svěrák bydlí v Bráníku, já na kopci, a tak jsem se snažila vybavit, jak daleko od vás bydlí bezdomovci.

300 m.

Fakt?

Dokonce nám bydlel 1 na zahradě před lety. Než jsme měli udělaný plot pořádnej, tak tam pod zídkou bydlel. A neškodil, tak jsme ho tam nechávali. Sousedka, ta má na zahradě opravdu bezdomovce. Nevím, jak se už jmenuje, ale k Vánocům mu dávají perníčky, a tak, vodu mu nosej. No proč?

No, ne, já jsem si říkáte, to je začátek? Bezdomovci na zahradě Jana Svěráka můžou za to, že vznikl muzikál Branický zázrak?

Ne za to asi může... Ten jakoby začátek toho příběhu, si myslím, že spadá do doby třeba před 10 lety, kdy nám na zahradě kradli věci. Cokoliv jsme tam nechali, tak zmizelo přes noc.

To znamená svetr na šňůře.

Židle, boty. Dokonce pak už začali s garáží, že se tam vloupali prostě šroubovákem, ukradl kolo. A nejspíš to teda nebyli bezdomovci, ale byli to třeba jako nějaký ty narkomani, který tam žili v takovým squatu v Bráníku. A já jsem si říkal, co s tím jako můžu dělat, protože policie byla skutečně bezradná. A došel jsem k tomu, že jediný, co bych mohl dělat, je sám být aktivní, a něco jako podnikat, jako že bych za nima šel a vyzval je, že když ho najdou, takže dostanou nějakou odměnu, a že když mu dají do držky, aby už to nedělal, takže... A tak jsem si o tom přemejšlel a zjistil jsem, že když tohle bych udělal, takže bych rozpoutal tam... Podle tao, kde muž zvedne meč, tam ho najdete mrtvého. Že bych rozpoutal kolotoč násilí, který by stejně skončilo u mě, protože ty následky nedohlédnete. No, takže jsem nedělal nic a pak jsem začal psát příběh, říkal jsem si, pojďme to zkusit napsat tohle. Takže vznikl. Začal jsem psát tuhle tu historku. Na to se začaly nabalovat vlastně pocity a myšlenky, který třeba člověk prožívá nebo kterýma žije v tomhletom období. A samozřejmě ten příběh je jenom kostra a na to se nabalí ten ten pocit a to sdělení. A to sdělení není to, že vám bezdomovci kradou věci na zahradě, ale když jsem si to zjednodušil, tak je to vlastně o muži, který se vydá hledat svoje ukradené kolo, aby našel svou duši.

No, je to taky o muži, který už to vypadá, že v té branže má to nejlepší za sebou, který asi taky se dostal do nějakého mrtvého bodu a říká si, kam teď budu dál pokračovat.

Ano, tím je to také o mně.

No a o mně. A vy znáte odpověď na otázku, kam teď budu dál pokračovat?

Já.

Nebo třeba na otázku, a to už je všechno?

Heleďte se, mně hrozně se ulevilo, když jsem četl Jungovou stať, která se jmenuje archetyp mužství. On přirovnává ten náš život k putování slunce po obloze, jo. Že to slunce vyjde ráno a teď se diví, jak všechny ty rostliny na něj koukají, jak potřebujou tu jeho sílu a lidi ho obdivuju. Ono neví, že přijde poledne a že bude v té největší síla, a pak že to začne slábnout ta síla. A stejně tak ten muž, když je potom svým poledni, tak už by měl mít vychovaný děti, měl by mít zabezpečenou rodinu, měl by jako dokázat, nějaký teritorium by měl mít, nebo nějakou firmu nebo tak. A potom, potom poledni by se měl nevěnovat do šířky jako horizontálně se roztahovat, ale vertikálně, tzn. hluboko do sebe a vysoko nad sebe. V tu chvíli se zbavíte těchhle těch obav, co bude dál, protože máte plán.

No dobře, ale jednou si něco takového přečíst, to přece nestačí.

Musíte to potom jako aplikovat a žít to.

