Televize Beey pro osoby se sluchovým postižením

Back

čtvrtek 23. 06. 2022

ČRo 1: Host Lucie Výborné

Host Lucie Výborné - Martin Bouda


Dneska pro vás vysíláme z nejstarší kamenotiskařské dílny v České republice. Jsme v Říční 11 na Malé Straně a naším hostitelem je kamenotiskař a malíř Martin Bouda. Děkujeme za pozvání. Dobrý den.

Dobrý den.

Martine, vzpomenete vy si na okamžik, kdy jste poprvé vstoupil do tohohle prostoru?

To si vzpomínám, to jsem byl ještě malej chlapeček, protože moji rodiče byli taky grafici a chodil sem tisknout. Když mě sem táta poprvé vzal, tak tady, jak jste šli po těch schůdkách, tak najednou se otevřel ten prostora. Jednak vůně, jednak ty stroje tady, který byl tehdy větší než já, tak úplně mě to uchvátilo. Oba tiskaři Tomáš Svoboda a Jirka Lípa byli zarostlí, fousatí, takže to vypadalo, jako že jsem přišel k Rumcajsům někam. Moc se mi to líbilo, no. A pak, když jsem byl větší, tak jsem vždycky jako pomáhal, otíral kámen nebo něco tady přirovnával. A když pak jsem studoval střední školu, tzv hoarku, tak jsme měli vždycky v létě povinný praxe. Každý musel 14 dní někde dělat. Tak já jsem chodil sem. Takže už vlastně v té době jsem se to řemeslo docela obstojně naučil. I na vysoký školy ze mě místní tiskaři tahali nějaký rozumy, jako co se týká toho stroje. Mám (???) ten dojem, kdy jsem sem vstoupil poprvé.

Já jsem schválně řekla adresu Říční 11, protože tady, já nevím, jestli o patro výš nebo o 2 patra nad hlavami téhle litografické dílny vzniklo slovo robot. Vzniklo tady RUR, narodila se Emilia Marty. Bydleli tady bratři Čapkové. Má ten dům nějakého nebo má ten prostor nějakého zvláštního genia loci, nebo si to jenom namlouvám?

Určitě jo, každý, kdo sem přijde, tak říká, že tady prostě ten tvůrčí duch je cítit, je to znát a všem se tady dělá dobře. Přímo nad náma, teda o patro výš, tam měli pracovnu bratři Čapkové. Nevím, jestli tam i bydleli, protože původně bydleli v tom křídle do ulice a tam bydleli ještě s babičkou, maminkou a s tou sestrou. Přímo teda tam, kde byli, tak dneska má fotoateliér pan Zdeněk Lhoták, ale dřív tam byla kreslírna, která patřila k téhle té dílně. To bylo za minulého režimu. Tady, jak je na stropě taková ta zazděná placka, tak tady byl nákladní výtah, kterým se vozili ty kameny a nahoře byl klid, nebyl tam rachot těch strojů. Tam výtvarníci kreslili a v podstatě si to vždycky libovali, protože tam opravdu bylo takový tichounko, výhled na Petřín. Občas teda zespoda někdo zavolal, že se jde na oběd, což oni taky vždycky rádi uvítali. Šlo se do hospody. Takže přímo v prostorách, kde vzniknul Robot a Věc Makropulos a Ze života hmyzu, tak jsem byla pak ta kreslírna, litografické dílny.

Martin Bouda je dneska hostem Radiožurnálu.

S Martinem Boudou, litografem jsme v dílně, která je vlastně nejstarší litografickou dílnou v České republice. Ten stroj je v pohybu, což naši posluchači mohou slyšet. Váš syn se činí. Támhleten nenápadný pán, který je schovaný částečně za tím malířským plátnem, to je Jiří Slíva?

Ano, to je Jiří Slíva, který tady často, velice často tiskne. On to tady taky moc rád říká, že je to tady takovej druhej domov jeho. Už támhle má asi 3 hotový kameny, teď kreslí další.

Litografie je vynálezem Aloise Senefeldera. Staré umění. Ale možná si někdo nevybavuje, když se bavíme o kamenech a o strojích, v čem to umění spočívá. Můžete nám popsat to, na co já se teď dívám, ale posluchači to nevidí?

