Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

Středa 22. 06. 2022

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Lucie Výborné - nevidomá floristka Romana Lískovcová


Mám velkou radost, že je se mnou ve studiu krásná mladá floristka plná energie. Je to Romana Lískovcová. Tak vás tady vítám, dobrý den.

Dobrý den. Děkuju za pozvání.

Romano, jak dokážete uvázat, zaranžovat tak nádherné kytice, když na ně nevidíte?

No tak je to především ta paměť. Je u mně hrozná výhoda, že sem vlastně ještě před pěti lety, není to tak dávno, co jsem normálně viděla, takže ta fantazie a vzpomínky jako barevně a kompozičně, co se k sobě ladí, co se k sobě může dát a co ne, tak to mám prostě furt v živých vzpomínkách. No a samozřejmě, že i mě jako každým dnem to hrozně baví pozorovat a poznávat, jak ten hmat prostě vám dá strašně moc. Takže já se podle toho hmatu vlastně řídím, výškama, kde je třeba nějaký prázdný místo. Prostě to všechno objedu tím hmatem a ten mi poví tak strašně moc, že si řeknu, ano, jako má to cenu pustit dál tu dekoraci nebo ten daný výrobek nebo jako to prostě nepřipadá v úvahu. To prostě jako nemůžu ukázat ani lidem, protože to je šílený. Takže já to takhle vycítím jako právě z toho hmatu.

Vy jste přestala vidět skoro ze dne na den, je to tak?

Ano. Ano.

Co se vám stalo?

Tak cukrovka. Jako cukrovka může za celou moji zdravotní nějakou diagnózu. A že už by se to vyšlo možná i na A4. Ale za všechno může diabetes mod 1, kterou mám teda od svých devíti let. Takže ta cukrovka je všeho takovej ten počátek.

No a když to vlastně začíná, tak jak na to přijdete, že začnete hůř vidět v nějakou chvíli, ztrácí se vám obrysy nebo co se jako stalo?

No, u mě to bylo jako takový, já se tomu směju, ale bylo to strašně rychlý, jo, protože já jsem nikdy jako neměla problémy s očima. Jo, takže já jsem prostě četla ty nejmenší písmenka. Prostě nikdy jsem nevěděla, co to je zánět spojivek. Prostě nic takovýhleho. No, a tak, jako když mi teda poprvé lékař na pohotovosti řekl, že mi hrozí akutní jako oslepnutí, tak jako to bylo pro mě jako v té hlavě jako takový to střívko pětadvacetiletý, jako to jako teďko plácnu do stolu a jako budu slepá nebo... Vždyť to musí mít prostě jako nějakou dobu ničeho, že prostě se ten zrak začne postupně jako kazit nebo zhoršovat. No začal se zhoršovat, ale ono to bylo v řádu hodin. To bylo neskutečně rychlý.

Jinými slovy, že ráno prostě ještě scházíte se schodů a vidíte je a večer už prostě je nevidíte?

Ano, ano. Bylo to vlastně tak, že já ráno jsem viděla třeba normálně na své boty, když to tak jako by si vzpomenu, aby to zdraví lidé jakoby ten zrak teď nějak pochopili. Takže jsem se podívala směrem na zem, viděla jsem svoji botu a okolo už to bylo jako v mlze, že jsem viděla jenom ten terč jakoby nějakýho toho vidění. No a třeba kolem oběda, tak už jsem viděla jenom třeba ten jazyk na tý botě, už jsem neviděla tu špičku. No a večer už vlastně jako bota nebyla vidět. Už bylo bílo, jo. Takže ono to strašně jako šlo, prostě se to zhoršovalo. Takže já dávám právě příklad s tím oknem, že prostě se podíváte, vidíte to okno, vidíte uprostřed tu kličku, že jo, kde se otvírá. To okno, tohle všechno vidíte, vidíte to sklo, možná i nějakou záclonu, závěs. A večer se podíváte a už uprostřed nevidíte jakoby to přepažení, tu kličku, kde se to okno otvírá, ale vidíte prostě jenom, jak bych to řekla, čáru nahoře a čáru dole. A prostě v takovým, jak když si přes hlavu nasadíte 10 igelitových pytlíků.

