Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Pátek 20. 05. 2022

ČRo Plus: Vinohradská 12 - Vinohradská 12 - Josef Pleskot

Vinohradská 12 - Josef Pleskot


Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Rudolfinum, obecní dům, kongresové centrum a nově také Vltavská filharmonie.

V Praze se chystá mimořádná stavba - Vltavská filharmonie.

Budovu filharmonie v Praze postaví dánské studio BIG, vyhrálo mezinárodní architektonickou soutěž.

Vedení města chce novou filharmonii postavit z toho důvodu, že je podle něj v metropoli málo koncertních sálů.

Budova by podle plánů měla být hotová za 10 let a má stát kolem 6 miliard korun. 

Nové kulturní centrum vyroste u stanice metra Vltavská v Holešovicích. Ostatně proto by se měla jmenovat Vltavská filharmonie. Kapacita koncertního sálu má být 1800 lidí.

Motto tohoto vítězného návrhu zní: od řeky až po střechu. 

Světová architektura. Výjimečná budova. Stavba století. Praha už zná podobu Vltavské filharmonie. Stane se její novou značkou? Proč hlavní město takovou stavbu potřebuje - a proč by ji mělo chtít celé Česko? Vysvětluje uznávaný architekt Josef Pleskot.

Dnes je pátek 20. května.

Dobrý den, vítejte.

Dobrý den.

Tento týden byl definitivně vybrán architektonický návrh nové budovy Vltavské filharmonie v Praze. Můžete nám ho přiblížit nebo můžete ho přiblížit lidem, kteří ho třeba neviděli, nezaznamenali na vizualizacích?

Popsat dům není vůbec jednoduchá věc a popsat atmosféru toho domu je možná už trošku jednodušší, protože se dají volit přece jenom taková barvitější slova. Vltavská nebo to místo samotné, kde se ten dům nachází nebo kde vlastně má stát, je místo velmi neutěšené. Jak po vybombardování. Je to místo v rámci prostoru celé Prahy, které je velmi potentní, je velmi nabité energií, protože se tam odehrávají velmi složité dopravní vztahy i pohyb lidí a takové veřejné domy potřebují právě hodně lidí, aby se kolem nich mohlo chodit, aby se mohli stát účastníky, pozorovateli a uživateli toho domu. Je tam blízko Vltava, je tam Vltava v krásné, takové jako atmosféře už uklidněné řeky a v podstatě se připravuje na poslední zatáčku a Prahu opouští. Klidné místo. Krásné místo. Holešovický meandr je opravdu krásné místo. Na toto místo by se mělo reagovat architekturou, která bude vlídná, která bude přátelská, která bude radostná, která oslaví vlastně ten tok té fenomenální naší řeky Vltavy.

Vy jste skoro popsal prostředí než ten dům samotný. Ale já to možná teda zkusím. Na mě to působí jako takové jednotlivé vrstvy, které ale dohromady tvoří jakýsi celek, který nevytváří jednu budovu, ale vytváří vlastně to prostředí kolem sebe.

Ano, je to tak. A zároveň vrství. Vrství funkce a vrství prostor. Oni mluví o tom, a to mi mluví z duše, říkají vlastně jdeme od Vltavy téměř až ode dna Vltavy, přes nábřeží, přes horní holešovickou část. Jsme v těle toho domu v místě, kde jsme proti panoramatu Prahy a dostáváme se výš a výš, až se dostáváme proti širokému panoramatu, kde vidíme i Pražský hrad a široko daleko kolem sebe celou tu přírodní scenérii’. 

Oni mají nekonečné náměstí, nekonečný veřejný prostor, který stoupá kolem toho domu až do nebe, což jsme chtěli, nevěděli jsme, že se to dá takto vyřešit. Ale ještě důležitější je, že z toho veřejného prostoru, který ovíjí ten dům až nahoru, v každém okamžiku můžete vstoupit do domu a vystoupit, což je strašně důležitý. 

Říká šéf realizačního týmu Vltavské filharmonie Martin Krupauer.

Ten barák bude obsypanej lidma, o tom jsem naprosto přesvědčen.

Jsou to takové nepravidelné čtverce kaskádovitě naskládané na sebe, ty tvoří jednotlivá patra budovy a zároveň střechy, terasy, kde by měla být ta zmíněná místa pro setkávání a ta by měla být přístupná bez vstupu do samotné budovy. Myslím, že jde o stavbu.