Tak já se vrátím teda k vynálezci litografie k Aloisi Senefelderovi. V té době, když on na to přišel, tak to byl v podstatě převratný vynález.

Je pravda, že si psal seznam nákupní nebo do drogerie, nebo je to legenda?

Je historka, že nějak přišla pradlena a on zrovna teda takhle, jak my tady máme ty kameny, kde mícháme barvy, tzv. FarbStein, že taky právě tam měl tenhle ten kámen z toho vápence, ze stejného materiálu. Takže právě na ten kámen si napsal nějakou mastnou křídou seznam údajně prádla, co vezla pradlena, já nevím, na mandl nebo z mandlu, to už nikdo nikdy nezjistí.

No a když sem dívám tady na ty vaše litografické kameny, tak jak moc se to liší od toho v té době před, řekněme, 200 lety?

Ten vynález byl hlavně zajímavý potom pro výtvarníky v tom, že to byla první technika, když se ten kámen, on není úplně hladký, ale dá se nazranit takovým brusným (???), takže v podstatě pak kresbou litografickou křídou, když se víc nebo miň přitlačí, tak vznikají polotóny. Takže do té doby polotóny se řešily šrafůrou, případně nějakým tečkováním. Všechno se buď rylo nebo lepilo do desek (???) naopak zas dřevoryt, dřevořez, to byly ty techniky, kdy je ta tisková matrice vyvýšená. Takže tohle byl převratný vynález v tomhle smyslu, i když se (???)původně to bral jako běžnou jakoby tiskařskou techniku, protože i sám byl herec a psal divadelní hry, tak on potřeboval nějaký levný způsob tisku, který by si mohl nejlépe dělat sám. Kreslil si na ten kámen jako tužkou na papír. Může se kreslit tužkou, perem, tuží, lavírovat litografickou tuží. Právě ten rejstřík těch technik, co se dá na ten kámen udělat, je velice bohatej. Proto to lidi pořád baví.

Řekněte mi, Martine, teď tady je Jiří Slíva, kdo tady všechno maloval na vaše kameny v průběhu vaší bohaté historie?

Tak, když jsem tady tehdy chodil...

Zkuste zavřít oči a vybavit si ty lidi, jak tady seděli.

...na ty brigády, (???) Kamil Lhoták, František Gross. Když jsme mluvili o těch Rumcajsích, tak Radek Pilař.

Adolf Born?

Adolf Born, samozřejmě, ano. Oldřich Kulhánek.

Mám si představit, že je čas na to s tím výtvarníkem si tady povídat, nebo že někteří prostě soustředěně malují, nechtějí být rušeni.

Když výtvarník maluje, většinou nechce být moc zrušen, proto právě bylo prima, když jsme ještě měli nahoře tu kreslírnu. Dneska musí výtvarníci kreslit tady, ale vidíte, že jsou velice zdatní. Jirka Slíva se vyrušit nedá. Pak při tom tisku je to něco jiného, to už spolupráce prostě tiskaře a toho výtvarníka. Někdy jako ten výtvarník už má takovou důvěru v toho tiskaře. Klidně jako třeba dneska Matěj už tady tiskne sám. Ale před chvílí tady byla výtvarnice, která schválila ten nátisk a on teďka musí celý ten náklad, já nevím, asi 100 kusů tisknou, nebo kolik, vlastně udržet v té kvalitě. Tam mají povýšený mustr, takže hlídá sílu barvy, aby to bylo co nejpodobnější tomu vzorovému tisku.

Které ty litografie budou nejcennější? Když budete tisknout třeba 100 kusů Adolfa Borna. Schováte si první 3 nebo poslední 3?

To je taková záludná odpověď. Co teď říct, no... Můžu, chviličku.

Telefon, jasně. Ano. Martin Bouda, kamenotiskař má telefon, takže se k vám vrátíme až po písni.