Jo.

Třeba o tom napsat muzikál a tím se vám to jako utvrzuje. To je vlastně terapie.

No a já si spíš říkám dobře, tohle to, co vy jste si přečetl v té Jungově stati, to vám přece může říct tatínek, strejda, děda.

Tatínek mi to neřekl.

Někdo, kdo má náskok, kdo prostě řekne, bacha, přijde i tohle. Na to musíš být připraven, abys nevyváděl.

Spousta bych řekl mužů i v mém okolí tohleto takhle neprožívá. Naopak potřebuje pracovat a dokazovat si, tam jde o to dokazování pořád, že jsem nejlepší a ta soutěživost a tak, a dokazovat si, že jsem potřebnej. Vlastně chtějí, já to nazývám, že chtějí zemřít na koni. Furt mít to brnění, oblečte mě do toho a já do toho zase jdu. Je to určitě příjemný. A vemte si třeba kameramana Vladimíra Smutného, mýho nejbližšího dvorního spolupracovníka. Prostě ten točí prostě a bude točit, dokud bude moct. Můj tatínek taky. No a tak to je 1 přístup a ten druhý je ten, který jsem popsal předtím.

Režisér Jan Svěrák je dneska hostem Radiožurnálu. I když to tak nevypadá, pořád jsme u muzikálu Branický zázrak a taky se k němu za okamžik vrátíme.

Dneska má v divadle na Fidlovačce premiéru muzikál Jana Svěráka a Tomáše Kluse Branický zázrak. Režisér Jan Svěrák je se mnou ve studiu. Co jste o muzikálu nevěděl a teď už víte, když jste se toho pustil před dvěma lety?

Nevěděl jsem, třebaže se tam musí... že jsou pravidla, že se tam musí střídat rychlý písničky s pomalýma a že to musí být aspoň 2:1, víc rychlejch než pomalejch. A že muzikál má svoje fanoušky, který sledujou ty svoje hvězdy a choděj na ně pravidelně a jsou ochotni za to dát obrovský množství peněz za ty lístky, že to je vlastně vášeň. To je úplně jinej obor. Tím, že my tam máme namíchaný v tom našem ansámblu jednak muzikálový hvězdy a potom zpěváky nebo herce, který v muzikálech nehráli nikdy, jako třeba Tomáš Klus nebo Martin Dejdar, tak je to úžasnej mix, protože ty 2 světy se vzájemně jako obohacujou a informujou o tom, jak to vypadá v tom jejich.

Je pravda, že vám tam zpívá opravář eskalátorů?

Jo, jo. Hraje tam Radim Flender a ten hraje policajta, protože je takovej nařachanej a má krásnej hlas, zpívá. A toto je vlastně, myslím si, že začal s tím herectvím a zpíváním jako s koníčkem a furt si drží tu svoji práci. Dokonce je jako elektrikář, takže nám radil, že tam máme nějaký blbosti v dialozích o elektřině, to jsou pojistky, to nejsou jističe.

Jasně. Jak se elektrikář dostane na konkurz?

Já si myslím, že on hraje, že normálně hraje jako v muzikálech, ale že prostě si pořád drží svoji práci. Takže my máme, pojďme, sejdeme se na zkoušku, sejdeme se ve 3. A on říká, to já ještě makám, to nemůžu. Tak přijde až po práci. On to má opravdu jako koníčka, což je nádherný.

Martin Dejdar jako bezdomovec, jako jeden z bezdomovců, bývalá fotbalová hvězda. Je naprosto fenomenální. Ten byl taky na konkurzu?

Martin Dejdar byl taky na konkurzu. A já jsem k němu nikdy neměl nějaké jako vztah obdivnej, ale líbil se mi typově na to. Ale on na tom konkurzu předvedl něco, co prostě mě... Já jsem seděl teda už, takže mě to neprosadilo, ale překvapilo, protože ta písnička, kterou tam zazpívá, toho fotbalisty, kterej se zranil a jako proto přišel o kariéru a pak začal trošku s drogama a tak se to s ním vezlo, a vypráví takovou tu bezďáckou historku, kterou oni si fabuluje o sobě, aby si nepřipadali jako úplný kreténi. To děláme všichni. Že si tu historii přepisujeme, máme takového scenáristu v sobě a ten to přepisuje.