Jasně, je to prostě zamžené.

Tak, tak.

Teď vidíte, co.

Teď vidím tmu. Jako momentálně jsme v místnosti, takže já vidím úplně černě. Jako když zavřete v noci oči. Takže takhle to já mám momentálně. A jelikož už máme teda léto, venku krásně svítí sluníčko. A když vyjdu ven, tak jsem, jak zdravý člověk, kdy jako mnu ty oči, jako ono svítí sluníčko prostě, jo, tak je všelijak mroužim a tam mám bílo. Venku mám bílo, protože to světlo má neskutečnou sílu, což je taky úžasný jako pozorovat, zjišťovat vlastně jakoby zpátečně. Takže já jsem venku a jako zase když koukáte do mléka nebo silná mlha.

Když máte v rukou ty květiny a vážete je, vidíte je nějak jako vnitřně, prostě vidíte tu kytku?

Ano, ano, já úplně jako... To je tak úžasný prostě. Já vim, že člověk na to potřebuje svůj čas, než se vzpamatuje z toho šoku, než se z toho nějakým stylem dostane. Já můžu děkovat Pánu Bohu asi tak za to, jaká jsem, že my to trvalo teda rok, než jsem se nějak vzkřísila. Ale já prostě to vidím. Já úplně na ty květiny vidím. A kolikrát si jako říkám v paměti, jako tuhletu dekoraci jsem dělala, jako když jsem viděla, nebo když už jsem neviděla. Já je mám úplně, ale úplně před očima. Protože já si pamatuju ty odstíny. Teď já si na internetu objednám přírodní lotosový květ. A vím, že má prostě hnědou přírodní barvu. Prostě je to přírodní. Jak kdybyste venku našli kousek klacku, jo. A já už vím, k čemu jakoby tu barvu, čím ji můžu nakombinovat. Teď pohmatu zjistím, že tam mám třeba květ protey, což je taky úžasná věc. A už se mi tam hodí. já nemůžu dát k tomu lotusu narcisku, to se mi tam prostě jako nehodí nebo šeřík. Jo, to je prostě... Je to exotika a má to prostě tady ty svá pravidla, který já si samozřejmě každý den zdokonaluji. Teďko tam mám rozdělány 50cm věnec v průměru, takže to je obrovskej. A je celý z exotických sušených plodů, no ale bude mi to trvat třeba 5 dní, než ho udělám.

Floristka Romana Lískovcová je dneska hostem Radiožurnálu.

Jmenuji se Romana Lískovcová, je mi 31 let, žiji úplně normální život. Jsem holka z vesnice, do všeho se vrhám po hlavě a buďto vyjde nebo ne, tak čeho se bát. To je motto dnešního hosta. Romana Lískovcová, nevidomá floristka, dneska se mnou ve studiu. Jak vy jste se rozhodla pro tu floristiku? Ve chvíli, kdy už jste vlastně o ty oči přišla. Vy máte zahradnickou školu, že je, to je dobrý předskok.

Já právě už od toho dětství, já mám hroznou výhodu, že jsme vyrůstali normálně jako ta typická rodina na vesnici, jo. Takže zahrada, skleník, a tak s tím taťkou už prostě od mala... Ne, Romčo, tohle jako... No, Romča už to vytrhla a někam to zahodila a ona to byla nějaká kytička. No a tady to mě všechno dospělo k tomu, že prostě jako tak na tý základce, tak kam jít na tu školu. No ta jako že bych byla nějaká jako velmi nadprůměrně inteligentní, to se říct nedalo, tak říkám, tak zkusíme tu zahradnickou teda, když ty kytičky. Takže jsem šla na zahradnickou no a tím vlastně ještě jako že v 11 letech teda zemřela moje maminka, tak...