Litografi a grafik Martin Bouda nás dneska hostí v nejstarší kamenotiskařské dílně, kterou v České republice máme. Vrátim se k té otázce, když si nějaký výtvarník, třeba Adolf Born, tady nechá udělat 100 krásných litografií, které mají největší cenu. Ty první 3 nebo ty poslední 3?

Každý výtvarník ty litografie pak podepíše vlastnoručně svým podpisem a očísluje je, dejme tomu od jedné do sta. 1/100 až 100/100. Když vidíte ten tisk, tak ten tiskař vždycky veme ten papír, dá ho vytištěných zpátky na stůl, že jo, takže ten štos má určitý pořadí. Pak se to celý přehodí a jede se obráceně. Takže který byl poslední a první, který první a poslední... Takže my víme třeba, že když si necháváme pro sebe tisky, že je ideální sáhnout někam doprostřed, protože ze začátku chvilku trvá, než se to tak jako rozjede, že jo, se pak hledají nějaký různý mouchy, kde je něco přetaženýho nebo nějaká teďka začne chytat... Během tý první čtvrtiny se to tak jako vychytá všechno. Matěj tam zrovna něco loví, něco, co tam nemá bejt. Se to musí odškrábnout, vyleptat. To jako má třeba význam u hlubotisku, když se vlastně neustále vytírá ta destička rukou, tak přece jenom to trošičku bejvá, jak se to uhlazuje. Tak tam někdo je přesvědčenej, že ty první tisky jsou kvalitnější než ty poslední. Ale...

Pojďme k tomu celému procesu: kámen, vápenec a výtvarník, který na něj maluje to, co chce potom na té litografii, na tom tisku mít. Čím maluje?

Ten prostředek výtvarný, kterým maluje, musí mít jednu jedinou vlastnost, která je důležitá pro litografii, musí to být mastná křída nebo mastná tuž. Takže princip litografie a založenej na odpuzování vody a mastnoty. Tyhlety 2 veličiny prostě se nemají rádi, proto se kreslí mastnou, dejme tomu, křídou nebo támhle lavírovali, tady můžeme se podívat na ten kámen. Jsme dotiskli s Petrem Ptáčkem, takže to je opravdu taková precizní jak křídová kresba, tak kombinovaná ještě s perkem. Takže já, kdyby ten kámen teďka otřel vodou, tak vlastně voda bude odpuzovat tu barvu při navalování, která se nanáší na ten kámen, ale kde je ta mastná kresba, tam tu barvu přijme. Proto ten tiskař neustále ten kámen musí udržovat vlhký. Kdyby uschnul, tak by vlastně ten kámen působil jako matrice knihtisku a zaválel by se celej barvou.

Koukám se na Matěje. Ten teď v procesu tisku udržuje ten kámen vlhký. Normálně namočenou... Vypadá to jak houba na tabuli. Omlouvám se.

No, je to viskózní houba. Tam je důležitá ta hudba, aby když máte molitanovou, tak z ní ta voda okamžitě vyteče. Takhle je vlastně taková jakoby náhražka mořský houby. Ten kámen musí být prostě navlhčenej, ale nesmí zase na něm stát louže vody, protože to pak je vidět na tom tisku. To pak zlobí.

Tzn. máme kámen, kámen je navlhčený. Na něj se přiloží papír a ten stroj to přejede.

Takhle fungovaly ty staré lisy nebo v době vynálezu. Ten tisk bylo obrácenej, zrcadlově obrácenej jako třeba u hlubotisku, nebo teda (???) linorytu a podobných technik. Takže tyhlety stroje, už to je takový snad tzv. předtiskový, nátiskový stroj, že z toho kamene se to napřed přetiskne na ten velkej válec. V podstatě to udělá jednu otočku a přetiskne se to z toho válce, který je potažen offsetovou gumou, na papír. Tím pádem, jak je to nakreslený na tom kameni, tak je to i na tom tisku. Vlastně se to 2× otočí. Zrcadlový obraz. Není to jako na tom válci, ale tím, že znovu se to přetočí, tak na papíře je to tak, jak to bylo na tom kameni.

Můžeme se jít, Martine, podívat na ten kámen?

Můžeme.

Na něm je nádhernej Mercedes, ovšem rok 1936, výrobu bych si tak tipla.

