Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Pátek 20. 05. 2022

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Jana Pokorného - Ondřej Veverka


Dobré dopoledne, je 9 hodin a 7 minut. Posloucháte Radiožurnál. A naším hostem je Ondřej Veverka. Mladý režisér, kterého zdravím do našeho brněnského studia, dobrý den.

Dobrý den, zdravím vás i posluchače.

Pane režisére, vy máte za sebou 6 studentských filmů a dokončil jste první televizní, ten bude mít premiéru 24. května na ČT 2. V čem se liší televizní film od toho studentského? Je to víc profesionální, má to větší štáb, je tam catering?

No, já jsem ještě nezažil teda hraný celovečerní film, kde bych měl nějakou větší pozici. A ten rozdíl, jakože... Nedokážu popsat, jak velký rozdíl je mezitím dokumentárním studentským a celovečerním dokumentárním. Tam zkrátka je to co večerní formát, kde je potřeba se probírat daleko větším množství materiálů, daleko větší příprava, celá ta realizace, postprodukce atd. Takže časově je to teda mnohem náročnější. Nervy taky dostávají daleko víc zabrat. A u těch hraných filmů je to vlastně totéž, by se dalo říct.

Když se podívám do vaší filmografie, tak vy v jednom filmu hrajete, v dalším jste kameramanem, pak zvukařem, střihačem, scenáristou. To je nějaké období hledání si místa ve filmovém světě nebo nebyli lidi?

No, pokud jste čerpal z databáze ČSFD, předpokládám, tak tam má vlastně jako první film amatérský film fotografie, který byl určen k přijímacím zkouškám právě na FAMU v Písku, kde stále ještě studiu ve čtvrtém ročníku. A tam jsem si dělal víceméně všechno sám. A já jsem do té doby, než jsem na tu školu přišel, tak jsem si vlastně dělal téměř všechno sám. To si myslím, že taky je pro režiséra dost důležité, aby věděl, co všechny ty funkce, jako jaká práce v tom je, jak se to dělá, aby měl představu o tom celkově, aby mohl do těch funkcí taky zasahovat svým způsobem a věděl, co od toho očekávat a věděl, co vlastně ti ostatní členové toho štábu dělají, že jo. A právě já jsem dlouho přemýšlel nad tím, jestli se dát na kameru nebo na režii. Dokonce v prvním ročníku jsem hodně váhal, protože i mí spolužáci mi říkali, že vlastně jako natáčím docela hezky s tou kamerou, ale přece jenom ta touha vyprávět ty příběhy mě bavila víc. Pracovat s tím scénářem, s těma hercema a mít tady tuhle tu roli. Ale vlastně je to jenom krátká doba, co jsem se těch ostatních pozic jako vnitřně definitivně vzdal. Pořád mě to tam táhlo. Co se týká teď toho aktuálního dokumentárního filmu, tak tam jsem si to teda připomněl, protože sem tam zastával také pozici střihače. Kameru jsem teda nedělal. Dokonce jsem si vyzkoušel opět i pozici zvukaře, protože my se k tomu dostaneme později, ale v těch podmínkách, ve kterých jsme natáčeli s pamětníky, tak bylo důležité mít, řekněme, omezený štáb. Takže jsme byli o dvou lidech, ale...

Pardon, aby posluchači věděli o čem mluvíme, tak my si za chvíli budeme s Ondřejem Veverkou povídat o televizním filmu Kuratorium, důvodů je víc. Jednak 24. května má premiéru v České televizi na ČT 2. Radiožurnál za týden touto dobou bude vysílat zpravodajskou rekonstrukci výročí atentátu na Heydricha. No a kuratorium, tedy jakási obdoba nacistické Hitlerjugend, je organizace, která oficiálně vznikla právě den po atentátu na zastupujícího říšského protektora. Tak za chvíli v rozhovoru pokračujeme.

Posloucháte Radiožurnál. Povídáme si s režisérem Ondřejem Veverkou, který je naším hostem v brněnském rozhlasovém studiu. Ondřej Veverka je autorem, je režisérem dokumentárního snímku Kuratorium. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla organizace, která působila za protektorátu v letech 1942-45. Pane režisére, proč se mladý režisér, jenom dodám, že vy jste ročník 1996, rozhodne zpracovat takovou látku?