Taky na diabetes?

Taky na diabetes, ale tam bohužel teda jako na neléčený. Tam se to nechalo zajít až bohužel do takovýho stadia, kdy se vlastně nedalo už nic dělat. Takže tím já jsem měla už jakoby v těch 11 letech tu potřebu jako tý mamce trhat nějaký ty kytičky do vázičky, takže jako tam ta cesta u mě asi jiná nebyla, než jít teda na zahradnickou. Nastoupila jsem na zahradnickou školu Liběchov, SOU Liběchov. Asi jako myslím, že to takhle je asi normální, že pak ty lidé vzpomínají na tu školu a jako vrátili bysme se tam nejradši zpět. A když jsme na ní byli, tak jako rychle...

Tak jste na ní nadávali.

No, ale já jsem teda se školou v neustálém kontaktu. Je to úžasný. Taková moje rodina. No a tam byla ta cesta vlastně k tý floristice. Takže já už vlastně od tý školy jsem se věnovala vazbě květin. Po úspěšné vlastně ukončení teda školy jsem pracovala jenom mezi květinami, jo, takže. Ale jako nemyslete si, že to bylo něco jako echt, jako prostě klasický květinářství. Byla jsem i v tom květinářství, kde máte v té pasáži v Tescu, jo. Prostě prošla jsem si klasickýma, nebyla jsem nikdy nějaká precizní jako floristka. Proto pro mě je to dar tím, že jsem přišla o zrak a věnuju se tomu dál. Je to můj velkej sen a cíl. A já věřím a jako stojím si za tím, že mě v tom nikdo jako nezastaví.

Pavlína Vítková, asi veskrze důležitá osoba pro vás. S tou jste přišla do kontaktu už ve chvíli, kdy jste neviděla?

Ano. Ano. Právě Pavlínka Vítková a její Flower Academy, floristická akademie, tak já, když jsem se teda rozhodovala, že teda při své slepotě to chci všechno ještě zdokonalit a potřebuju to něčím jako podtrhnout, jo, že prostě komu to jako dokázat, že se tomu věnuju vlastně na profesionální úrovni, že si jako jen tak ála nemotám nějaký věnečky jako pro sebe pro potěšení, aby mě ty lidi vlastně začali brát vážně. Což jako ze začátku mě nebrali vážně, ani rodina, protože... Já to nikomu nemám za zlý, jako mně tohle někdo říct a být na tý druhý straně, tak jako taky koukám s otevřenou pusou a ťukám si na čelo. Ale já jsem hroznej vytrvalec, takže já, když jsem se pustila tenkrát do prvního výrobku, který mi trval asi 5 hodin, no tak i kdyby 10, jo, prostě tam jako není důležitý vyhrát, ale zúčastnit se, to je tako moje jedno z hesel. Takže jako věneček po pěti hodinách prostě byl. A i kdyby byl po 10 hodinách, prostě byl a vypadal vlastně k světu, jak kdyby to jako nedělal nevidomý člověk. No a tím se teda jako odstartovala moje prostě floristická kariéra, ála nevidomá.

Takže na druhé straně byla to Pavlína, která vám potom řekla, jak ten věnec vypadá. A řekla, hele, barvy dobrý, nebo tohle můžeš udělat jinak, je to fungovalo?

Tak ono s tou Pavlínkou, já jsem si vlastně, jelikož to taky stojí peníze, je to normálně rekvalifikační kurz a já nerada na jednu stranu žádám někde o pomoc nějaký organizace nebo příspěvky. Jako časem určitě, určitě, ale já potřebuju jako, aby ty lidi a okolí vidělo, že já mám přece tu snahu, že jako helejte, já si něco tady přeju, něco chci, a tak jako lidi jsou strašně hodný, je tady plno organizací, oni mi pomůžou, oni mi to zaplatěj. Ne, ať prostě vidí, že jako ta síla je přece ve mně, že já si zatím jdu a že vlastně jako ukazovat těm ostatním, že to jde jako s tou svou pílí a vůlí a prostě jakoby nedát se, jo. A já jsem si právě našla takhle na internetu rekvalifikační kurzy floristiky a že jich je tam ale habaděj na tom internetu jako jo.