Já nejsem odborník.

já taky ne.

Petr Ptáček za chvilku přijde a můžeme se ho na to zeptat, z kterého to je roku.

Mě zajímá ten kámen. Je to vápenec.

Vápenec. Podle toho ložiska se mu říká solnhofenský vápenec, protože tam jsou lomy právě na tenhle ten kámen. A jinak teda se tvrdí, že to ložisko už je vytěžené, ale není to pravda. Jinak i Matějův kamarád tam přímo byl se podívat. Pořád se to těží, ale jako litografické kameny už to nikdo... Už to není potřeba, že jo, dneska už se tiskne (???), takže se těží spíš pro nějaké stavební účely, nějaké obklady.

Mě spíš zajímá, jak starý je tenhle kámen, a co všechno už na něm vzniklo. Jestli se to dá říct.

Určitě ty kameny, co tady máme, pocházejí od toho zakladatele dílny nebo z té doby, kdy tady ta dílna byla založená. Což bylo v roce 1911. Určitě ten kámen je tady od té doby. Máme těch kamenů tady dost. Samozřejmě některé kameny nám někdo daroval, výtvarník, kterej, já nevím, je měl doma a už říkal, že to neunese, tak že si je dá sem a tady pak ty kameny zůstaly.

Takže co budete živ, kameny nedojdou.

Ne, to nedojdou. To já jich mám tady dost nebo pořád to jsou původní. Ty kameny prostě patří tady v té dílně.

Litograf a grafik Martin Bouda nás dneska hostí v nejstarší kamennou tiskařské dílně, kterou v České republice máme.

Ještě vás můžu vzít tady do brusírny, kde se litografické kameny brousí.

A brusírna je támhle těmi dveřmi dozadu?

Tady na tom stole se kameny brousí. Normálně všechno ručně. Větší kámen se položí, na to se nasype brusný písek a trošku se to pokropí vodou. Taková brusná kaše a tím se ty kameny brousí tak dlouho, až to stačí.

Se podívám, jaké tady máte nejtenčí kámen, když se... Naopak všechny mi přijdou, že jsou docela tlusté. Tady ten je takový tenký. Ten už asi bude hodně pamatovat, když už takhle zbroušený, ne?

Určitě, ale oni ty kameny, když už hrozí, že by praskly nebo už by nešli přidělat do toho stroje, upnout, tak se dva stejné kameny, stejného formátu slepí dohromady a vlastně zase vznikne tlustší kámen. Já koukám, tenhle ten zrovna je nějak lepenej. To je nějak oblemcaný nějakým lepidlem.

Kamenů jsou tady desítky, ale mě zaujal támhleten, protože na něm to, co na něm bylo, zůstalo. Je to Krteček.

Je to Krteček od Zdeňka Milera, takže to tady máme jako památku. To vznikla, tahleta litografie díky galerii Vltavín, která dělala panu Milerovi výstavu k devadesátinám. Mám dojem, že teda tehdy dělal litografii poprvé v životě.

To jste mu musel, ale,... protože jestli si dobře pamatuji, tak už to byl velmi nemocný pán. To nedělal tady, to jste mu musel někam nosit, ne?

My jsme ten kámen přivezli. On tehdy byl v sanatoriu pod Pleší, takže tam to nakreslil. Pak jsme pro ten kámen zase jeli. Jediný, co bylo docela vtipný, jak on už pak byl přeci jenom zvyklý, že ty animovaný filmy už se zřejmě dělaly na počítači, že jo, to tak když jsem to měl vytištěný, tak říká, no pane Bouda, to je hezký, akorát toho zajíce, toho mi udělej tak o 30 % většího. Taka říkám, tak bohužel, to tady neumíme na těch kamenech.

Mně by se asi nechtělo to brousit ty kameny. Když bych věděla, že je na něm něco, co mně připadá krásné, že to je výtvarné umění, anebo že prostě ten člověk už nikdy nic takového neudělá, protože je na odchodu nebo už zemřel.