Aby nám učinil život snesitelným?

Ano, abychom rovnou si jako nemuseli hodit mašli. Tak ta jeho historka, on ji zpívá. On to zpíval s takovou intenzitou vlastně, že to bylo hrozně dojemný. Tak on ten jeho osud taky není tomu příliš vzdálený, on taky jako si hrábnul hodně blízko ke dnu, ale vyškrábal se vlastně velice čestně z toho, takže má tu zkušenost a tu zkušenost tím, že je dobrej herec, tak ji dokáže prostě přenýst. A právě v tom pohybu a v tom tanci vám ji dokáže zasadit někam hluboko do tý mysli, kam těma slovama bysme se nedostali.

Potřeboval jste hodně mluvit s bezdomovci, nebo jste si všechny ty historky, které si o sobě koneckonců píšeme všichni, dokázal představit a sám napsat?

Já, abych vám pravdu řekl, tak já jsem je pozoroval zpovzdálí.

Jste se bál, co?

Bál jsem se. Pak jsem chodil na ta jejich místa, kde jako strouhají ty kabely, tu bužírku z toho sundavají, aby prodávali ty kovy. U nás v Bráníku jsem tam chodil, když tam nebyli. Sem pozoroval ty stopy jejich. A teprve, když jsem to napsal... Čet jsem si o tom literaturu jako. Kde vlastně ty, kteří se nebojej, tak ty popisovali rozhovory s nima, a tak. Takže z toho jsem čerpal a teprve když jsem to napsal, tak jsem za nima našel odvahu jít a povídat si s nima. Ono se to prostě všechno ověřovala. Oni mi začali vyprávět své historky a já jsem vážně přikyvoval.

Mě spíš zajímá, jako ten moment, kdy prostě přichází Jan Svěrák, režisér, prostě k partě bezdomovců, říká, dobrý den, nebo jak... Jako s něčím tam člověk musí vstoupit, nějaké antré si musí udělat. Asi ho tam někdo nepřevedl, prostě v jednu chvíli.

Já jsem využil toho, že vyhořela u nás v Bráníku, jsem viděl, že tam jsou policajti, že tam vyhořela bývalá budova, takové přízemní nějakých stavebnin, kde oni squatovali léta. A že tam seděli na lavičce asi 3 s taškama zoufalí, protože museli to opustit. Tak já jsem k nim přišel, ptal jsem se, co se tam děje. A tím jsme navázali komunikaci, oni říkali, že tam jsou policajti, že to nějakej blbec zapálil, že oni by to určitě nebyli, přece by si to nezapalovali sami. Někdo záviděl nebo co, lidi jsou různý. A tak jsme si začali povídat. No a takhle vlastně jsem navázal. A příště, když už je potkáte, tak se pozdravíte a to je pravda, že já je zdravím ty naše bránický a oni, protože většina lidí je přehlíží, tak když někdo je kontaktuje očima a pozdraví, tak oni si vás pamatujou moc dobře, takže už jste vlastně jejich. A to, že je berete vážně jako lidský bytosti, oni svým způsobem dokážou velice dobře ocenit.

A pan profesor, kterého zpívá tak krásně Dušan Kollár? Dušan je to.

Ano, Dušan Kollár.

Tak to je reálná postava?

No, tak to je taková smyšlenina. Ale takhle se to může stát, že prostě profesor... Tam je zase otázka toho ega, který ten pan profesor měl veliký, profesor historie to byl. A i takovým lidem se může stát, že prostě ten alkohol a okolnosti třeba gamblerství je dostane až na takový dno, že když přijdou o partnera, který by je z toho dostal, tak opravdu můžou skončit na ulici. A mě tam přišlo komický, že ten pan profesor si stále zachovává tu vysokou úroveň mluvy českého jazyka a je ochoten a schopen šířit stále ty vědomosti o tom, kde bylo oppidum a tak, ale přitom prostě chlastá a je tam na tý skládce.