No, já jsem k téhle té tématice se dostal vlastně už během svých středoškolských studií. Úplnou náhodou, kdy jsem v jedné historické knížce narazil právě na tenhle ten pojem. A já odjakživa mám velký vztah k historii. A právě, když jsem se dočetl o tomhle tom pojmu Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, tak jsem byl překvapen tím, protože jsem se už v té době zajímal o druhou světovou válku, že jsem o tom nikdy neslyšel, což mě dost zaujalo, tak jsem začal... Těch jako pramenů nebylo tehdy moc na internetu v té době, dneska už tam najdete nějaké informace, těch článků pomalu přibývá, ale v té době toho tolik nebylo. Takže jsem si začal vyhledávat ze zvědavosti tyhle ty dílčí informace a vzhledem k tomu, že už nějakým způsobem se orientuju v tom filmu, ačkoliv v té době jako hodně amatérsky, tak od roku 2006, tak jsem si říkal, že by to vlastně nebylo už tehdy jako... Že by to nebyl vlastně špatný námět k nějakému dokumentárnímu filmu. No a to se uskutečnilo poprvé teda až na FAMU v Písku vlastně ve druhém ročníku, kde jsem realizoval krátký dokumentární film zvaný Vzpomínání na zapomenuté, který popisuje vlastně fungování nebo, řekněme, takovou existenci výcvikového tábora kuratoria v protivínském zámku, což je nedaleko Písku, Protivín. A tam jsem si to vlastně vyzkoušel takhle ve 12 minutách. Poprvé v životě nějaký dokumentární film. A už v té době, kdy jsem realizoval tady tenhle ten studentský film, tak jsem začínal s přípravami na ten celovečerní. Takže ono to celé pramení z takové fascinace jako toho, že jsem o tom nikdy neslyšel, že to téma je masové. Není to žádná věc, na kterou bychom mohli mávnout rukou. To kuratorium přece jenom k sobě přiřadilo téměř polovinu české mládeže, cože cca půl milionu dětí, mladých lidí.

Protože účast byla povinná.

Ano, účast byla povinná. Tzv. povinná služba mládeže. A taky se do toho zapojilo jako na pozice těch instruktorů, vedoucích funkcionářů v řádech několika 1000 dobrovolníků českých.

Což povinné nebylo.

Což už povinné nebylo, což už povinné nebylo. A právě na základě tady těchto skutečností jsem se teda... Vezmu to teda jinak, když jsem začal to téma víc studovat a během těch svých vysokoškolských studií jsem měl taky lepší možnost se dostat do těch archivů, konkrétně teda toho Národního filmového archivu, kde jsem teda strávil spoustu času ne fyzicky, ale komunikací, abychom získali co nejvíce archivních materiálů filmových, také v jiných archivech, jako je například Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek atp. Ty rešerše, přípravy trvaly, dejme tomu, ±3 roky, sbírání všech těch materiálů. Dokonce i v archivu Českého rozhlasu jsme našli vlastně dobové nahrávky. Tak to tak nabobtnalo, narostlo, že se z toho stal takový kolos jako informací materiálů, že ono to vlastně ani jinak než zpracovat toho celovečerního formátu nešlo.

O tom, jak režisér Ondřej Veverka nacházel a nakonec našel některé pamětníky, kteří v organizaci Kuratorium působili a byli ochotni alespoň trochu otevřeně mluvit, si budeme povídat za chvíli.

Posloucháte Radiožurnál. Povídáme si s režisérem Ondřejem Veverkou, který je autorem dokumentárního snímku Kuratorium. Byla to jenom dodejme organizace, která usilovala o to, aby česká mládež byla přepychová v nacistickém duchu a k loajalitě vůči říši. Jak se vám povedlo najít alespoň některé pamětníky, kteří v kuratoriu působili a byli ochotni o tom mluvit?