To se nedá nic dělat no, ale ono to broušení vlastně probíhá i během tisku, takže už jako roku při té spolupráci, protože dneska tiskneme všechno z jednoho kamene a ten se brousí přímo v tom stroji, když je upnutej, takže vlastně každá další barva zničí tu předchozí barvu. Už to prostě nejde udělat žádnej přítisk bez toho, aby to ten autor nakreslil znovu. Takže někdy si lidi myslí, jakože když jako je něco, nějaká grafika úspěšná, tak se normálně přitiskne třeba 20 kusů, ale to už není z čeho. To není možný. Takže opravdu jako když si pořídíte litografii, tak to číslo, jak to autor očísluje, to je opravdu konečný a víc těch tisků nabylo tištěno.

Takže Krteček je jediný originál, který tady na kamenech najdeme?

Toho jsme si tady nechali. Pak je tady ještě nakreslený kámen od paní Jiřincový. Ten nikdy nebyl vytištěnej, ale pořád nám ho právě, jak říkáte, je nám ho líto, vzít ho zbrousit.

Když se řekne Bouda v uměleckém světě, tak se pravděpodobně vybaví jméno Cyrila Boudy, vybaví se i jméno Jiřího Boudy, takže jsme na linii dědeček, tatínek a Martin Bouda syn.

Je to tak no. Matěj bouda, vnuk, se dá říct ještě.

Matěj Bouda se do dílny přihlásil sám, anebo je to řemeslo, které se dědí?

Tak on stejně jako já, když jsem sem přišel jako malej chlapeček, tak já, když jsem ho měl hlídat nebo jako... jsem ho sem bral taky. Takže on v podstatě (???) tady vyrůstal. Taky se mu to tady líbilo. Pak, když byl větší, tak chodil na brigádu. Když byl ještě malej, tak pouštěl ten stroj, mačkal ten konflikt. No a pak, když byl větší, tak už jsem ho využíval, jako že mi třeba otíral kámen při tisku a různý práce. Takže on věděl, jako asi ho to nějak zaujalo nebo neodradilo. A jednou zjistil, že vlastně potřebuje peníze, a když se domluví, jakože sem půjde na brigádu, tak já mu... já nevim, jestli jsem mu tehdy dával 50 Kč za hodinu, no takhle, když mi bude otírat. No pak jsem to musel zvyšovat, že jo, to už bylo málo. Jsem říkal, dobře, ale budeš dělat víc práce, naučíš se to. No a pak co má dělat. Teď ty jeho kamarádi, spolužáci často šli rovnou na pracák, protože nikde nesehnali práci. Tak jsem říkal, tak pojď sem dělat. No tak šel a od tý doby tady dělá. Teďka už teda já trošku cítím, že tady být od rána do večera každý den je na mě moc, tak je to trošku náročný i fyzicky ta práce, tak ještě Matějův kamarád teďka tady pracuje, ale teď je na dovolený zrovna.

V rozhovoru s Martinem Boudou nezazněla 1 věc, a to pokus, já jsem ho zaznamenala asi před pěti lety, vás odsud vystěhovat. Bavili jsme se o tom, že tahle dílna byla založena v roce 1911, že to je vlastně úplně nejstarší kamenotiskařská dílna v České republice. To si někdo vědomě brousil zuby na tento prostor nebo potřeboval ateliér nebo...?

My v podstatě ten pravej důvod dodneška nevíme. Ono to bylo celý záhadný od samého počátku. My jsme se znelíbili panu starostovi tehdejšímu. Nějak jsme se dostali, tady je takový plátek místní, jmenuje se to Malostranské noviny, a tam jsme byli právě v roce... Někde jsme našli, že (???) byla založena 35. Dnes už víme, že je teda mnohem starší. Tak tehdy nějak vyšlo, že ta dílna má 80 let. A oni přišli s náma udělat takový rozhovor a nějaký fotky a dostali jsme se prostě na titulní stránku tady těch novin. A někdo mi pak tvrdil, že snad pan starosta byl přesvědčený, že ty noviny tisknou tady u nás, což je naprostý nesmysl, jako z těch kamenů, aby se tiskly nějaký texty. Tak to je 1 verze, jako že jsme se znelíbili tím, že najednou jsme byli v těch novinách, který do pana starosty hodně šily a hodně teda to byl takový opozičník pátek. No, ale tu skutečnou věc... jako já to už ani nechci vědět, se tím nechci zabejvat. No, bylo to nepříjemné.