Ono to velmi svádí k tomu, že by v nějakou chvíli to mohlo mít takovéto jednoduché řešení, že moderní manažer, v tomto případě zpěvák pan Krajíček, prostě má ten život tak naplánovaný, že se setká se skupinou, která si naopak žije volně a inspiruje ho k tomu, aby se trošku rozvolnil, a tak. Ale to by bylo příliš jednoduché. Jak dlouho jste vymýšlel, co vlastně se tam má stát?

Vůbec.

Vůbec.

Vůbec. Já jsem vlastně psal tu historku, kterou jsem vám popsal na začátku a tak jsem si jako hrál, takovou jako alternativní realitu, co by se stalo, kdybych teda mezi ně šel, a řekl bych jim, dám vám 2 000 Kč za to, když ho chytnete a rozbijete mu hubu.

Za to, že ukradl moje rádio.

Jo. No a co by se tak dělo dál. No a to se začalo odvíjet a já jsem to nechal, ať ty postavy jednají a najednou to došlo až sem, že prostě... Pak jsem je začal obdivovat za ten jejich způsob života, že vlastně tím, že nemají občanku, takž je není za co chytit. Oni jsou vlastně úplně svobodný, protože... Revizor jim nemůže nic udělat, nikdo jim nemůže vlastně... Ta naše společnost je zařízená na tom, že když zlobíš, tak ti něco odebereme, nějaký (???), ale jim není co odebrat, takže je nyní za co chytit. To je ta svoboda, ale ta cena za tu svobodu je obrovská, v podstatě maximální.

Ne, já jsem se jenom...

Takže to je obdivuhodný, pardon, no ale ten náš hrdina si tím obdivem projde, to ho přivede k tomu, že s nima je ochoten tam strávit jednu noc, když mu slíbí, že to je magická. Že za úplňku se tam zdají magický sny. Ovšem netuší, že během tý noci se mu ve snech stane něco zásadnějšího, než čekal.

No nebo to je ve snech, to už potom je...

Nebo jestli to je ve skutečnosti, to nevíme.

Já jsem pochopila, že vaše první setkání s muzikálem nastalo během pohádky Tři bratři, protože to jsou vlastně operky vašeho tatínka a Jaroslava Uhlíře.

Tam jsem dostal tu příležitost si s tou hudbou a s tím tancem trošku pohrát. Hlavně s tou hudbou, tam se tolik netancovalo. No a tam se mi ověřilo, že prostě, když začne hrát hudba, tak se můžou dít věci.

No tak ony se můžou dít i bez hudby, ale tam vlastně přišlo na to, že Tomáš Klus je ten, který stvoří tu muziku pro muzikál?

Vůbec ne. My jsem se tam vlastně oťukali, spřátelili, i když jsme každý byl z jiného světa, i generačně jsme jinde. A teprve později, když já jsem začal ten jeho přístup k životu trošku chápat víc a když jsem začal tohle psáno, nebo když jsem to napsal, tak jsem říkal, kdo by k tomu mohl udělat sakra tolik písniček, aby to byly chytrý texty a zároveň, aby ty melodie byly výborný, že jo, protože v muzikálu máte 1 hit a ty ostatní jsou zapomenutelný a já bych rád, aby jich tam bylo co nejvíce. Aby to byly písničky, který si zpíváte prostě potom doma. No a tak jsem to Tomášovi nabídl, proč jsem si říkal, že tohle by ho mohlo zajímat, takovýhle jako příběh o duši, když to zjednodušíme. A on se chytil. A taky to bylo, protože byl covid, že jo. Oni nemohli hrát, takže měl čas.

Takže psal.

Takže napsal 16 písniček, ale všech.... Jste je slyšela.

Jan Svěrák je dneska hostem Radiožurnálu. Vrátíme se k muzikálu Branický zázrak po zprávách po půl desáté.