No, ono vlastně, celá ta předpříprava, jak jsem před chvílí mluvil o tom shromažďování těch archivních materiálů, tak právě v těch archivech je k dispozici, ne úplně jako k dispozici, ale jsou tam jména. Jo. A já jsem, teda my jsme, řekněme, vypisovali právě tyhle ty jména a udělali jsme si seznam těch funkcionářů, který teda čítal o počtu nějakého toho tisíce 3 000 plus minus. A ono je to vlastně docela... Protože je to dosti bolestivé téma, citlivé téma, tak není úplně jednoduché tyhle ty lidi za prvé oslovit a taky je vlastně vůbec najít. A taky nebyly úplně jako podmínky, možnosti k tomu mít nějakou jako sofistikovanější možnost rešerše. A tak jsem dle toho seznamu vlastně postupně zadával do Googlu, do internetových rodokmenů právě tyhlety jména a doufal jsem, že my to něco najde. No a z těch tisíců mi to našlo... Samozřejmě jsem našel spoustu, bohužel, kteří byli v té době už po smrti, protože přece jenom už je to přes 75 let nebo v té době to bylo 75 let. A nakonec se mi podařilo najít teda 12 žijících pánů, z nichž několik odmítlo vypovídat. Setkal jsem se s nimi, ale bohužel ta věc je natolik poznamenala na celý život. I přestože třeba neměli v tom kuratoriu nějakou významnější funkci, ale kupříkladu tam pracoval 1 pán jenom v kanceláři a státní bezpečnost potom po válce si na něj došlápla a velmi mu znepříjemnila jeho život. Takže se nám nakonec podařilo natočit rozhovor s osmi pamětníky, z nichž teda většina byla mládež, tzn. ta, která tam byla povinně zařazena do toho kuratoria. A taky, pokud se nemýlím, tak tam máme 3 bývalé funkcionáře, respektive teda instruktory, což byli právě vedoucí těch povinných hodinek, které byly jednou až 2× týdně. Ono se to měnilo v průběhu té války. A vedli vlastně tu výchovu té mládeže. Byla tam, že jo, tělesná výchova a potom tam byla ta duševní, duchovní výchova. Všechno se dělalo podle směrnic, které právě kuratorium oficiálně vydávalo. No a musím teda říct, že pokaždé to byl dosti emotivní zážitek. Já jsem na všechny, ne úplně na všechny, ale na většinu těch pamětníků jsem byl teda dobře připravený, protože sem potřeboval vědět, s kým mluvím a na co se ptám, takže v archivu jsou k dispozici nějaké věci. Ačkoliv se to dohledává docela těžce, tak se mi tam podařilo nějaké materiály i víceméně ke každému najít. A pak teda probíhaly rozhovory, které ne vždy dopadly úplně dobře, protože jsem se dopustil taky nějaké chyby, ale... Zmíním teda kupříkladu jednu věc, kdy jsem s panem Ludwigem Armbrusterem, který už je po smrti, šel natáčet rozhovor týkající se jeho bratra Jana Armbrustera, který teda byl, řekněme, výše postavený funkcionář v tom kuratoriu. No a tam jsem neměl odvahu na to mu říct předem, o čem s ním vlastně jdu mluvit. On to byl druhý rozhovor, který jsme natáčeli, a když jsem v průběhu toho našeho povídání vytáhnul tady tuhletu otázku na jeho bratra spjatého s kuratoriem, tak se to nevyvinulo úplně jako kladně. Ale přece jenom se nám tam podařilo něco natočit a to vlastně diváci můžou vidět v tom našem filmu. Co se týká jednoho pamětníka, kterého bych taky rád zmínil, kterého jsme bohužel...

Víte co, pane režisére, pojďme se domluvit, my za chvíli vysíláme zprávy.

Ano.

A abyste odvyprávěl příběh toho dalšího pamětníka v úplnosti, nech si to necháme na další část našeho rozhovoru.

Dobře, určitě.

Děkujeme pěkně.

Za chvíli budeme pokračovat v rozhovoru s režisérem Ondřejem Veverkou, jehož dokumentární snímek Kuratorium můžete vidět na obrazovkách České televize 24. května. Ten projekt sbírání materiálu a natáčení trval bezmála 4 roky. Režisér se rozhodl pro téma, které zatím u nás nikdo zevrubně nezpracoval. O tom, jaké to bylo oslovovat a natáčet s pamětníky, ale i o dalších souvislostech, například o tom, kteří známí lidé byli povinně členy tohoto kuratoria, budeme mluvit už za pár minut.

Naším hostem je v brněnském rozhlasovém studiu režisér dokumentárního snímku Kuratorium Ondřej Veverka. Cestu, kterou se měli nacistické snahy o převýchovu české mládeže ubírat, naznačil už Reinhard Heydrich hned po svém nástupu do funkce říšského protektora v projevu ze 4. února 1942. A s Ondřejem Veverkou jsme naposledy mluvili před zprávami o tom, kterak se setkal s dalším z pamětníků. Máte slovo Ondřeji.