Studio Bek o vertikálním domě, o vertikálním městě. Mně je to velmi sympatické, protože já také často mluvím v Praze o vertikálních vztazích, které je potřeba pěstovat a které uměl velmi třeba Kilián Ignác Dientzenhofer ve své architektuře barokní realizovat. A mně se zdá, že vlastně v tomto systému, v tom vrstvení, jak vy jste také řekl, to kladení těch jednotlivých funkčních vrstev na sebe. Ten dům získává svoji originálnost, svojí fenomenálnost a svojí nějakou pražskou, nestyděl bych se říct, opravdu pražskou kvalitu nebo hodnotu. Značku. Ten dům se stává vlastně nebo může stát a věřím tomu, že se stane, pražskou značkou. 

Vy jste byl v porotě. Řada těch ostatních návrhů byla možná extravagantnějších na to prostředí. Aspoň z mého subjektivního pohledu. Čím vás neoslovila? Proč si myslíte, že by tam nemohly být jiné nápady, které do té soutěže byly začleněny?

Bylo jich 19 odevzdaných. No, nemusel to být jediný návrh, který by se hodil úplně nejvíc. Z mého hlediska samozřejmě byly ještě minimálně dva nebo tři, které bych dokázal obhajovat, ale samozřejmě vždycky je dobrá nějaká shoda a nějaký konsenzus, který nakonec vlastně v té porotě zavládl. Já si myslím, že ve všech porotcích vzbuzoval ten dům jako jistou naději, protože my v něm vidíme, že se připravujeme třeba, až vyjdeme z té současné krize, že připravujeme projekt, který se stane vlastně jakoby symbolem té znovu obrozené nebo obnovené společnosti. Já to takto vidím a myslím, že spousta těch porotců to vnímala podobně. Připravujeme náročným způsobem stavbu, která by nám za 10 let nebo našim příštím generacím mohla dát prostě znamení, že jsme se z té špatné situace společenské dostali a povýšili jsme všechno mnohem výš.

/anglický text/

Já připomenu tedy, že ten vítězný návrh patří dánskému studiu BIG, které je proslulé svým pohledem na jakousi řekněme architektonickou alchymii. V čem podle vás ta alchymie vězí? 

Já myslím, že studio BIG je tím mladým progresivním studiem, které vaří architekturu nebo zakládají ingredience architektury na poznání společenských vztahů a snaží se vytvářet architekturu, která v lidech probouzí ty nejlepší pocity pozitivní, aby pomohli té společnosti jako dávat se dohromady, radovat se, stmelit se, mít radost ze života. V tom já je vidím jako velmi příkladnou architektonickou skupinu, která na tyto věci myslí. My tady teď už jsme si taky zvykli myslet na veřejný prostor, myslet na to, co se ve veřejném prostoru děje. Zvykli jsme si mluvit o ekologii, o harmonické architektuře a udržitelné architektuře, která není založena jenom na kráse fasád, na bombastičnosti svého výrazu a podobně. V tom jsou myslím jako docela daleko a myslím si, že v tom i spočívá vlastně budoucnost architektonického a urbanistického počínání do budoucna.

No, možná je příznačné, že dům, který má být radostný, abych parafrázoval vaše slova, vznikne na místě, které úplně radostné v tuto chvíli není, nevypadá tak. Je to v místě, kde je aktuálně výstup z metra Vltavská. Je tam velká nezastavěná plocha. Už jste o tom mluvil. Jak toto místo vůbec vzniklo v Praze?

No, toto je místo, které vlastně prodělalo nějaký historický vývoj. My si ještě dneska vlastně snadno dokážeme představit, jak tam vypadala krajina v předindustriální éře, protože ten stav té krajiny se dá na mapách třeba ještě vidět. Takže řekněme, prodělalo to místo nějaký 150letý vývoj. Nejdřív teda ta zemědělská krajina, kde to byla opravdu velmi, velmi, velmi harmonická příroda nebo prostě zemědělská příměstská krajina, pak do toho přišla ta tvrdá industrie, že ano, která tam prostě postavila ty továrny. Potom samozřejmě s těmi továrnami obytné činžovní bloky. Už se tam mnoho stavělo a mnoho také bouralo. A zároveň toto místo v tom holešovickém meandru, protože je potřeba říct, že je to v tom holešovickém meandru, což je prostě enkláva pražská, kterou ta řeka objímá v mnoha ohledech těsněji než třeba Staré Město pražské. A na to bychom si měli vzpomenout, že to objímání té řeky prostě je tam tak intenzivní, že bychom se vlastně k té řece měli nějakým způsobem zase vztáhnout, takovým jako velkým obloukem vrátit se k tomu, k té harmonické, osvícensky obývané krajině kolem toho roku, dejme tomu, 1800.