A tím je režisér Jan Svěrák. Na adrese dotazy@rozhlas.cz se ho ptáte nejenom na muzikál Branický zázrak. Budeme za okamžik pokračovat.

Radiožurnál, Sting. A teď je 1 aktuální zpráva. Zemřel herec Josef Abrhám. Bylo mu 82 let. Radiožurnálu to potvrdil jeho kolega a režisér Jan Kačer. Televizní diváci si Josefa Abrháma budou pamatovat jako dr. Blažeje z nemocnice na kraji města, jako Vránu z komedie Vrchní prchni, ale jeho role v Činoherním klubu zůstanou taktéž nezapomenutelné. Jinak posloucháte rozhovor s Janem Svěrákem, který teď taky pozorně poslouchal.

Já jsem s panem Abrahámem nikdy neměl tu čest pracovat, ale s Libuškou, jeho manželku, ano. A tak, co je na této zprávě asi pozitivního, je, že jsou možná snad už zase spolu.

Já si spíš říkám, jestli třeba na to, co tady prožíváme, se díváte jako režisér. Říkáte, je to dramatický moment, jak ta holka přečte. Prostě přemýšlíte o smrti. Co vlastně se v tuhle tu chvíli ve vás jako děje.

Přišla ta kolegyně celá rozechvělá, jak to smrt na nás působí, tu konečnou, to, když se zhasne, jak říkáte, tak nás to všechny vlastně rozechvívá. Říkal jsem si, takhle jednou budou číst o mně. Ještě budou říkat nějaký televizní roli, kterou jsem nehrál, nebo možná vyjmenujou nějakej nejhorší můj film a bude to. A bud hotovo. Jak je to snadný. Takže asi má teda opravdu cenu si užívat každýho toho dne, každý minuty, protože ten odchod není žádná sláva.

To teda mimochodem říká muž, který v Betlémském světle strčil jako režisér vlastního tatínka do rakve.

To si on napsal sám tuhletu povídku, takže já bych neměl tu odvahu si tatínka takhle pohřbívat, ale když už si to napsal, tak jsem to zrealizoval a měl jsem samozřejmě obavu. Ale bral jsem to tak jako nácvik, protože pro mě je to traumatizující, samozřejmě to bude traumatizující situace, až tady táta jednou nebude, ten jeho odchod. Jako pro každého z nás ztráta rodiče. Ale tím, že my jsme spolu takhle jako úzce pracovně navázáni, tak vlastně si to v té práci, v té tvorbě vyzkoušet nanečisto, je vlastně dobrej trénink.

Ležel jste v tom někdy?

Já vám nepovím, jestli jsem si do toho lehal do tý rakve.

Já jo, a je to takový osvobozující pocit. Je to lepší, než bych čekala. Ale je to samozřejmě jenom hra. Je to prostě jenom jako... Takže těžko říct.

No pak už to asi vnímat nebudete. To máme hezký rozhovor.

Já se omlouvám. To zahlo úplně jako neuvěřitelným směrem. Původně jsem se chtěla ještě vrátit k muzikálu, což byl asi za to stálo, i když ne. Já bych možná zůstávala ještě u toho pohřbívání, protože Betlémské světlo pohřbili kritici docela slušně. Jak to berete?

Já to beru jako takový trénink zase, protože mně tam na tom je vlastně líto jenom to, že ten film si myslím, že se poved. Já jsem přesvědčenej, jistotu mám, a že ty lidi se na to nepřišli podívat, tak jako je mi líto, že to neuvidí, protože to uvidí pak v televizi a ten film je dělaný pro kina. Takže vlastně mě překvapilo, že tolik dají na to, co napíšou kritici. Tak to je takový poznání, ale vlastně mě to osvobozuje od toho, že už se nemusím snažit dělat filmy.

Jako moment. To byl poslední film Jana Svěráka?

Já neříkám, že ne, ale na určitě na 2 roky dám pokoj. Možná na dýl.

A co je s Králem deště?