Mně přijde sympatické, že se za vás vlastně postavili místní, že tady asi nějaký duch prostě bude pořád existovat.

Jak místní, tak hlavně z řad výtvarníků. Ono se to tak jako pozvolna rozjíždělo, protože jsem samozřejmě hledal pomoc, kde se dalo, že jo. Tak jako třeba Národní technický muzeum se za nás postavilo. Všichni poslali nějaký velice nepříjemně dopisy oficiální panu starostovi, takže nakonec nějak na nějaký schůzi veřejný jsem pak byl, kde údajně pan starosta mi do očí tvrdil a že se zasadil o to, aby ta dílna nebyla zrušená a že to byl nějakej omyl... netuším. Rozhodně když vám takhle před lidma někdo lže do očí, tak to není moc příjemný.

S grafikem a litografem Martinem Boudou jsme zpátky v jeho dílně. Je tady spousta zajímavých artefaktů, které si myslím, že kdybyste kus po kusu popsal, tak by to byly příběhy na poměrně tlustou knihu. Mě baví tamhleten nápis: litografičanka sobě.

Ta dílna tady samozřejmě fungovala i v době komunismu, takže patřila podniku Dílo a vlastně tiskaři byli zaměstnanci toho Díla. A protože tehdy bylo všude dost tak jako šedo, pusto, ošklivo, tak se ty lidi hodně bavili mezi sebou tady. A ti výtvarníci, i když teď to vypadá, že to je taková samotářská činnost, tak samozřejmě při tisku oni se tady nesetkali, ale měli zas to nutkání scházet se a setkávat mezi sebou, ať to byly nějaké vernisáži nebo oslava narozenin, Vánoc atd. A tak dílna v podstatě vždycky ty lidi dávala dohromady a dávala prostor jednak nějaký večírky, oslavy a pak samozřejmě vznikla tady (???) hudební těleso Grafičanka. To pan Vladimír Suchánek a právě Jirka Slíva tam hrál a Jeník Pacák, pan Andrle na bicí. A Jaroslav Hořánek, který mě učil na střední škole, tak ten hrál na akordeon. Ty, co neuměli na nic hrát, tak chtěli ale taky něco dělat, tak vznikla Litografičanka, případně grafotálie a ty dělali různě nějaký scénky, ale několikrát se to dotáhlo tak daleko, že opravdu jako nastudovali divadelní kus. Tak jako jeden z nejznámějších bylo Mamutí jezero. Kdy teda všichni tyhlety, jestli znáte, jak jsou urostlí výtvarníci Radek Pilař, Tomáš Bím a i Olda Kulhánek, že jo, tak ti se narvali do těch tanečních šatiček s těma sukýnkama a prostě Mamutí jezero.

Vy jste to viděl?

Já jsem to viděl a já jsem vždycky právě měl nějakou takovou funkci, že jsem, já nevím, osvětloval nebo něco pomáhal, nosil nějaký rekvizity, pomáhal jsem jim obléct se do se toho a takový věci.

Nejstarší artefakty v téhle dílně jsou kameny?

Asi jo, ale jsou to i ty stolky, který teda původně právě, protože tyhlety stroje předtiskový tady dřív nebyly, tady opravdu dřív byl takzvanej flach. To je takovej velkej rychlolis litografický, můžete ho najít v technickým muzeu, tam ho mají právě. A to byl ten přímý tisk, kdy se ten kámen dával přímo na papír. Takže tadyhle ty stolky, vidíte, ty mají takový jakoby 2 nožičky a mezi nimi bylo zrcadlo, že ty litografie byly tak zručný, že vlastně rovnou malovali zrcadlově obráceně. Koukali do toho zrcadla, že jo, a kreslili rukou. Jako práce, kterou dneska člověk na to kouká jako blázen, jako když vidí,... tady máme ještě na nějakých kamenech právě ty původní starý věci, který se tu tiskly. Tak to člověk žasne, jak byli šikovný. V podstatě dneska už by to asi nikdo neuměl.