Ono je to v tuto chvíli poměrně i dopravně vytížené místo, jezdí tam tramvaje, auta…

Samozřejmě, stratégové věděli, že do toho místa prostě je potřeba zavádět dopravu, protože v rámci celého toho pražského kontextu je to místo důležité. Je to křižovatka metra, železnice, tramvají a samozřejmě i automobilové a pěší dopravy. A do takových složitých míst, složitých míst, opakuji, a schválně to říkám, složitých míst, je potřeba dávat ty nejvlivnější společenské projekty. Kde se prostě kumulují lidé, tam je pochopitelně potřeba iniciačně vlastně kultivovat prostředí podobnými typy staveb.

Ono to bude velké nebo významné místo pro setkávání lidí. Připomeňme, že hned v sousedství má vzniknout velká obytná čtvrť.

Nejenom obytná, ale i řekněme úřednická, administrativní. Ano, Bubny-Zátory je velké rozvojové území a nepochybně po železnici, že ano, to znamená po té industriální éře znovu zobytnění toho prostoru. Ty filharmonické budovy nebo prostě galerie nebo veřejné stavby tohoto typu často také velmi pomáhají tomu, aby se ty nové čtvrti mohly regenerovat a také třeba i narodit no. Tyto typy budov bývají hybateli míst. 

Máme nějaký příklad? Myslíte třeba, já nevím, v Ostravě se bude stavět nová koncertní hala, Hamburk..

No určitě určitě ano, ale Hamburk je nepochybně tím dobrým příkladem, kde prostě filharmonická budova v Hamburku přinesla do toho území tak obrovský potenciál, že tam je radost být a žít. 

Až mistr hlavního města Prahy FOK. A především česká filharmonie. Slovo má její generální ředitel David Mareček.

To, co se podařilo třeba v pařížské filharmonii, co se podařilo v Hamburku, to, co se podařilo v Reykjaviku, tak skutečně dosvědčuje, že kdekoli takový sál vznikl, tak nejen to město celé, ale i to místo ožilo často nečekaně. Kolegové z Paříže nám říkali, že když se stavěl sál, který je tam v podstatě na periferii, takže je varovali, že ho nedokážou naplnit. Dneska je naplněný, přeplněný 24 hodin denně.

Říkám si, jaká to musí být výzva pro ty architekty. To je přece poměrně velký úkol. Není to jenom postavit, jak znova vy říkáte, dům, kde se budou pořádat koncerty, ale skutečně to pak slouží tedy i jako významný, jste zmínil, hybatel toho nového života v té oblasti? 

Ano, ano, ano. Je to velká výzva a je to skutečně úkol pro zralé architekty a já si myslím, že jsme vybrali zralé architekty.

O to víc, že to je na břehu Vltavy a Praha má kolem Vltavy skutečně významné kulturní historické budovy. 

No ano, já si myslím, že ten vztah k vodě…tak podívejme se na stavby z 19. století nebo z přelomu 19. a 20. století, které vznikly v Praze na platformě nového nábřeží, že ano. Rudolfinum, UMPRUM, Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní divadlo, ministerstva, že ano. To všechno vzniklo vlastně na velkoryse udělané platformě protipovodňových opatření s tím záměrem, aby se na tu platformu postavily ty nejlepší stavby, které potřebuje republika, tehdy ještě taky monarchie, ale vznikající republika, pro své fungování. To je všechno na pravé straně Vltavy. Levá strana Vltavy vlastně dospěla ve vývoji, v rozvoji vlastně toho města jako celku, k tomu, že už si zaslouží taky levá strana vlastně tuto odezvu. A není lepší místo právě než je ta zatáčka v tom holešovickém meandru.

My potřebujeme vyřešit to území, které teď vypadá hodně nevábně, má tam vzniknout celá nová čtvrt, tato záležitost má odstartovat celé to řešení a pochopitelně tam jde i o to, že chceme v Praze mít moderní architekturu a toto je jedno z mála míst, které nám zbývá v té řekněme první řadě. To znamená, tady se řeší několik záležitostí najednou, které to město nutně potřebuje. 