Zdá se, že jste ze začátku hned zvolila správnou osobu?

Ano, ano. No víte co, jako hodiny jako na internetu a prostě jako ta nej, nej, nej. Takže narazila jsem na Pavlínku. No a já pusa nevymáchaná jako do všeho prostě hr, tak jsem zvedla telefon a jako myslím si, že Pavlínka ani jako dodnes jako nechápe... Jako já jsem slepá, ale potřebuju jako udělat ty zkoušky a naučíte mě jako poslepu dělat jako květiny a dekorace. A teď jako první co bylo, říká, víte co, Romanko, já mám taky handicap. A teď já, jsem nic takového nečetla. No a ona mi řekla, že má ten handicap, že na to vidí.

To je zajímavý úhel pohledu.

No a tímhle si mě vlastně strašně získala. Úplně se mi nalily slzy do očí, že tohleto vůbec jako takto významný člověk jako v tomhle oboru může jakoby říct. No takže se našetřili peníze, že jo, no a Romča jede do Prahy na svůj vysněný kurz. A tam to prostě začlo.

Romana Lískovcová je nevidomá floristka. Dneska je hostem Radiožurnálu. Kdybyste si chtěli jenom tak vyzkoušet, co Romana vidí, tak dneska otevírá kavárna Potmě na Náměstí Míru v Praze, můžete.

Hostem dopoledního Radiožurnálu je v den, kdy se otevírá kavárna Potmě, zatím v Praze, než se vydá na svoji pouť, je nevidomá floristka Romana Lískovcová. Romano, my už jsme se dostali do stadia, kdy jste jako nevidomá se pustila do floristiky, ale vy jste říkala, že vám trvalo rok, než jste se vlastně smířila s tím, že to trvalo pár dní, a vy jste přestala vidět. Skoro ze dne na den. Co se ten rok vlastně člověku děje?

Helejte, tak jako já ze začátku hrozná hrdinka, jo, takže mě vlastně... Moje úplná jakoby první tma bylo to, když mi odoperovali oči a já jsem nevěděla, když jsem se vzbudila potom, usnula jsem a vzbudila jsem se, jestli je jako noc jako tma nebo jestli je to vážně ta moje tma. Myslím, že už to byla moje tma, byly asi 3 hodiny odpoledne, že jo. A panika, jo. Takže jsem tenkrát, myslím, že vyskočila z okna. Jako nebojte, jako normálně jsme byli tenkrát v nějakým penzionu, takže normálně z přízemí jako ze záchodu... Jsem tenkrát ještě teda fuj fuj kouřila. První, co bylo tenkrát, tak jako uklidni se a cigáro. Takže jsem vyskočila někde z okna v nějakým tom penzionu tenkrát ve Zlíně. No a panika, jo. Samozřejmě ty dny jako mít co nejkratší. Samozřejmě přijela jsem domů a teď jako v té hlavě máte: hlavně se tomu nepoddat. No tak nevidíš, ale vidět budeš, jo, ono se to samozřejmě zlepší. Jako buď chytrá holka, že jo. Teď jsi po operaci, takže teď se v těch očích něco děje. Počkej tejden a uvidíš tu změnu, jako jo. No tak tímhle tím se člověk jako rádoby nějak uchlácholí. Přijela jsem domů, dala jsem vyprat pračku, protože s prominutím, jak je takový to přísloví, tam dojedu, na to není třeba vidět, nebo... Ono to fakt tak je. Takže já jsem zapla pračku bez toho, aniž bych se na to pohledem jako podívala. Prostě jsem otočila ten čudlík, co jako znám po paměti, pračka vyprala, šla jsem pověsit prádlo. A ještě takovýto... Fakt jako je ten klid na tom srdci. Říkám, buď v klidu, vždyť ono to jde. Ono to nebude nic hroznýho. No, to...