Děkuji. Posledním pamětníkem, kterého bych ještě rád zmínil, je vlastně pán, se kterým jsme bohužel nenatočili rozhovor, ale byl to pán, který je mi známo teda, že stále ještě žije. Letos oslavil 105. narozeniny. Dokonce 106., pardon, 106. narozeniny. A podle těch mých rešerší, které byly teda opravdu důkladné, si odvážím říct, že je to poslední žijící člověk, který nosil uniformu kuratoria. Byl tzv. okresním pověřence a měl na starost vlastně Zlín Baťa. A tenhle ten pán, ono to bylo někdy dosti dobrodružné právě to hledání těchto lidí, získávání těch kontaktů. Kupříkladu tady u tohoto konkrétního případu to proběhlo vlastně tak, že jsem dostal instrukce, že bych měl jít plus minus na tohleto místo, najít tam tenhle ten typ bytovky a zkusit tam nějak jako najít na zvonku jméno. Takže jsem je tam dosti překvapil, když se mi to podařilo teda najít. A když jsem se s ním dal do rozhovoru, tak to bylo dosti jako psychicky náročné. Myslím, že jak pro mě, tak pro něj. A to není jako ta podstata té věci, co jsem chtěl říct. Ale v průběhu tady tohoto povídání, kdy jsme se před domlouvali vlastně na tom, že bych jej rád zařadil mezi ty pamětníky, kteří se objeví v tom dokumentárním filmu, tak přišli na návštěvu jeho příbuzní, konkrétně teda jeho vnuk a pravnoučata. A když jsme se dali spolu do řeči, protože se ptali jako divili, kdo jsem, co tam chci, tak ta skutečnost, ta informace o tom, že jejich děda byl zapojen do téhle té činnosti, že nosil tu uniformu, že byl teda funkcionář, pro ně byla absolutní novinkou. Vlastně ani nevěděli, co to kuratorium je. Takže musím říct, že teda jsme všichni zrudli a byl to asi takový nejsilnější, téměř nejsilnější zážitek z celého toho natáčení s pamětníky. Takže tím bych to uzavřel.

Ondřej Veverka, režisér snímku Kuratorium.

Tady je Radiožurnál. Znovu jsme ve spojení s brněnským studiem Českého rozhlasu, kde je naším hostem režisér Ondřej Veverka. Když dovolíte, já vám přečtu tady pár vět, které pronesl v červnu 1942 nacistický pohlavár K. H. Frank. "Podchycení české mládeže, která dosud bez vedení a zčásti v zahálce byla vydána vlivům destruktivní části české inteligence, bylo rovněž v zájmu říše, stejně jako českého národa. Musela být konečně usměrnila ve smyslu říše a včleněna do pracovního procesu, zvláště když nenastoupila proti nepříteli kontinentu se zbraní v ruce jako mládež jiných národů Evropy." Konec citátu. To byla slova K. H. Franka. Pane režisére, vy jste mladý člověk. Dovedete si představit, že by vás chtěl někdy někdo takhle podchytit?

Já jsem teda, jak už bylo řečeno, ročník 96, takže se mi to představuje jako takhle docela těžce nebo vlastně donedávna se mi to představovalo docela těžce, ale tím, jak jsem se setkával s těmi lidmi, s těmi pamětníky, kteří mi o tom vyprávěli vlastně dosti dopodrobna, tak sem se do toho, myslím, že vážím si říct docela dosti cítil. A asi dneska už si dokážu říct, že bych si to dokázal představit. A možná bych tomu dokázal dokonce i odolat, udolat, tak.

Ten váš dokumentární snímek Kuratorium teď v kontextu ruské invaze na Ukrajinu, jako by dostal ještě další rozměr. Cítíte to taky tak?

Určitě tam něco bude. Určitě tam něco bude, protože přece jenom já do toho nějak zvlášť nevidím, ale v kontextu toho, co se dělo za protektorátu, tak se i v průběhu jako těch našich dějin, jak postupují, se ty věci neustále opakují. Potom vidíme, za komunismu jsme zase měli Pionýra, že se to táhne přes ty sportovní aktivity, přes ty zájmové činnosti, kultura a tak dál. A že prostě ta totalitní moc chce mít kontrolu nad tou mládeží, nad těmi mladými generacemi a vychovávat si dle těch svých vlastních představ ten budoucí jakoby kádr vůdcovských, nebo jak bych to řekl.

Už jsme to naznačili, že vlastně kuratoriu neunikly ani tak známé osobnosti, připomínám, že to bylo povinné za nacistické okupace, jako byl Emil Zátopek, tuším i Jaroslav Foglar.