A otázka, zda - taková ta omílaná často - Praha vůbec potřebuje filharmonii, je teda asi bezpředmětná, protože tak, jak o tom vy mluvíte, to bude budova s otevřenými dveřmi, protože bude plnit tu roli toho, že tam se skutečně bude žít. Očekáváte, že tam bude plno lidí, aniž by třeba chodili na koncerty?

Ano. Zcela určitě. Ta budova má být otevřená 24 hodin denně, že ano. Tam nepůjde jenom o to jít na koncert. Tam jde o to si nasadit sluchátka a poslouchat třeba nějakou hudbu, já nevím, v nějakém boxu, nebo prostě pořídit si hudební nástroj nebo já nevím, za tancem jít, za recitací, prostě za kulturním programem, který bude takovým způsobem integrován v té nejvyšší kvalitě. Budou tam amatérská nahrávací studia nebo prostě všechny tyto formy vlastně služeb, který poskytují i amatérům možnost realizovat se. Takže opravdu otevřený dům se životem 24 hodin denně.

Slovo má první náměstek primátora hlavního města Prahy Arch. Petr Hlaváček.

Celá ta budova je koncipovaná jako otevřené město, ve kterém se pohybujete. Má to být prostor, ve kterém se setkáváte, který vede edukativní činnost, spojuje lidi, je tam zastoupená městská knihovna svojí významnou sbírkou hudebnin. 

Má být i prohlídková trasa, která návštěvníky provede celým objektem a dovolí jim nahlédnout do prostor, kam se běžně nejde dostat, do zkušeben studií nebo do sálu v době, kdy tam budou probíhat zkoušky na koncerty.

Zaznamenal jste už nějakou reakci Čechů, co říkají na tu vizualizaci? Protože Dánové nejsou prvními významnými architekty, kteří v Praze budou stavět. Připomeňme, že na Masarykově nádraží vzniká budova Zahy Hadid, proslulé, už zesnulé íránské architektky…

No, nezaznamenal, protože je to příliš krátce a ještě jsem se nezačetl a pravděpodobně ani nezačtu do těch kritik a komentářů, který běží někde jako.

Já narážím na to, že to je prostě pro Prahu poměrně výjimečná budova.

Absolutně.

A Praha se to učí teprve. Tohle přijímat.

Absolutně výjimečná. A vy jste na začátku pokládal tu otázku - potřebuje Praha? No, já jí musím rozšířit - potřebuje ji celá naše republika? Ano, potřebuje. Praha je hlavní město. Praha je svým způsobem jako kulturním hybatelem, zase použiji to slovo, toho, co se vlastně v celé vlasti odehrává. A já to řeknu jinak. Potřebujeme ji my? A já říkám - absolutně. Protože naše sebevědomí je tak malé, že potřebuje velmi posilovat takovými počiny, když nechci říkat přímo stavbami, počiny.

Tohle město a možná i společnost nedaly 120 let pořádný dům. A to už není otázka stavebních zákonů a vlád, to je možná otázka mentality. A já myslím, že pokud se máme někam posouvat jako společnost, tak potřebujeme určitý typ výzev a možná i symbolů. 

Kdy má být hotovo, víme? 

Víme, víme, víme, víme - 2032. Shoduje se to vlastně s jistým výročím Národního divadla.

No tak až bude hotovo, tak kam se půjdete podívat jako první? Možná na nějaký balkon podívat se na Vltavu?

Víte, kolik je mi let? Já nevím, kde budu, v jaké té vrstvě toho vertikálního města.

Mockrát díky za všechny vaše odpovědi.

Není vůbec zač. Rádo se stalo.

Tohle je vše z Vinohradské 12, zpravodajského podcastu Českého rozhlasu. Dnes byl hostem Arch. Josef Pleskot, člen poroty, která rozhodovala o tom, jak bude vypadat Vltavská filharmonie v Praze. A to se ostatně můžete sami podívat na našem zpravodajském webu irozhlas.cz, anebo na vltavskou zajeďte osobně. Praha tam na víkend chystá festival vltavské filharmonie, včetně venkovní výstavy s vizualizacemi chystaného projektu.

My se s novou epizodou vrátíme po víkendu. Najdete ji třeba v aplikaci můj rozhlas.cz, ve všech podcastových aplikacích, anebo na vlnách z Českého rozhlasu. Plus. Na slyšenou v pondělí.