Král deště, to byl takovej americkej projekt, který jsme připravovali, ale nikdy se to realizovalo. (???)

Já vím, ale už nikdy to nebude.

To asi už nikdy nebude. On to je přece jenom román, kterej byl napsaný v roce 65 a ten svět se od tý doby hodně posunul, přestože takový ty lidský věci... To je o Američanovi, který přijde do Afriky hledat smysl života u těch prapůvodních kmenů, který tam ještě v roce 65 byly možné k nalezení. A sotva tam přijede, teda setká se s těma prapůvodníma lidma, tak jim začne radit, jak mají žít, protože on je z tý civilizace. To bylo komický. Ale bohužel, to se dělat nebude.

No dobře a teď, když bude mít Jan Svěrák 2 roky pauzu. Tak co budete dělat?

Já nevím, to je právě ten úkol.

To je úkol? Nedělat nic? Úkol je nedělat nic nebo nebo úkol je zkoumat, co by člověk mohl.

Úkol je zkoumat, co by člověk mohl dělat, věnovat rodině, přátelům, dětem, vnoučatům, a tak jako přestat pracovat, přestat běžet v tom kolečku jako ten křeček a vyrábět elektřinu nebo k čemu on běhá, pro zábavu. Tak prostě vypadnout z toho: musím, musím něco dokazovat, měl bych. Ve chvíli, kdy se tam objeví musím nebo měl bych, tak to škrtám.

Jan Svěrák je dnes hostem Radiožurnálu. Tady je Polobůh, písnička z muzikálu Branický zázrak.

Veronika Kubařová, Tomáš Klus a písnička Polobůh z muzikálu Branických zázrak. Za malou chvíli se vrátíme do rozhovoru s režisérem a producentem Janem Svěrákem.

Na Radiožurnálu posloucháte rozhovor s režisérem Janem Svěrákem, který tady před chvílí prozpěvoval. Máme dneska premiéru. Vypadalo to docela radostně.

Já se těším.

Já jsem byla na předpremiéře ve Voděrádkách, to je krásný areál, má hezkou atmosféru. Byl tam taky tatínek zrovna se na tomhle představení podívat. Je to důležité, co řekne?

On to chtěl vidět, viděl to dokonce 2×, ve dvou obsazených. A samozřejmě mi záleží na tom, že mi třeba může poradit s nějakým vtipem, to tam v jednu chvíli dokonce i mi poradil, co bych měl vylepšit. A je to tak jako... Vlastně jsem si u toho uvědomil, že sním neustále soutěžim celej život. Že sem teda, když on udělal ten film, že jo, tak já budu dělat taky film. Ale on je herec a já budu režisér, jako abych mu velel, rozumíte.

Rozumím.

A teď sem se díval na to divadelní představení, říkal jsem si, ty s ním soutěžíš i v tom divadle? Jako jestli to bude vtipný? Že tam mám víc herců a že tam mám živou kapelu. Jsem tam byl taky v jedné hře, že jo. Tak jsem říkal, ty jsi blázen.

No, to je podle mě souboj, který stejně nikdy nemá žádného vítěze. Nebo je to jenom iluze.

Nemá to vítěze, ale to nám ta příroda takhle velí, že ty synové prostě zkouší si ty tatínkovo boty, že jo a chtějí mít pak větší nohu a dokázat tatínkovi, že jsou k něčemu a tak. No, nicméně na večer se moc těším a přál bych všem těm hercům, který 3 měsíce zkoušeli, jak diví a udělali tam tak hezkou atmosféru důvěry, že prostě je to radost tam mezi nima bejt a chodit na ty zkoušky, tak bych jim přál, aby jim to přineslo hodně radosti, aby ty diváci se na ně dívali s láskou a zvláštní a aby to oboustranně je obohacovalo.

A upravovali jste ještě ve Voděrádkách? Krátili jste, vyhazovali? Prostě je něco, co se tam mělo ocitnout a nakonec tam není?

Jo jo, trošku jsme na závěr to zkrátili ještě, ano, aby to bylo jednodušší. Ale vám nebudu prozrazovat, co, že jo. Aby to bylo pochopitelnější, aby to nebyl takový horor?