To bych si vydržela nalhávat asi tak minutu.

No, asi tak den.

Lepší.

Den. Den. To tak jako jsem tak stihla. No a já jsem teda ze začátku nechtěla žádný antidepresiva, já jsem byla jako proti tomu, jako nějakou tu chemii do sebe to. Říkám, hele máš baráček, na zahradě sluníčko, ptáčkové, nějak to vnímej! Ne, nešlo to. Vlastně ono asi i to tělo než jakoby si nějak tam stanoví ten biorytmus, protože to je obrovskej šok pro celý to tělo, že jo, tohleto, tak najednou mi začalo se jako svírat jako na hrudi a prostě takový divný pocit. Snažila jsem se spát a ono to nešlo. Začala jsem hubnout a jak ubíhaly dny, to jako vážně takhle den po dni, tak už to jako začalo přicházet. Vztek. Lítost. Takže už to byly takový ty probrečený dny, noci. Jenže jsem nechtěla jakoby nikoho rušit, protože jsme bydleli u tchyně a takhle, takže já jsem se zavřela do tý malý koupelny. Tam jsem seděla na tý vaně a už jsem brečela, že jo. A hlavně ať to nikdo neslyší. Přijeli jsem tenkrát k taťkovi a taťka, tak co, Romčo, jseš v pohodě? Nemáš nějaký deprese? Dobrý, že jo, v pohodě. Úsměv na tváři, vevnitř úplně totálně jako zhroucený člověk. Hlavně to, hlavně tím neubližovat ještě těm ostatním, jako jo. Prostě, já nevím, co já jsem v tomhle za člověka. Takže pak teda mi zjistili další zdravotní komplikace, že jsem měla ucpané tepny v nohách. A dostala jsem se teda do nemocnice. A teď to začalo. Teď fakt jako já jsem nikdy nevěřila, že se to fakt jako děje, ale fakt se to děje. Takže jsem se psychicky zhroutila s tím, že jsem se válela na zemi, kopala jako nohama, jak nějaký zlobivý dítě, jo, volala jako pomoc na ty doktory, strhávala ze sebe toho anděla. Fakt jak v nějakým prostě filmu jako to... Teď oni tou injekční stříkačkou do mě jako do pusy nějaký ty sedativa. Teď já jsem zase lítala někde v oblacích, připadala jsem si prostě jak nějakej úplně... mimo jako jsem byla. No a začala teda léčba antidepresivy. Takže jsem měla 6 druhů antidepresiv, včetně Neurolu, kde to jelo teda ve velkém. No a tím pádem, že já jsem neměla okolo sebe lidi, neměla jsem ozvučený telefon, jsem neměla fakt vůbec nic, jenom toho bývalého manžela, tak to se na mně strašně moc podepsalo. A já jsem se rok, fakt to v životě nechci už zažít. Myslím si, že si tím prostě člověk musí projít, bez toho by to jako asi nešlo. No a po tom roce, zaplať pánbůh, jsem se s tím smířila, s tím, že jsem to přijmula, jakože nevidím a jako vidět holka nebudeš, nedělej si žádný jako nějaký zlatý představy. A začala jsem se teda po těch strašných peripetiích, kdy jsem teda už konečně měla ozvučený telefon a nebavilo mě jako plakat doma, když jsem byla zavřená ve svém obýváku, který měl asi 20 m² a já tam vlastně žila jako že úplně jako žila, tak ten vztek prostě po tom roce, že... Holka dělej něco, je tady okolo tebe víc lidí nevidomých a dělají něco, jsou tady okolo tebe lidi, který jsou na tom 100× hůř po zdravotní stránce a dělají něco. Jsou tady malý děti, který jsou na tom 100× hůř a mají ten úsměv od ucha k uchu, tak to vem jako nějakou příležitost, jako dar od Boha. Nebo žila si život doteď takovej a neříkám, že bych se s ním chtěla pyšnit, to určitě právě, že ne, a teď tady máš možnost to prostě překopat. No a prostě pro mě je to takovej dar od toho Boha. Já prostě, ano, jako tady nebudu dělat, jsou ty chvíle, kdy člověka... Ty jo, nevidím, to je škoda, tak moc ráda bych viděla taťku, bráchu, svýho úžasnýho partnera... Prostě, ale ne, ale já prostě je mám tak v hlavě, že prostě... Já je vlastně vidím. Mně se zdají sny každý den. Mám hrozně živý sny. V těch snech vidím. Já si to tak užívám. Já vidím úplně všechny. Já chodím nakupovat do obchoďáků, jo, prostě. Tuhle nestihnu vlak. Prostě úplně boží. Já nevím, jestli to takto mají ostatní, ale já vážně v těch snech vidím, takže já si to strašně moc užívám. Mně to prostě trvalo teda rok. Byla jsem psychicky vážně na dně a po tom roce se vlastně (???) všechno strašně moc najednou. To uvědomění se, smíření, novej vztah, životní partner, kterej je prostě asi ten největší zlom, protože tak nějak asi jako víme nebo respektive já to vím, že nebýt jako momentálně mýho partnera Pavla, tak možná tady dneska ani nejsem.