Ano. Emil Zátopek teda, pokud vím dobře, tak nebyl přímo členem kuratoria, ale vzhledem k tomu, že většina, že to kuratorium opravdu chtělo být vidět, takže pod hlavičkou toho kuratoria se pořádaly sportovní zápasy, sportovní akce, kulturní akce atd. Vlastně většina nějakých jako větších událostí sportovních i menších událostí se konaly pod patronací toho kuratoria, takže tomu skoro nic neuniklo a bylo to opravdu dennodenním chlebem toho protektorátního obyvatelstva mezi ty 43, kdy to teda začal reálně pracovat s tou mládeží, až po 45. A co se týká těch sportovců, a taky ti sportovci, aby mohli vykonávat tu svoji činnost, tak často byli nuceni nebo předvoláni k tomu, aby absolvovali nějaké ty výcvikové tábory kuratoria. Takže tam většina tehdejších sportovců opravdu měla nějaký výcvik, takže byli vlastně klasifikováni jako instruktoři, takže mohli de facto vést tu tzv. povinnou službu mládeže, vést tu mládež jakoby sportovně i duchovně. Což jako samozřejmě, ne, že by to dělali, ale měli to oprávnění. Pak co se týká toho Jaroslava Foglara, tak tam Jaroslav Foglar vlastně svou účast v kuratoriu má jenom velmi krátkou, protože přispíval do časopisu, který se jmenoval Správný kluk. Dalo by se říct, že tenhleten časopis nahradil Mladého hlasatele, který byl předtím za první republiky. A přispíval do něj víme komiksem, který se nazýval Svorní gambusíni. Ale tenhle ten komiks právě úplně nevyhovoval těm standardům toho kuratoria, takže se tam nějak nepohodli a nakonec byl teda vyloučen. Takže ten opravdu, pokud se nemýlím, setrval jenom pár měsíců. Co se týká například mládeže, tak dalo by se říct, že každý, kdo se narodil mezi lety 1925-1935, tak nějakou, alespoň krátkou roli, opravdu v tom kuratoriu jako dítě sehrál. A my v tom našem dokumentárním filmu jsme právě objevili, to nechám jako překvapení pro diváky, až se na to budou dívat, jsem objevily v jenom z těch záznamů jednoho velmi známého českého herce, který tam vlastně stojí v řadách toho kuratoria, ale jméno určitě říkat nebudu. Takže myslím, že to bude taky překvapení a že je to takové zpestření, taková perlička. Že opravdu tam byly skoro všichni.

Pardon.

Ještě jsem chtěl dodat jednu poslední věc, že se tomu dalo vyhnout, samozřejmě té povinné službě mládeže, ale bylo to opravdu náročné, velmi klikaté. Ale jak jsem říkal, 1925-1935, opravdu povinně byli toho účastni, i když třeba se některým podařilo jenom krátkou chvíli.

Posloucháte Radiožurnál.

Posloucháte Radiožurnál. Ještě jednu 2 otázky máme pro našeho dnešního hosta režiséra Ondřeje Veverku, který natočil snímek Kuratorium, tedy o organizaci, která za nacistické okupace usilovala o to, aby česká mládež byla přepychová v nacistickém duchu a k loajalitě vůči říši. Pane režisére, proč se to těm nacistům až tak zase úplně nepovedlo převychovat tu českou mládež?

Těch důvodů, těch faktorů je tam vlastně velká spousta. Takovým největším jako problémem právě pro ty zapálené funkcionáře kuratoria i vlastně ty jejich německé poradce, kteří byli teda většinou z Hitlerjugend, tak velkým problémem byly právě rodiče těch dětí, protože rodiče těch dětí... Jasně ty jejich děti tam musely chodit, jak jsem říkal, dalo se tomu vyhnout, bylo to sice hodně náročné, ale dalo, ale když už tam ty děti musely chodit, tak tam byla ta tzv. duchovní výchova, kde se právě vštěpovala ta ideologie a ty myšlenky atp. A zase, když to dítě přišlo domů, tak ty rodiče se jim snažili vysvětlit většinou, jako že tomu nemají věřit, že to je prostě jenom takovéto pomodlení. A většina těch rodičů se právě snažila ty své děti zatahovat do těch prvorepublikových myšlenek a ideálů masarykismus a atd. Takže tohleto byl největší problém. Dalo by se říct, že to kuratorium neustále svádělo nějaký souboj s těma rodičema. Dále takovým velkým problémem byl samozřejmě ten čas, protože to kuratorium reálně pracovalo s tou mládeží jen 2 roky, ale za tu dobu toho stihli opravdu hodně. A posledním problémem takovým nejdůležitějším, bych řekl, že byla ta válečná situace. Protože přece jenom, když to kuratorium toho 13. března 43 zahájilo tu svoji činnost s mládeží, tak už v té době prohrávali Němci u Stalingradu, takže Němci ustupovali a tady teprve ta činnost toho kuratoria začínala.

Děkuju za rozhovor. My se určitě na váš film na ČT 2 24. května rádi podíváme. Děkujeme za vaši práci a odpovědi. Na shledanou.

Děkuji vám, na shledanou.

Naším hostem byl režisér Ondřej Veverka.