Jste říkal, že necháváte částečně práci synovi, protože si taky potřebujete odpočinout. Je nějaký moment, kdy jste tady nejradši?

Samozřejmě by se nabízela možnost říct, když mi výtvarník přinese peníze, ale jako to víte, že jsem rád, jako když se povede ta grafika. A o ty peníze nejde. I to je potřeba. Ale v podstatě, když jste v roli toho tiskaře, tak vy se musíte vžít do toho výtvarníka, že jo, to dílo vzniká společnou spoluprací, není to jakože by nějak bojovali mezi sebou. Občas se stane, že někdo přijde třeba (???) špatně s takovým výtvarníkem, že vlastně neví, co chce, ale nemá žádnou skicu, ale ví, že to, co nám vzniklo, to teda není ono. To je trošku nepříjemný, ale oni většinou právě takovýhle lidi už se sem třeba nevrátěj. A v podstatě tady ty lidi, který sem chodí tisknout, tak to jsou v podstatě všechno kamarádi a přátelé, jako nejde jinak.

My jsme zmínili starou gardu. Já tady mám tenhle obrázek. To maloval Tron, Michal Škapa sprejer v podstatě nebo mladík, který začínal jako sprejer. A já jsem si říkala, co on tady u vás v té dílně dělal, protože on je zvyklý na to, že ta stěna před ním stojí. Není zvyklý na to, že maluje na nějakém stole nebo na něčem. Jak vám to tady vlastně s ním šlo?

Já musím říct, že s těma mladejma výtvarníkama už víc tisknou právě Matěj se Štěpánem, takže to spíš byste se mohli zeptat Matěje, ale rozhodně není problém, jako když někdo chce, abysme mu ten kámen postavili a opřeli, tak prostě kámen postavíme a opřeme, když chce, aby tam stékaly ty barvy. To já si vzpomínám, jsem tisknul támhle s panem Načeradským, tak ten právě takhle experimentoval různě, jako že tam dal hodně té tuže a teď mi ještě říkal, teď to otoč, ještě, ještě, jo, to je ono. Takže já jsem cvičil s tím kamenem, aby to teklo tak, jak on si přál. O to je to pak zábavnější, že jo. V podstatě tady každá ta grafika je něco novýho, něco, co tady třeba ještě nebylo nebo každý autor k tomu má úplně jinej přístup. Tak vůbec jako vám to nikdy nějak, nebo mám já ten dojem, jako že to nikdy nezevšední ta práce.

Kolik desítek let vám to nezevšednělo?

Jsem nastoupil 2002. To tu bylo taky veselý, takže v podstatě letos je to 20 let. A to se ještě můžu vrátit, (???) tiskař, jako co na tomhletom stroji tisknul co já, ten Honza Kejklíř, tak prodával. Tak jsme si nějak plácli, něco jsme podepsali, jakože (???) mu budu splácet, že to odkupuju. No a začaly povodně, začlo pršet, jo. A já jsem teda seděl před televizi a jenom koukal, jak tady stoupá ta Vltava. On tam byl tad záběr z televize do naší ulice. No, tak naštěstí, jako sklad tady byl plnej vody, ale nedostalo se to jakoby do baráku no, jenom tím sklepem. No a v tom sklepě tehdy ještě byly různý náhradní díly složený, kanystry s kyselinou a takový, takže když to pak opadlo, tak to byla naprostá spoušť. To se nedalo použít. Ale to byly docela horký chvilky, no. Ty stroje mají tu elektriku až dole, jako tam je takovej šuplík s nějakejma těma relátkama a stykačema, tak do toho, kdyby přišla voda, tak to je na odpis víceméně.

Pevně doufám, že se povodně opakovat nebudou. Ať v téhle dílně vzniká co nejvíce krásy a radosti, Martine. Děkuju za rozhovor a ať se vám daří.

Děkuju, mějte se taky moc hezky a zase někdy přijďte se podívat.

Rádi. Lucie Výborná od mikrofonu přeje hezký den, ať se dneska daří i vám.