Říká Romana Lískovcová, zatímco Pavel sedí vedle v režii. Zeptám se ho potom, jak se mu to poslouchá.

Hostem dopoledního Radiožurnálu je Romana Lískovcová, floristka, kterou pravděpodobně, nebo alespoň jak já vnímám ten váš příběh, láska ke květinám v nějakou chvíli velmi výrazně podržela nad vodou. Děláte krásné květiny, krásné kompozice, nádherné věnce. Řekněte mi, co je na těch pětinách pro vás aktuálně to nejhezčí. Je to vůně? Co vnímáte, když máte v ruce ty kytky?

Tak pro mě ta každá květina, to je jak kdybych měla 100 dětí. Já si s ní potřebuju jako popovídat, pomazlit, přičichnout. Je to vůně a ta nejkrásnější křehkost, kterou člověk jako snad v ruce mohl držet. Já jako jsem v tomhle blázen jo, takže já to vnímám prostě tak, jako že každá ta květina, každý ten druh květiny, jak od okvětních plátků po ten stovek, jak je každá jiná, jak prostě, i když jako nevoní, jakoby vonící typ jako není, tak každá ta květina stejně voní. Takže je úžasný třeba pracovat, jaký je třeba rozdíl mezi růží a karafiátkem nebo chryzantémkou. Jak jsou ty květiny křehký. A někdo třeba jako chryzantémy, karafiáty má jako smuteční a pohřební květiny. Ne, já je úplně jako miluju, protože ta neskutečná škála barev a v každým jakoby tom rozkvětu té květiny to poupě má prostě úplně jako jinej ten květ na ten dotyk. Takže když to samozřejmě porovnám jako u laika, tak poupátko růžičky je na dotyk úplně jiný, než když už ta růžička je v tom plném proudu a samozřejmě, když už je potom jako na chcípnutí, že jo. Ale jako je úžasný tohleto všechno prostě vnímát. Jak sáhnete na tu květinu a řekneš, ta je stará, tu vyhoď, jo. Prostě jak ten dotyk vám tohleto všechno dá a jsou to prostě taky živý jako rostliny a zaslouží si tu lásku a tu péči. A vlastně vnímání to, co jako se kolik kolem nich děje, to je prostě... Já to úplně miluju.