Tak zase já to jako horor nevnímám, ale je pravda, jsou tam v té druhé půlce momenty, které člověka trošičku jaksi zkonceptů vynesou, ne, že ne.

Jako v dobrým nebo ve zlým?

Pro mě třeba v dobrým. Pro mě v dobrým, protože já jsem si říkala, tohle už asi vím, kam půjde. A najednou přišla metoda šrapnel, omlouvám se, že se zase vracím k vašemu tatínkovi, ale takhle to je. Co bude o prázdninách, které Jana Svěráka... Budete si ještě ten muzikál hlídat, anebo už to prostě pustíte do světa?

My to zahrajeme vlastně 24×. My to hrajeme teďka na Fidlovačce do konce června a potom v červenci to bude v těch Voděrádkách, v tom krásném prostoru. Tam se to zahraje 10×, myslím. A pak nic.

A to už je konec?

Pak je konec, pak se chodí na chalupě na houby a krmí se ryby a bude teplo, vlaštovky přiletěly, že jo, tak budeme koukat, jak budou mít mladý a budou je učit lítat.

Co včely?

Včely, no ty se musí nakrmit do konce června, července, pardon. Pak už je taky hotovo.

Ne, to já vím, ale já jsem se jenom ptala, jestli to stíháte teď jako.

Mám čtvery. Troje jsou silný, jedny byly slabší. Takže doufám, že bude med. Loni nebyl.

Jaksi vytváří Jan Svěrák alternativní kulturu, jakou kulturu vstřebává, budete číst kromě toho, že se budete dívat na přírodu, budete se v něčem vrtat, o něčem přemýšlet, anebo to prostě fakt necháte úplně volně?

Tak já hodně čtu, no a čtu takovou jako tu vědeckou a pak vědeckou literaturu, jak se tomu říkáte, takovou tu, která se zabejvá jakoby niternem, naším nevědomím, a tak, to mě zajímá, takže v tom se vrtám. Symbolikou zajímám. To byl třeba ten Jung, o kterém jsme tady mluvili, takže si zkouším vykládat tarot. Učím se s tím zacházet, a tak.

Co takhle oživlé tarotové karty. To by byla pohádka, to byl příběh, to by byla mystifikace.

Já už nic točit nechci. Já si je chci vykládat sám, ty karty.

Víte to jistě?

Už dlouho.

Že nic točit nechcete.

Už dlouho. Já s tím otravuju už od Vratných lahví.

Já si já si vzpomínám, že už jsem spolu o tom několikrát mluvili.

Já si tu cestičku nechávám otevřenou, protože to je můj život a moje jako rozhodnutí, takže vám nechci nic tady slíbit, abyste mě pak chytali za slovo, ale prostě chuť nemám.

Rozumím. Betlémské světlo, to byl otec, syn.

A Duch svatý.

A dva Svěráci k tomu. Co zbytek rodiny? Dohlížíte na ně filmařsky, na to, jak František stříhá, na to, jak se to vyvíjí nebo úplně se od toho chcete odříznout, oprostit.

Já nevím, co tím myslíte, dohlíží na ně. On mi ukazuje, co dělal a většinou mě to překvapí, jaký to má nápad a jak je šikovnej, protože on, jak se věnuje mnoha profesím, že i maluje a fotí a i hudbu dělá, tak vlastně je takovej jako multitalent, takže tam vždycky něco, něčím to obohatí to, co dělá. A já ho využívám třeba na ten muzikál. Tam mi dělal nějaký animace do toho, dělá nám ten klip, který třeba teďka v písničce, kterou jste slyšeli, Veronika Kubařová s Tomášem ten Polobůh, tak natočil klip. My to točíme všechno tak na punk, že to prostě máme za 3 hodiny hotový a ono to pak vypadá stejně dobře.

Že se rodina Svěráků sebere... Já jsem viděla jiný klip asi k tomu Zázraku a to je někde v Braníku u dálnice.