Romano, nevidomí mají k dispozici celou řadu pomůcek. Vy máte jenom, v uvozovkách, mobilní telefon, takže si představuju, že v tom mobilním telefonu máte nějakou aplikaci, která vám umí číst barvy tak, abyste věděla, které růže dáváte dohromady?

Ano, ano. Já telefon svůj úplně miluju, to je takový můj druhej manžel nebo já nevím co. Ano, mám tam aplikaci, která mi poví barvy. Já ale upřímně, kdybych jako po každém výrobku a furt měla v ruce držet telefon a na všechno mířit, protože třeba na tom stole mém pracovním... No to nechtějte ani vědět, jo, to je prostě binec. To je prázdný pytlíky od něčeho, jo, jakoby od těch materiálů, že jo. Všechno to lítá na zem, jo. Takže tuhle jsem asi 10 minut hledala nůžky. Teď zjistíte, že je máte celou dobu vedle sebe, že jo, to je prostě na nervíčky potom, ale dobrý. Ale vlastně já už jakoby si ty věci všechny jakoby naobjednám, a když mi přijdou, tak ano, když mi přijde 7 odstínů třeba růží a přijde mi jich tahle hodně, tak já teda potom spíš jako než tu aplikaci, tak si počkám na někoho, kdo je doma, třeba tady Pavel nebo takhle. A řeknu, miláčku, potřebuju roztřídit tady růžičky. No a pak už já mám jakoby...

Pak už víte, po čem šaháte.

Pak už vím, takže to hodím ke žlutým. Takže jdu a vím, že tady mám, já nevím, třeba 5 krabic věcí naskládaný nad sebou, a to je všechno ve žluté. A teď já jdu a potom hmatu, jo, to je růže, tohle je, já nevim, nějaká sušina, jo, prostě exotika, motýlek. Ale všechno vím, že je v týhle barvě. Takže v tomhle já se takhle krásně orientuju.

Romano, my jsme tady zmínili, že jste diabetička, že vlastně kvůli tomu jste přišla o zrak. Máte vrozený diabetes prvního typu. Hlídáte se? Dáváte na sebe pozor?

Dávam na sebe velký pozor. Právě, že v tom mládí, puberta, všechno, člověk jako si to neuvědomuje tu vážnost tý nemoci, tý cukrovky, jo. Takže zobání sladkýho na tajňáka, nějaký inzulin si píchnout, když se nepíchne, ono se nic nestane... No, jenže jak člověk stárne a všechno dospívá a zjišťuje, co je důležitý a co ne, tak glykémii, cukr v krvi si měřím 3× denně. Inzulin si píchám pravidelně.

Hezky.

Hezky. Když si dám něco sladkýho, tak ne na tajňáka, ale ten inzulin si připíchnu. Takže chodím k těm doktorům naproti. Miluju život. Miluju lidi okolo sebe. Takže já jsem si dala totiž takový ten cíl, že já všechny ještě přežiju. Takže tady budeš ještě strašně moc dlouho, jo, prostě budu tady otravovat. Takže já k těm doktorům chodím naproti, ať mě opraví, ať mi jí udělají třeba celou umělou. Já už si říkám Střihoruký Edward a prostě život jde dál. Jako nějaká cukrovka, tak mě opravte. V dnešní době, tepny, všechno se dá opravit. Už nějaký v sobě umělý mám, no a helejte, jsem tady, mluvím, žiju. Takže jo, prostě zdraví je na prvním místě. Hlídám se, řeším ho a já věřím, že to všechno prostě bude dobrý a je hlavně.

Romana Lískovcová, floristka, dneska host Radiožurnálu. Děkuju za tu radost. Děkuju za krásné květiny, ať se vám daří.

Já děkuju moc za pozvání. Moc děkuju.

Lucie Výborná od mikrofonu přeje dobrý den. Ať se dneska daří i vám.