To jsme točili v Bráníku mezi dálnicí a tratí. Tam jsme taky takhle vlítli, když nebyli bezdomovci doma, tak jsme jim tam vlítli. Uhrabali jsme trošku to místo, protože tam byly jehly, abysme na to nešlápli a tam jsme si natočili taky za 3 hodiny takový punkový klip s hercema z toho divadla. Brali jsme to, jako že to je exkurze, aby ty herci poznali realitu, jak to vypadá, když bezdomovci, kde žijou, aby to pak mohli přenýst na prkna toho divadla. Ten pocit z toho.

Tomáš Klus si na vás stěžoval.

Povídejte. Nepodívejte.

Říkal, on mi tolik ty texty vracel. Já jsem si vždycky myslel, že už je to dobrý a teď mi přišly od něj ty poznámky a bylo to tak jako hustě opoznámkovaný, atd.

To bylo, protože já jsem pochopil, že on v něm je obrovskej potenciál. On on opravdu s tím jazykem umí zacházet a tím, že je dost promeditovanej, že opravdu má takový jako vhledy, nebo jak to nazvat, že o těch věcech dokáže uvažovat přímo, nikoliv oklikami, a dokáže je pojmenovat, tak jsem věděl, že tam je potenciál, aby ta písnička byla ještě lepší. Protože my jsme měli vymyšlený v tom příběhu, kde se o čem bude mluvit, co to má být za téma zpracovaný a on to dokáže do tý písničky narvat. Opravdu, že to z toho i pochopíte, že to není popisný, že to je zábavný. Hluboký myšlenky přitom jsou to. Takže jsem ho jenom vlastně jako se snažil inspirovat k tomu, aby ze sebe vytlačil to nejlepší. Já jsem mu vytvářel ten lis na olivy, aby z něho tekla ta super šťáva.

A kdo tohle dělal vám?

Asi tatínek, i manželka. Tatínek mi vždycky říkal, on mi ukazoval, co se má škrtat, protože on jako mistr slova ví, že každý zbytečný slovo je zbytečný a že když se text proškrtá, tak je vždycky lepší. No a manželka, stejně tak jako naše maminka, která četla tátovi věci, tak to je takový ten první kritik, které je nesmiřitelnej a kterej se snaží, abyste neudělali žádnou ostudu. Takže když to je nesrozumitelný, když je to moc romantický nebo uslintaný, tak vám to řekne.

Která písnička z Branického zázraku vás baví, takže si ji zpíváte?

Nebo pokaždý je to jiná, protože ony tam jsou různý nálady a podle toho, jakou máte náladu, tak si zpívat písničku Smrti na usmířenou třeba, anebo...

Mě nejvíc baví 1 ta písnička jednoho z těch bezdomovců, který.

Bůh je, myslíte.

Ano, který říká, že kdybychom nebyli nedokonalí, tak ten Bůh by se hrozně nudil.

No ale písnička o klukovi, kterej vlastně má hodně slabý sebevědomí a říká, proč ho ten Pán Bůh nechal takhle udělat takovýho pitomýho, že blbě mluví, blbě čumí, blbě myslí. A dojde k tomu, že to je asi proto, že ten Bůh, protože všechno ví a všude je, tak by se hrozně nudil, kdyby neměl tyhlety lidičky, jako jsme my, přes který může prožívat ty jejich trápeníčka a to soužení a ty radosti, a to překvapení, a to poučení. Tak o tom je ta písnička a je dojemná, to je pravda.

Kdy nejste nad věcí vy?

Asi 90 % času.

Ale vypadá to velmi... Těch 10 % vypadá teď velmi přesvědčivě.

To byla ta hodina v rádiu. Teď bude těch dalších 99, kdy se z toho budu lízat.

Režisér Jan Svěrák, host Radiožurnálu. Děkuju moc, ať se vám a všem kolegům v Branickém zázraku daří.

Děkujeme moc. Díky. Na shledanou.

Lucie Výborná od mikrofonu přeje dobrý den, ať se dneska daří i vám.